Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti I., zastoupeného advokátem JUDr. M.Z., proti Krajskému soudu v Brně, mimo ústní jednání dne 23. 2. 1996 předsedou senátu JUDr. Vladimírem Jurkou, t a k t o :

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 18. 1. 1996 podal navrhovatel ústavní stížnost, později dne 7. 2. 1996 doplněnou, v níž požaduje zrušení pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 30 Ca 120/95, protože podle jeho názoru tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavou zaručené základní občanské právo. K porušení práva mělo dojít tím, že Krajský soud v Brně zastavil řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu proto, že žalobce není oprávněnou osobou. Navrhovateli tak byla, podle jeho tvrzení, soudem upřena možnost právně účinným způsobem konat ve veřejném zájmu, v souladu s právním řádem tohoto státu."

Ve stížnosti se dále uvádí, že dne 9. 3. 1990 bylo Ministerstvem vnitra ČR zaregistrováno sdružení I. Jeho cílem je registrace údajů o porušování zákonných norem v České republice a snaha o jejich odstranění zákonnými prostředky. Toto sdružení podalo dne 15. 3. 1995 ke Krajskému soudu v Brně žalobu na přezkoumání správního rozhodnutí rektora MU, prof. RNDr. E.Sch., jmenovat MUDr. D.P. docentem na LF. Podle navrhovatele je toto jmenování nezákonné, protože je v rozporu s § 13 odst. 2 zák. č. 172/1990 Sb., o vysokých školách. Navrhovatel soudí, že státní univerzita je veřejnoprávní instituce, která i přes autonomii, kterou jí dává zákon o vysokých školách, musí respektovat a hlavně dodržovat zákonná ustanovení státu, protože tato ustanovení jsou účinnou ochranou veřejného zájmu. Stejně tak jsou věcí veřejného zájmu odborná úroveň státní univerzity (potažmo jejich učitelů) i její prestiž a morální kredit. Ten by měl být v této nejobecnější rovině nadřazen autonomii subjektu, protože jedině tak lze zabránit realizaci zájmů různých hobby z výdajů daňových poplatníků. Krajský soud v Brně se žalobou meritorně vůbec nezabýval a zamítl ji pouze proto, že žalobci nepřísluší právo takového žalobního návrhu, neboť mu nepřísluší žádné veřejné subjektivní právo. Krajský soud tak podle navrhovatele porušuje ustanovení čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření, podepsaném JUDr. J.Š., předsedou senátu 30 Ca, uvádí, že ve stížnosti zmíněný čl. 20 Listiny základních práv a svobod nebyl předmětným rozhodnutím Krajského soudu v Brně dotčen, neboť napadené rozhodnutí nijak neubírá navrhovateli právo se sdružovat. V ostatním odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 120/95, a z něj zjistil, že dne 20. 3. 1995 podalo Krajskému soudu v Brně ustavující se sdružení I., žalobu na přezkoumání

zákonnosti rozhodnutí rektora MU, kterým byl udělen pedagogicko-vědecký titul docenta MUDr. D.P., učiteli LF. Podle žalobců rozhodnutím o jmenování docentem MUDr. D.P. byl porušen § 13 odst. 2 zákona o vysokých školách č. 172/1990 Sb. Krajský soud dne 10. 11. 1995 usnesením sp. zn. 30 Ca 120/95 řízení zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce není oprávněnou osobou k podání žaloby ve smyslu § 247 a násl. občanského soudního řádu. Z právních předpisů o habilitaci docentů nevyplývá, že v habilitačním řízení by mohlo vystupovat jako účastník takového řízení občanské sdružení vůbec a žalobce zvlášť, neboť v době předmětného jmenování nebylo ustaveno. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí aktivní legitimace k podání žaloby, neboť je osobou, která zjevně nebyla napadeným rozhodnutím krácena ve svých právech.

Na tomto místě je třeba konstatovat, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (č1. 83 Ústavy ČR). Zabýval se proto ústavní stížností pod tímto zorným úhlem.

Navrhovatel ve své stížnosti uvádí, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho právo dovolat se postupem práva dodržování zákonnosti ve veřejném zájmu, a tím bylo porušeno ustanovení čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Č1. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvuje jako politické právo občanů právo sdružovací, totiž určuje, že "právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích." Spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 120/95, bylo prokázáno, že sdružovací právo členů

občanského sdružení nebylo předmětem jednání krajského soudu, soud se jej nikterak nedotkl ani ve svém usnesení ani v jeho odůvodnění. Předmětem sporu bylo, zda existující právnická osoba má či nemá určité právo, nikoliv existence této právnické osoby. Z toho je zřejmé, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 30 Ca 120/95, nemohlo být porušeno namítané právo zakotvené v č1. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Přestože to navrhovatel nenamítal, zabýval se Ústavní soud i otázkou, zda postupem Krajského soudu v Brně nebylo porušeno jiné základní právo navrhovatele, totiž právo na soudní ochranu práv (čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod).

Navrhovatel tvrdí, že byl ustaven k registraci údajů o porušování zákonných norem v České republice a úsilí o jejich odstranění zákonnými prostředky. Tato skutečnost je uvedena i v čl. 2 jeho stanov a je nesporná. To ovšem nemůže znamenat, že veškeré údaje, shromážděné navrhovatelem, je možné a priori bez dalšího považovat za porušení práv a že soud, který eventuelně věc projednává, je názorem navrhovatele vázán. Každý má sice právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Z toho však nevyplývá, že soudy poskytují ochranu i právům domnělým, resp. pouze tvrzeným. Jestliže soud dospěje k závěru, že tvrzené právo neexistuje, neposkytne mu samozřejmě ochranu.

Tak i v napadené věci Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žalovaným rozhodnutím rektora MU nebylo porušeno žádné právo žalobce, a proto usnesením řízení zastavil. Názoru soudu je třeba přisvědčit. Jak vyplývá ze spisu tohoto soudu, sp. zn. 30 Ca 120/95, cítil se žalobce dotčen ve svých právech rozhodnutím rektora MU o udělení vědecko-pedagogického titulu docent učiteli LF. Názor, vyjádřený v žalobě, že cílem sdružení I., je shromažďování údajů o porušování zákonnosti a snaha o dosažení

jejich odstranění, a že z tohoto důvodu je žalobce oprávněn podávat žaloby k soudům České republiky na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, je v rozporu s ust. § 247 odst. 1 občanského soudního řádu. I za předpokladu, že by se v případě jmenování někoho docentem jednalo o správní rozhodnutí (což je sporné), nemohlo tímto rozhodnutím být zasaženo do sféry práv žalobce daných mu zákonem. Soud tedy postupoval v souladu s právem, když řízení pro nedostatek aktivní legitimace žalobce zastavil. Akceptování navrhovatelova názoru by bylo v rozporu s principy právního státu, protože by znamenalo, že by se soudy musely zabývat meritorně každým tvrzeným porušením práva, ať by je namítal kdokoli.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. 2. 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR