III. ÚS 26/96-6
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele ing. O.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., o návrhu ze dne 23. ledna 1996, t a k t o :
Návrh se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Návrhem, který Ústavní soud České republiky obdržel dne 25. ledna 1996, se navrhovatel domáhal přezkoumání a zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 22. listopadu. 1995, sp. zn. 10 Ca 207/95, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu v P., z 26. ledna 1995, sp. zn. 428/91, 578/91, R V 38/95. Návrh odůvodnil tím, že rozhodnutími bylo porušeno jeho právo, zaručené Listinou základních práv a svobod v čl. 3 odst. 3, když mu nebyl přiznán nárok, uplatněný podle zákona č. 229/1991 Sb. Krajský soud v Českých Budějovicích podle jeho přesvědčení nesprávně zhodnotil okolnosti, za
1

III. ÚS 26/96-7

nichž nabyl předmětné nemovitosti JUDr. ing. P.V. a za nichž je převzal stát.
Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li, že jde o návrh zjevně neopodstatněný /§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb./.
S ohledem na obsah stížnosti, na citovaná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., jakož i na stanovisko, jež Ústavní soud České republiky zaujal ve svých rozhodnutích /III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 aj./, byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a byl ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy /čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./, proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod /čl. 83 Ústavy/. Z ústavního principu nezávislosti soudů /čl. 82 Ústavy/ vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám, neztotožňoval /III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95/.
2

III. ÚS 26/96-8

Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Krajský soud v Českých Budějovicích se při hodnocení důkazů nedostal do rozporu s ústavními principy řádného spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když v provedeném řízení také správně aplikoval ustanovení § 6 odst. 1 písm. a), 1), r) zákona č. 229/1991 Sb. a § 2 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Z uvedených důvodů byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 29. února 1996

JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj