Ústavní soud ČR

rozhodl dne 22. 2. 1996 v ústním jednání
a v III. senátě ve věci ústavní stížnosti J. A., zastoupeného
JUDr. M. K., proti Krajskému soudu v Praze, t a k t o :

Usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 7. 1995, sp.
zn. Nt 159/95, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8.
1995, sp. zn. 10 To 464/95, se z r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.), stran níž nebyly shledány vady, které by bránily
jejímu meritornímu projednání (§§ 30 odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72
odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel pravomocné
usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 7. 1995 (sp. zn.
Nt 159/95) spolu s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17.
8. 1995 (sp. zn. 10 To 464/95) a tvrdil, že oběma rozhodnutími
obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně
zaručené základní právo plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, a to tím, že o prodloužení jeho vazby
v trestní věci, vedené nyní před Krajským státním zastupitelstvím
v Praze (sp. zn. Kzv 65/95), rozhodoval soud (soudce) místně
nepříslušný, totiž Okresní soud Praha-východ.

V podrobném odůvodnění ústavní stížnosti pak svá tvrzení
blíže rozvedl v tom smyslu, že do vazby byl vzat k návrhu
Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi dne 21. září
1994, a to usnesením Okresního soudu tamtéž, že týž soud
k příslušnému návrhu později jeho vazbu prodloužil do 19. srpna
1995, zatímco o jejím dalším prodloužení do 19. listopadu 1995
(v rozporu s ust. § 26 odst. 1 tr. ř. a § 26 odst. 2 tr. ř.), již
rozhodl Okresní soud pro Prahu-východ. Stížnost, jím podaná do
usnesení o posledním prodloužení vazby, byla však neúspěšná, neboť
Krajský soud v Praze, jako soud stížnostní, i když ve svém
rozhodnutí připustil věcnou správnost vznesených námitek, dospěl
k závěru, že navzdory tomu, byly u stěžovatele shledány vazební
důvody ve smyslu ust. § 67 lit. a), b) tr. ř., a proto,
přezkoumávaje podanou stížnost ve smyslu § 147 odst. 1 tr. ř.,
s odkazem na správnost skutkových zjištění a právní posouzení
soudem I. stupně, tento soud stížnost zamítl, když jinak své
vývody uzavřel úvahou, že i když namísto Okresního soudu v Mladé
Boleslavi, jako soudu místně i věcně příslušného, ve věci
rozhodoval Okresní soud Praha-východ, jednal tak, jako "soud
místně (nikoli však věcně) nepříslušný", čímž ovšem "nelze
znehodnocovat jeho jinak správné rozhodnutí, neboť i tento soud,
po přenesení věcné příslušnosti před krajského státního zástupce
v Praze, je soudem, v jehož obvodě je uvedený státní zástupce
podle justiční hierarchie činný".

V obou rozhodnutích obecných soudů stěžovatel, jak již
řečeno, spatřuje porušení ústavně zaručeného základního práva,
a proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí, jak vpředu jsou
označena, zrušil.

Účastník řízení, Krajský soud v Praze, vyjádřením předsedkyně
příslušného senátu (§ 30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), odkázal na
odůvodnění svého rozhodnutí a v závěrečném návrhu při ústním
jednání dne 7. 12. 1995 navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost
stěžovatele zamítl, neboť - stručně shrnuto - "zásadní aspekt
posuzované věci spočívá v kritériích věcné příslušnosti, která
nelze obejít; protože tato kritéria napadenými rozhodnutími
porušena nebyla (a pokud ano, byla tato vada zhojena okamžikem,
kdy obecný soud I. stupně ve věci začal jednat), napadené
rozhodnutí netrpí takovými vadami, jaké jim přisuzuje stěžovatel".

Vedlejší účastník Krajské státní zastupitelství v Praze svého
práva, plynoucího z postavení vedlejšího účastníka (§ 76 odst. 2
zák. č. 182/1993 Sb.), nevyužil, k podané ústavní stížnosti se
nevyjádřil a ústního jednání se nezúčastnil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z vyžádaných spisů Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn.
4 Nt 507/94, 4 Nt 602/95 a 4 Nt 803/95, jakož i ze spisu Okresního
soudu Praha-východ, Ústavní soud zjistil, že skutková tvrzení
stěžovatele, jak shora jsou shrnuta, jsou správná a zcela
odpovídají tvrzenému procesnímu průběhu v rozhodování o jeho
vazbě. Pro další úvahy proto zcela postačí na tato tvrzení
stěžovatele, jako tvrzení prokázaná, odkázat; k věci však sluší
dodat, že z protokolu, sepsaného před Okresním soudem v Mladé
Boleslavi dne 21. 9. 1994 (sp. zn. 4 Nt 507/94), je patrno, že
proti stěžovateli bylo dne 19. 9. 1994 vzneseno obvinění pro
trestný čin podvodu ve smyslu § 250 odst. 1, 4 tr. z., tedy pro
trestný čin ohrožený trestem odnětí svobody se sazbou od 5 do 12
let, takže již od okamžiku vznesení obvinění muselo být všem
orgánům v této trestní věci činným zřejmé, že dojde-li k podání
obžaloby, bude k jejímu projednání příslušný, jako soud I. stupně,
krajský soud (§ 17 tr. ř., R 32/77); budí proto jisté pochybnosti,
jestliže Krajské státní zastupitelství v Praze svůj návrh na
prodloužení vazby stěžovatele ze dne 18. 7. 1995, podaný místně
nepříslušnému soudu (tj. Okresnímu soudu Praha-východ), odůvodňuje
tvrzením, že stěžovatelova věc byla z důvodu věcné příslušnosti
postoupena tomuto zastupitelství dne 14. 4. 1995 (§ 158 odst. 1
al. 1 tr. ř.), že k okamžiku postoupení věci "je dokazování
neúplné", případně, že do té doby "nebyly v potřebném rozsahu
provedeny důkazy k prověření obhajoby obviněného" (tj. stěžovatele
- č. l. 1 spisu Okresního soudu Praha-východ zn. Nt 159/95). Tyto
okolnosti však pro posouzení ústavní stížnosti nebyly shledány
jako rozhodující, neboť ústavní stížnost k samotným důvodům vazby
zaměřena nebyla; proto jim také Ústavní soud nevěnoval větší
pozornost.

Z odůvodnění usnesení obecného soudu II. stupně je patrno, že
tento soud při rozhodování o stížnosti stěžovatele odmítl jeho
námitku, co do soudu, který o prodloužení vazby rozhodoval v I.
stupni, jako nedůvodnou, a to s poukazem na to, že napadené
rozhodnutí vydal sice soud I. stupně místně, nikoli však věcně
nepříslušný a jeho rozhodnutí označil za "jinak správné".

Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 19 spisu Ústavního
soudu) je vyšetřování proti stěžovateli již skončeno a dne 17.
11. 1995 byla Krajským státním zastupitelstvím v Praze Krajskému
soudu tamtéž (4 T 96/95) na stěžovatele podána obžaloba s právní
kvalifikací inkriminovaného skutku shodnou s obviněním.

Lze tedy - co do skutkové stránky věci - uzavřít zjištěním,
že stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu
v Mladé Boleslavi (§ 26 odst. 1 tr. ř.), že tento soud také
v průběhu doby opakovaně ve věci rozhodoval (o žádostech
o propuštění z vazby, o prodloužení vazby), že posléze vazba
stěžovatele byla prodloužena do dne 19. 11. 1995, to však
pravomocným usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 7.
1995 (sp. zn. Nt 159/95) ve znění usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 17. 8. 1995 (sp. zn. 10 To 464/95), že v současné době je
vyšetřování proti němu skončeno, a že spis s obžalobou byl
předložen k rozhodnutí o ní Krajskému soudu v Praze.

Podle své Ústavy je Česká republika - mimo jiné - právním
státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana
(čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); chránit tato práva a svobody
přináleží soudům (čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), které ve výkonu
soudní moci jsou nezávislé (čl. 82 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), přičemž soudce je ve
svém rozhodování vázán zákonem (čl. 95 al. 1 úst. zák. č. 1/1993
Sb.). Tyto ústavně dané garance nezávislosti soudní moci, jakož
i nestrannost jejího výkonu, je zvlášť zdůrazněna dalším ústavním
příkazem, totiž, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci
(čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod, § 7 odst.
2 zák. č. 335/1991 Sb.).

Posléze zmíněný ústavní imperativ sluší pokládat za zcela
nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci,
která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně
dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak
představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že
k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem
daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada
pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé
důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc".

Provedení zmíněného ústavního imperativu přikazuje ústavní
pořádek republiky zákonu (čl. 38 odst. 1 al. 2 Listiny základních
práv a svobod); jím je v oblasti trestního soudnictví předpis
trestního řádu (zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,
v současně platném znění), dle něhož k provádění úkonů
v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je
činný státní zástupce, který podal příslušný návrh a takto
příslušný soud je příslušný k provádění všech úkonů soudu po celé
přípravné řízení (§ 26 odst. 1, 2 tr. ř.), když výjimka plynoucí
z § 26 odst. 2 za čárkou tr. ř. ve stěžovatelově věci nepřichází
v úvahu.

Jestliže tedy stěžovatel byl ve své trestní věci po vznesení
obvinění k návrhu státního zastupitelství vzat do vazby - ve shodě
se zákonem (trestním řádem) - usnesením soudce Okresního soudu
v Mladé Boleslavi, stal se tento soud ve smyslu již citovaného
ustanovení trestního řádu místně i věcně příslušným pro celé
přípravné řízení a - za podmínek zmíněných dříve - takto založená
příslušnost trvala až do skončení vyšetřování; tím byl současně
v jeho trestní věci, v souladu s plánem práce označeného soudu,
dán soudce, jemuž po rozumu ústavního příkazu nesměl být po dobu
vyšetřování stěžovatel odňat (zákonný soudce).

Ústavní princip zákonného soudce nelze proto obcházet, byť by
důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem
na "jinak věcnou správnost" rozhodnutí, které bylo vydáno
v rozporu s ním, neboť - mimo jiné - nejen historické zkušenosti,
ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu, přesvědčivě
ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost
škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti
soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru; ostatně výklad
podaný před Ústavním soudem předsedkyní odvolacího senátu obecného
soudu II. stupně (č. l. 28 spisu Ústavního soudu), totiž, že vada
nepříslušnosti soudu byla zhojena okamžikem, kdy obecný soud I.
stupně o podnětu začal jednat, neobstojí ani z hlediska procesních
předpisů samotných. Nelze totiž přehlédnout, že v oblasti
trestního soudnictví (a contr. § 105 odst. 1 al. 2 o. s. ř.) nemá
vznesená námitka oporu v současném procesním právu, jednak
- i kdyby tomu tak nebylo - o návrhu státního zastupitelství
jednal místně nepříslušný soud v neveřejném zasedání, tedy
v jednání bez přítomnosti stěžovatele, který tak v řízení před
tímto soudem ani neměl procesní příležitost námitku místní
nepříslušnosti jednajícího soudu uplatnit.

Pochybily proto obecné soudy obou stupňů, jestliže - bez
ohledu na ústavní principy a v rozporu s procesními zásadami
trestního řádu - rozhodly ve stěžovatelově trestní věci způsobem,
jak v napadených rozhodnutích se stalo; tímto ovšem protiústavně
zasáhly do stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva
plynoucího z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a současně nesplnily ani svou povinnost přikázanou jim čl. 95 al.
1 Ústavy (úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Nezbylo proto, aniž by Ústavní soud zkoumal důvodnost
stěžovatelovy vazby, než z vylíčených důvodů ústavní stížnosti
zcela vyhovět (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) a obě,
protiústavními vadami postižená, rozhodnutí zrušit (§ 82 odst. 3
lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se
nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993
Sb.).

V Brně dne 22. 2. 1996