I. ÚS 60/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky E.P., zastoupené advokátem JUDr. J.L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně, t a k t o :

Návrh s e o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 21 Co 340/94 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 47 C 336/92. Uvedenými rozsudky byla zamítnuta žaloba navrhovatelky, jíž se domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru jejím bývalým zaměstnavatelem ze dne 24. 7. 1992.

Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že navrhovatelka měla uzavřen pracovní poměr se svým zaměstnavatelem S., spol. s r. o. Ke dni 30. června 1992 rozvázala se statutárním zástupcem tohoto zaměstnavatele pracovní poměr ústní dohodou. Přestože pracovní poměr takto skončil, uvedený zaměstnavatel s navrhovatelkou dne 24. 7. 1992 písemně rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením. Navrhovatelka pak u obou soudů usilovala o to, aby toto okamžité zrušení bylo prohlášeno za neplatné. Zdůvodnila to tím, že dle

2 I. ÚS 60/95

jejího názoru teprve až okamžikem autoritativního vyslovení, že posuzovaný jednostranný zrušovací projev je neplatný, přestane posuzovaný jednostranný adresovaný právní úkon, kterým bylo v souzené věci okamžité zrušení pracovního poměru, normativně existovat. Neztotožnila se tedy s názorem Krajského soudu, že není možné, aby se navrhovatelka úspěšně domáhala neplatnosti rozvázání pracovního poměru, který v době zrušovacího projevu neexistoval. K tomu ještě navrhovatelka uvedla, že právní závěr Krajského soudu se příčí i praktickým potřebám života, neboť ÚP navrhovatelce odmítl vyplatit hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti s poukazem na to, že s ní byl okamžitě rozvázán pracovní poměr.

Krajský soud tak svým jednáním údajně porušil základní právo navrhovatelky na soudní ochranu, která je jí zaručena ústavními předpisy, neboť odmítl rozhodnout v meritu věci s poukazem, že věc je nesprávně zažalovaná a tím navodil stav odepření spravedlnosti. Rozhodnutí Krajského soudu je dle navrhovatelky protiústavní neboť je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudci při rozhodování vázáni zákony.

Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku vyšel ze skutečnosti, že zákoník práce v § 64 umožňuje uplatnit u soudu ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl skončit pracovní poměr tímto rozvázáním, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením a zrušením ve zkušební době nebo dohodou jak zaměstnanci, tak i zaměstnavateli. Základním předpokladem je existence pracovního poměru mezi účastníky v době zrušovacího projevu. Vzhledem k tomu, že je nesporné, že pracovní poměr navrhovatelky skončil dohodou dne 30. 6. 1992, ke dni zrušovacího projevu 24. 7. 1992 nebyla již navrhovatelka u bývalého zaměstnavatele v pracovním poměru. Pokud tedy pracovní poměr v době zrušovacího projevu již neexistoval, není možné úspěšně se domáhat neplatnosti jeho rozvázání. Existence speciální úpravy obsažené v ustanovení § 64 zákoníku práce

3 I. ÚS 60/95
ohledně ukončení pracovního poměru kvalifikovaným právním úkonem možnost použití obecných ustanovení občanského zákoníku, podle nichž by se bylo možno domáhat neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru jako právního úkonu obecně.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Dle názoru Ústavního soudu je možno se zcela ztotožnit s názorem Krajského soudu v Brně. Je nepochybné, že pracovní poměr navrhovatelky skončil na základě ústní dohody o rozvázání pracovního poměru k 30. 6. 1992. Proto jakýkoliv úkon poté učiněný nemůže být úkonem pracovněprávním, neboť mezi navrhovatelkou a jejím bývalým zaměstnavatelem přestal existovat jakýkoliv pracovněprávní vztah. Z teorie práva je známo, že právní úkon je takový úkon, který má za následek vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. V tomto případě okamžité zrušení pracovního poměru žádný takový účinek nevyvolalo, ani nemohlo, z důvodů, které jsou již uvedeny výše. Pracovní poměr neexistoval, nebylo tudíž co okamžitě rušit a z toho důvodu ústavní stížnost podaná navrhovatelkou nemá žádné opodstatnění.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud uvedenou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ČR č. 182/1993 Sb.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 22. února 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR