Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.K., zastoupené advokátem JUDr. V.V.,
t a k t o

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatelka A.K. se ústavní stížností podanou dne 22. 11. 1995 domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 9 Co 482/95, ze dne 31. 8. 1995, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku č.j. E 669/94 ze dne 2. 5. 1995, jímž byl zamítnut návrh na odklad výkonu rozhodnutí vyklizením místnosti bez náhrady.

Navrhovatelka uvádí, že citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno její právo stanovené v čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení citovaných práv vidí v tom, že Krajský soud v Ostravě jí neposkytl možnost, aby před ním vypovídala a aby byla vyslechnuta navrhovaná svědkyně. Porušení svých práv vidí dále v tom, že v řízení o odvolání proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č.j. E 669/94 ze dne 2. 5. 1995, se Krajský soud nezabýval právní mocí rozsudku sp. zn. 12 Co 645/89 Krajského
soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 1989. Dále namítá, že jí nebylo doručeno usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 9 Co 9/95 ze dne 30. 1. 1995, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku č.j. E 669/94 ze dne 16. 11. 1994, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením místností bez náhrady. Obecně poukazuje na to, že všechna předchozí řízení byla nespravedlivá a poškodila ji na jejích právech a že Okresní soud i Krajský soud měly povolit odklad výkonu rozhodnutí, protože v předmětné věci hodlá využít mimořádný opravný prostředek.

Řízení exekuční je samostatným řízením, jehož prostřednictvím se zajišťuje výkon rozhodnutí, jestliže povinný nesplnil dobrovolně to, co mu bylo uloženo vykonatelným rozhodnutím. Pro toto exekuční řízení platí ustanovení části IV, § 251 a násl. o.s.ř. Exekuční řízení není řízením nalézacím ve věci samé, jeho účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o níž bylo v nalézacím řízení rozhodnuto rozsudkem, který je v právní moci a je vykonatelný. Řízení o výkonu rozhodnutí je řízením bez jednání, které může předseda senátu nařídit, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§ 253 odst. 2 o.s.ř.). Výkon rozhodnutí nařídí předseda senátu, a to zpravidla bez slyšení povinného (§ 253 odst. 1 o.s.ř.). Zákon požaduje nařízení jednání např. v § 336n o.s.ř., ale pro vyklizení místností bez náhrady (což je v dané věci předmětem exekuce) takovou povinnost nestanoví (§ 342 o.s.ř.). Pokud jde o ustanovení, že předseda senátu nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné, a výkon rozhodnutí nařídí zpravidla bez slyšení povinného, jsou to zjevně ustanovení, která vytvářejí právní prostor pro úvahu soudu, což Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Vzhledem k tomu, že exekuční řízení je zvláštním řízením, nelze spatřovat v tom, že navrhovatelka nebyla ústně vyslechnuta ani nebyly provedeny další jí navrhované důkazy, porušení práv stanovených v čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Když ze spisového materiálu, který si Ústavní soud ČR vyžádal vyplývá, že soud v exekučním řízení dal prostor pro vyjádření názorů stěžovatelky tím, že veškerá podání učiněná druhým účastníkem řízení jí zasílal k vyjádření.

Porušení Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod chráněných práv nelze spatřovat ani v tom, že jí nebylo doručeno do vlastních rukou usnesení Krajského soudu č.j. 9 Co 9/95 ze dne 30. 1. 1995. Podle § 168 odst. 2 o.s.ř. se usnesení účastníkům doručí, je-li proti němu přípustné odvolání (resp. dovolání), avšak podle § 47 odst. 1 o.s.ř. do vlastních rukou je třeba doručit písemnost, u níž tak stanoví zákon nebo nařídí-li to předseda senátu. Pro doručení usnesení o výkonu rozhodnutí vyklizením místností bez náhrady není zákonem výslovně stanoveno, že písemnost musí být doručena do vlastních rukou, ani tak nenařídil předseda senátu. Náležitost prostého doručení ve smyslu § 46 a § 168 o.s.ř. byla zjevně splněna (doručenka na č.1. 48).
Pokud navrhovatelka uvádí, že Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod chráněná práva byla porušena tím, že soud zamítl odklad výkonu rozhodnutí, ač podle § 266 odst. 2 o.s.ř. výkon rozhodnutí měl odložit, není patrné, zda stěžovatelka učinila nějaké kroky k tomu, aby byly naplněny důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí (§ 268 o.s.ř.), tyto skutečnosti soudu nedoložila ani neprokázala ve svém vyjádření. Navrhovatelka pouze uváděla, že hodlá využít mimořádný opravný prostředek.
Konečně nelze spatřovat porušení citovaných práv ani v tom, že v řízení exekučním se soud nezabýval tvrzením navrhovatelky, která směřují do meritorních rozsudků, které jsou v právní moci.
Ani Ústavní soud nemůže v řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 9 Co 482/95 ze dne 31. 8. 1995 zkoumat pravomocné rozsudky, které byly vydány v jiném řízení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu ČR než podle § 43 odst. 1 písm. c/ zák. č. 182/1993 Sb. návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 1996
JUDr. Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR