Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 29.2.1996 v senátě
ve věci navrhovatelky A. L., o ústavní stížnosti směřující proti
rozsudku Městského soudu v Praze sp.zn. 16 Co 78/95, ze dne
11.4.1995 t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala toho,
aby Ústavní soud svým rozhodnutím zrušil rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 11.4.1995 sp.zn. 16 Co 78/95, kterým byl potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.10.1994, sp.zn.
7 C 253/92.

Z ústního jednání i z připojeného spisu Obvodního soudu pro
Prahu 1, sp.zn. 7 C 253/92, Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka
podala dne 30.3.1992 žalobu na uložení povinnosti uzavřít dohodou
o vydání věci podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, s tím, že je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2
písmeno e) citovaného zákona, když žalovaným byl B. p. P. 1.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci jednal a dne 15.6.1993 ve věci
rozhodl rozsudkem čj. 7 C 253/92-27 a to tak, že zmíněný B. p. P.
1 je povinen uzavřít s navrhovatelkou dohodu o vydání nemovitosti
s tím, že navrhovatelka je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2
písmeno a) zákona č. 87/1991 Sb., když ta také uplatnila v zákonné
lhůtě u povinné osoby výzvu na vydání věci podle § 5 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. K závěru, že navrhovatelka je oprávněnou
osobou, potom uvedený soud dospěl jak uvedl v odůvodnění svého
rozhodnutí proto, že zjistil, že navrhovatelka je univerzální
dědičkou ze závěti učiněné A. N. ze dne 7.7.1980, přičemž podle
rozhodnutí Okresního soudu ve Villachu ze dne 13.10.1983
navrhovatelka skutečně dědictví nabyla. Na základě odvolání B. p.
v P. 1 ve věci jednal Městský soud v Praze jako soud odvolací
a usnesením ze dne 1.12.1993, čj. 13 Co 405/93-40, rozsudek soudu
I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění
zmíněného rozhodnutí plyne, že odvolací soud se nezabýval
navrhovatelkou jako osobou oprávněnou, ale rozhodnutí Obvodního
soudu pro Prahu 1 zrušil proto, že neměl za zcela objasněnou
otázku přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na stát.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci znovu jednal a dne 18.10.1994
rozhodl rozsudkem čj. 7 C 253/92-60 tak, že žalobu s návrhem, aby
žalovaný byl uznán povinným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání
nemovitostí, zamítl. To proto, že akceptoval námitku vznesenou
žalovaným Bytovým podnikem Praha 1, že žalobkyni nelze považovat
za oprávněnou osobu podle ustanovení § 3 odst. 2 písmeno a) zákona
č. 87/1991 Sb. Uvedl, že v daném případě je sporné, že žalobkyně
se stala dědičkou ze závěti, která nabyla dědictví celé. Má však
za to, že závěť zůstavitelky byla předložena v dědickém řízení až
v červnu 1993 (před soudem v rakouském Villachu) a žalobkyně
v době podání výzvy (§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.)
nesplňovala zákonem stanovené podmínky [§ 3 odst. 2 písmeno a)
citovaného zákona]. To proto, že v době výzvy závěť ještě nebyla
publikována a takto tedy nemohla účinně vyzvat žalovaného k vydání
věci, respekt. uzavření dohody o vydání věci ve smyslu zákona č.
87/1991 Sb. Na základě odvolání navrhovatelky potom znovu ve věci
jednal Městský soud v Praze a ten svým rozsudkem čj. 16 Co
78/95-85 ze dne 11.4.1995 rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1,
čj. 7 C 253/92-60, ze dne 18.10.1994 potvrdil. Ve svém rozhodnutí
v podstatě opakoval argumentaci soudu I. stupně, když i on dospěl
k závěru, že závěť byla dědickému soudu oznámena 28.6.1993 a takto
tedy v době uplatnění výzvy žalovanému ze dne 23.9.1991 a ani do
konce lhůty uvedené v ust. § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
nebyla ještě předmětná závěť do dědického řízení předložena
a žalobkyně tak nesplňovala jednu z podmínek, které by ji činily
osobou oprávněnou dle ust. zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud tak
právně uzavřel, že žalobkyně z uvedených důvodů (pozdní předložení
závěti) nebyla oprávněnou osobou z hlediska znaků nástupnictví po
vlastnici odňatých nemovitostí.

Navrhovatelka ve stížnosti namítala porušení svých základních
práv a svobod, především porušení principu rovnosti v právech (čl.
1 Listiny základních práv a svobod), práva na vlastnictví majetku
a zaručení dědění (čl. 11 odst. 1 Listiny), a zákazu omezování
vlastnického práva s výjimkou omezení ve veřejném zájmu na základě
zákona a za náhradu. K porušení těchto základních práv mělo dojít
postupem uvedených soudů. Poukazuje na to, že soudy ohledně
zmíněných lhůt postupovaly restriktivně, ač ty v duchu
restitučního zákona a dobrých mravů měly užít výkladu
extenzívního. Uvádí, že v jejím případě došlo k předložení závěti
při dědickém řízení a na základě této závěti nabyla celé
dědictví.To se stalo až po podání výzvy k vydání majetku, avšak
před rozhodnutím soudu o restituci. Za zásadní pokládá otázku, zda
je nutné, aby podmínka pro oprávnění podle § 3 odst. 2 písmeno a)
zákona č. 87/1991 Sb. byla splněna před podáním výzvy. V této
souvislosti má za to, že je zapotřebí při těchto úvahách vycházet
z účelu zákona a z pochopení výkladu při aplikační interpretaci
v jednotlivých případech a odmítá dogmatický výklad. Restriktivní
výklad podmínek stanovených pro osoby oprávněné, zaujatý Městským
soudem v Praze, tak pokládá za protizákonný a dovozuje tak
porušení svých práv stanovených v čl. 11 Listiny základních práv
a svobod. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 2. února
1996, podepsaném JUDr. F. I., předsedou senátu 16 Co Městského
soudu v Praze uvádí, že soud při zaujetí právního názoru
respektoval právní názor vyjádřený Vrchním soudem v Praze
publikovaný pod č. 23/1995 Sb. rozh., když nezjistil skutkové
okolnosti, pro které by bylo na místě vycházet z jiného právního
názoru a odchylovat se tak od sjednocení výkladu v obdobně
sporných případech. V čem spatřuje navrhovatelka konkrétní
porušení Ústavy ČR není v ústavní stížnosti uvedeno. Pokud
spatřuje porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že
je rozhodnutím soudu znevýhodněna vůči jiným restituentům, zjevně
směšuje účel restitučních zákonů s otázkou důvodnosti jejího
vlastního nároku. Rovnost subjektů nemůže znamenat pozitivní
rozhodování o nárocích, jejichž zákonné předpoklady nebyly
naplněny. Ten, kdo důvodnost svého nároku neprokáže, není
znevýhodněn vůči jiným restituentům, naopak zvýhodněn by byl,
kdyby ve sporu obstál, byť by mu nárok nesvědčil.

Při rozhodování vzal soud v úvahu i čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a vycházel z toho, že již pojmově nemůže
svým právním názorem porušit vlastnické a dědické právo
navrhovatelky, která v řízení uplatňovala nárok na restituci
vlastnického práva. Šlo o obnovu vlastnického práva, v době
rozhodování soudu ještě neexistujícího, to by totiž mohlo
vzniknout v úspěšném restitučním procesu až jeho konstituováním.
Nemohla být proto navrhovatelka rozhodnutím soudu krácena na svých
vlastnických právech. Stejně tak ani v dědickém právu, neboť
rozhodnutí se platností jí předložené závěti nezabývalo, dovodilo
jen, že navrhovatelka není osobou oprávněnou podle restitučního
zákona.
Obdobně nemohl soud svým rozhodnutím porušit čl. 11 odst. 4
Listiny, když pojem vyvlastnění tam uvedený nelze k projednávaným
skutkovým okolnostem vztahovat. Pokud je ve stížnosti tvrzeno, že
rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.,
je taková výtka zcela nepřiléhavá odůvodnění tohoto nálezu, dle
něhož se nově otevřená lhůta k podání výzvy týká jen osob, které
se až nálezem stanou oprávněnými.

Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla
zamítnuta. B. p. P. 1, jako vedlejší účastník, ve vyjádření ze dne
13.2.1996 odkázal na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí
a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Na tomto místě je nutno připomenout, že Ústavní soud není
vrcholem všeobecného soudnictví a není tak oprávněn zasahovat do
jurisdikční činnosti obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto
také nemůže na sebe přenést právo přezkumného dohledu nad jejich
činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti
postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv
a svobod (čl. 83 Ústavy ČR).

V těchto souvislostech je třeba zdůraznit, že smyslem
restitučních zákonů (a to jako zákonů speciálních) je zmírnit
následky některých majetkových křivd, k nimž došlo ve vymezené
době a to jednáním, které bylo v rozporu se zásadami demokratické
společnosti a lidskými právy. Stát a jeho orgány jsou povinny
postupovat v řízení podle restitučních zákonů, které byly přijaty
právě pro zmírnění následků některých majetkových křivd. Při tomto
procesu je samozřejmě nezbytné vycházet ze speciálních
restitučních zákonů za tímto účelem přijatých. Jedním z nich je
i zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který
stanoví oprávněné osoby, kterými jsou v určitých případech vedle
původních vlastníků i další osoby uvedené v citovaném zákoně. Ve
vztahu k občanskému zákoníku tak bylo přijato zákonodárcem
zvláštní ustanovení o právním nástupnictví. Ustanovení § 3 odst.
4 písmeno a) zákona č.87/1991 Sb. [dříve ust. § 3 odst. 2 písmeno
a/ citovaného zákona] potom stanoví v prvém pořadí jako oprávněnou
osobu dědice ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení
a který nabyl celé dědictví. Navrhovatelka prokazovala, že je
univerzální závětní dědičkou po zemřelé E. N. s tím, že to plyne
z předložené závěti i z jejího projednání soudem v rakouském
Villachu. Ze spisů obecných soudů i z výpovědi samotné
navrhovatelky při jednání před Ústavním soudem bylo prokázáno, že
E. N. jako zůstavitelka žila v Rakousku (kam z tehdejší ČSSR
odešla), o rakouské občanství nikdy nežádala a zůstala takto po
celou dobu svého pobytu v Rakousku až do své smrti československou
státní občankou. Tou zůstala i navrhovatelka, která s E. N.
v Rakousku určitou dobu žila. Je také nepochybné, že nemovitý
majetek, který je předmětem restitučního řízení, se vždy nalézal
a nalézá na území tehdejší ČSSR, nyní České republiky. Za této
situace bylo potřebné vzít v úvahu ustanovení mezinárodního práva
soukromého, v daném případě tedy volit postup z hlediska zákona č.
97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, když
mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou,
podle které by v daném případě mohlo být postupováno, neexistuje.
Takto tedy ve smyslu citovaného zákona a jeho § 17 se řídí dědické
poměry právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem
v době smrti. Podle ust. § 44 cit. zákona je dána k projednání
dědictví pravomoc českých soudů tehdy, byl-li zůstavitel v době
smrti českým (československým) občanem. I dle § 5 téhož zákona
věcná práva k nemovitostem se řídí (není-li zvláštním předpisem
stanoveno jinak) právem místa, kde se věc nalézá (lex rei sitae).
Z uvedených ustanovení a s poukazem na zmíněný restituční zákon
plyne, že o předmětné závěti i z hlediska rozhodnutí rakouských
soudů měl rozhodnout příslušný soud České republiky. Podmínku
stanovenou § 3 odst. 4 písmeno a) zákona č. 87/1991 Sb. ("závěť,
která byla předložena při dědickém řízení") lze takto
v posuzovaném případě považovat za splněnou pouze tehdy, jestli
tak bylo učiněno v souladu s předpisy o mezinárodním právu
soukromém. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 7
C 253/92, i z výpovědi samotné navrhovatelky však plyne, že se tak
nestalo. Zmíněná závěť tedy ve smyslu restitučních předpisů nebyla
předložena a tedy ani potřebným způsobem projednána do této doby.
Navrhovatelka tedy z uvedených důvodů nesplňuje podmínku
stanovenou § 3 odst. 4 písmeno a) zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, a to bez ohledu na jiné důvody,
které ve svých rozhodnutích shledávají obecné soudy.

Nelze než uzavřít, že za dané situace nebyla a ani nemohla být
porušena ustanovení čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, na něž navrhovatelka poukazovala, a proto Ústavnímu
soudu nezbylo než rozhodnout, jak uvedeno ve výroku tohoto
rozhodnutí.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. února 1996