III. ÚS 308/95-7

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Ing. B.N., zastoupeného advokátkou JUDr. M.S., o návrhu ze 14. prosince 1995, t a k t o :

Návrh se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní soud obdržel dne 22. prosince 1995 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v níž se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně z 29. září 1993, č. j. 01 Cm 251/93-217, a Vrchního soudu v Praze z 20. září 1995 č. j. 6 Cmo 165/94-251. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost prostřednictvím svého právního zástupce navrhovatel odůvodnil tím, že citovanými rozsudky bylo porušeno ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje právo vlastnit majetek, a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Práva navrhovatele byla, dle jeho názoru, porušena tím, že nebyla dodržena obecná zásada, obsažená v čl. 4 Listiny základních práv a svobod, spočívající v tom, že "Povinnosti mohou být ukládány toliko
1

III. ÚS 308/95-8

na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování Lidských práv a svobod."
Podle § 72 odst. 1 písm. a/ zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost k Ústavnímu soudu je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou.
Je však třeba zdůraznit, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavní nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují obecné kautely, dané ustanovením § 132 obč. soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. I. díl první.).
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené a na obsah stížnosti, z níž je nepochybné, že směřovala právě proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, shledal tuto zjevně neopodstatněnou a proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c/ zák. č. 182/1993 Sb. odmítl. Konečně pak námitky, obsažené ve stížnosti, byly již uplatněny v odvolacím řízení a Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 20. září 1995, sp. zn. 6 Cmo 165/94, se s nimi zcela vypořádal a neporušil tak práva účastníků, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2

III. ÚS 308/95-9
Pro odmítnutí návrhu Ústavní soud již nerozhodoval o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí ani se nezabýval vadami plné moci, předložené advokátkou stěžovatele, když tato plná moc neodpovídala ustanovení § 31, odst. 1 zák. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 17. ledna 1996 JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj