III. ÚS 186/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Z.H., zastoupeného advokátkou JUDr. A.J.,
t akt o

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel podal dne 12.7.1995 ústavní stížnost a směřoval ji proti rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 1.6.1995, sp. zn. 7 To 32/95 (původně zřejmě omylem uvedena sp. zn. 3 To 33/95 - v dodatečném vyjádření ve věci již správně právním zástupcem uvedena sp. zn. 7 To 32/95).

Zmíněným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl navrhovatel uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista dle § 41 odst. 1 tr. zákona pokusem k trestnému činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 tr. zákona a dále pokusem k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zákona a uložen mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 roků.

V souvislosti s projednáváním jeho shora uvedené trestní věci má za to, že došlo v jeho případě k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále k porušení čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a č1. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jde tedy vesměs o ustanovení, ať již zmíněné úmluvy či Listiny základních práv a svobod, které se

- 2 - III. ÚS 186/95

dotýkají práva na soudní a jinou ochranu. Konkrétně tedy v daném případě navrhovatel svou stížností napadá délku celého trestního řízení, a to zejména řízení před soudem, s tím, že bylo konáno bez důvodů nadměrně dlouho. Dovozuje také, že v určitých fázích trestního řízení (zejména na počátku přípravného řízení po vznesení obvinění) neměl obhájce, přesto však byly vyšetřovatelem konány úkony, kterých se takto obhájce nemohl zúčastnit. Ve zbytku své ústavní stížnosti potom polemizuje s hodnocením důkazů tak, jak byly provedeny obecnými soudy a má za to, že nebyly hodnoceny správně, zejména z hlediska zásady "in dubio pro reo".

V naznačených souvislostech je na tomto místě nutno uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, č1. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu): jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 2 trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (tak i rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).

V daném případě Ústavní soud neshledal porušení namítaných práv jak uvádí navrhovatel, a to ani z hledisek již shora uvedených. V předmětné věci bylo obecnými soudy prováděno obtížné a obsáhlé dokazování a věc byla také projednávána v několika hlavních líčeních, a to opakovaně (tak i např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.5.1994, sp. zn. 1 To 26/94, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21.12.1993, čj. 3 T 79/93-414, a věc mu vrácena k novému projednání a rozhodnutí). Z uvedených zjištění z připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 79/93, který si Ústavní soud vyžádal, nelze zcela jistě a nepochybně dovodit, že by ve věci byly

- 3 - III. ÚS 186/95

neodůvodněné a výrazné průtahy, které by zásadně ovlivnily projednání a rozhodnutí ve věci samé. Znovu nutno zdůraznit, že bezpochyby šlo o skutkově obtížnou věc zasluhující zcela určitě provedení obsáhlého a pečlivého dokazování, které také ve věci konáno bylo. Stejně tak z připojeného spisu nelze dovodit porušení zejména práv na obhajobu tehdy obžalovaného navrhovatele. Tímto poukazem se v dostatečném rozsahu zabýval i Vrchní soud, který v souladu se spisovým materiálem a skutečnostmi z něho vyplývajících dovodil, že namítané porušení práv nenastalo a navrhovatel ve svém právu na obhajobu krácen nebyl. Dovodil, že v každém stadiu trestního řízení, ve chvílích kdy byl dán důvod nutné obhajoby, tak navrhovatel vždy obhájce měl (v různých fázích přípravného řízení jich bylo celkem pět). Stejně tak přesvědčivě dovodil, že práva těchto obhájců byla vždy zachována a bylo postupováno v souladu s platným trestním řádem (a to i ohledně přítomnosti u toho kterého vyšetřovacího úkonu).

Z uvedených skutečností, které jsou zjevné, tedy nelze nijakým způsobem dovodit porušení příslušných článků Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejich dodatkových protokolů (čl. 6) i příslušných článků Listiny základních práv a svobod (namítané porušení čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3), tedy těch, které zajišťují právo na obhajobu a ve svém důsledku právo na spravedlivý proces.

K otázce vnímání a posuzování provedených důkazů navrhovatelem a jejich hodnocení samotnými soudy, znovu nutno poukázat na již shora uvedené.

S ohledem na uvedené skutečnosti potom Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.Vladimír JURKA
V Brně dne 11. ledna 1996 soudce Ústavního soudu ČR