Senát Ústavního soudu České republiky

rozhodl ve věci ústavní
stížnosti F. R., a J. R., obou zastoupených JUDr. J. Ch.,
advokátem, proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 5. 10. 1994, sp. zn. 10 Ca 366/94, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu
v Jindřichově Hradci ze dne 20. 6. 1994, zn. PÚ-1390/94-Mak,
t a k t o :

Ústavní stížnost s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelé F. R. a J. R. podali dne 22. 12. 1994
k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž tento soud potvrdil
rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci - pozemkového
úřadu. Okresní úřad rozhodl, že navrhovatelé F. R. a J. R. nejsou
vlastníky nemovitostí v katastrálním území N., které získal do
svého vlastnictví na základě přídělové listiny jejich otec F. R.
Navrhovatelé podali svoji stížnost na základě ustanovení § 72
odst. 1 písm a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož
ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87
odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným
rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její
základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní
soud zjistil, že navrhovatelé splnili všechny procesní náležitosti
předepsané zákonem pro podání ústavní stížnosti.

Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že otec obou
navrhovatelů, F. R., se stal vlastníkem předmětných nemovitostí
v kat. úz. N. na základě přídělové listiny Národního pozemkového
fondu při Ministerstvu zemědělství v Praze ze dne 25. 12. 1947,
č.j. K 1828/47, zapsané v knize vlastnictví pro kat. úz. N.
Rozhodnutím odboru vodního hospodářství a energetiky a pro věci
zemědělství a lesnictví ONV v Jindřichově Hradci mu byl v roce
1966 příděl odňat. F. R., jak uvádí ústavní stížnost, na pozemcích
dobře hospodařil po dobu 12 let a neměl nikdy v úmyslu usedlost
opustit, leč v roce 1958 za dosud neobjasněných okolností celá
usedlost vyhořela. Ústavní stížnost dále uvádí, že měl rodinu se
šesti dětmi, kterou musel živit, a prací v tehdejším JZD nebyl
schopen zabezpečit jejich obživu. Když na něj navíc byl vyvíjen
silný nátlak, aby vstoupil do JZD, neměl jinou možnost než odejít
z usedlosti a hledat si obživu jinde. Přestože byl několikrát
vyzván, aby se k hospodaření vrátil, nemohl tak učinit, neboť
neměl údajně možnost, poté, co mu byl odňat i dobytek, dále na
usedlosti hospodařit. V žádném případě však neopustil usedlost
dobrovolně. Dle ústavní stížnosti rozhodně není pravdou, že by se
otec vzdal svého majetku ve prospěch státu, jak situaci zhodnotil
Krajský soud v Českých Budějovicích. Na základě uvedených údajů
navrhovatelé dovodili, že citovaným rozhodnutím Krajského soudu
v Českých Budějovicích bylo porušeno jejich základní lidské právo,
zakotvené v Listině základních práv a svobod, a to právo vlastnit
majetek a právo na ochranu tohoto vlastnictví podle čl. 11
Listiny. Jejich otec získal předmětný majetek legálně, byl mu však
nelegálně odňat. Tento akt byl napraven vydáním zákona o půdě,
avšak v rozporu s ním, uvádí se ve stížnosti, bylo právo
navrhovatelů vlastnit majetek napadeným rozhodnutím krajského
soudu porušeno. Proto navrhovatelé navrhli jeho zrušení.

Okresní úřad - pozemkový úřad v Jindřichově Hradci ve svém
rozhodnutí určil, že navrhovatelé nejsou vlastníky nemovitostí
v kat. úz. N. s odůvodněním, že na základě zjištěných skutečností
bylo prokázáno, že v daném případě nebyla splněna žádná z podmínek
ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném
znění, to znamená, nebyla splněna žádná ze zákonných podmínek pro
vydání nemovitosti. K tomuto závěru dospěl zejména na základě
zjištění, že dle rozhodnutí Rady MNV v N. z 1. 9. 1958 bylo
hospodářství přikázáno do užívání JZD N. z toho důvodu, že po
požáru usedlosti se F. R. odstěhoval z obce, aniž by jakkoliv
zajistil další chod hospodářství a přes několikeré vyzvání se na
hospodářství nevrátil a dále, že dle rozhodnutí odboru vodního
hospodářství a energetiky a pro věci zemědělství a lesnictví ONV
v Jindřichově Hradci ze dne 11. 3. 1965 byl F. R. odňat příděl pro
neplnění přídělových podmínek, čímž pozbylo platnosti rozhodnutí
o přídělu usedlosti, neboť přídělce majetek opustil a nehospodařil
na něm.

Proti rozhodnutí o odnětí přídělu nepodal F. R. odvolání,
takže nabylo právní moci dne 28. 3. 1965. Z uvedených zjištění
učinil pozemkový úřad závěr, že F. R. pozbyl majetku na základě
rozhodnutí o odnětí přídělu, což není restituční titul dle ust.
§ 6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Jak vyplynulo z provedených
důkazů, F. R. opustil po požáru v r. 1958 zbylý majetek ze své
vlastní vůle, dobrovolně a ani v průběhu dalších 6 let, kdy byl
majetek přikázán do užívání JZD, neměl snahu začít hospodařit.
Žádný nátlak na něho, aby se majetku vzdal, nebyl činěn, naopak
byl vyzván, aby se k hospodaření vrátil. F. R. nabyl nemovitosti
do vlastnictví na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/1945
Sb., v němž bylo toto vlastnické právo omezeno povinností na
přidělené půdě osobně hospodařit (§ 5 odst. 2 cit. dekretu) a směl
jej zcizit, dát do nájmu nebo jiného užívání jen ve zvláště
odůvodněných případech a jen se souhlasem NPF. Pokud stanovené
podmínky vlastník neplnil, mohl mu být příděl odňat, což se také
stalo.

Krajský soud svým rozsudkem potvrdil rozhodnutí Okresního
úřadu-pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci. V odůvodnění
rozsudku se v podstatě ztotožnil i po doplnění dokazování se
skutkovými zjištěními i závěry Okresního úřadu. Velmi podrobně se
zabýval rozborem skutkového i právního stavu a dospěl k závěru, že
k rozhodnutí o odnětí přídělu došlo v důsledku opuštění přídělu
přídělcem a nikoliv z toho důvodu, že by při odnětí přídělu došlo
k politické perzekuci nebo k postupu porušujícímu uznávaná lidská
práva a svobody.

Je nesporné, že F. R. se po vyhoření usedlosti ocitl v tíživé
sociální, ekonomické i psychické situaci, avšak jak bylo
z provedených důkazů zjištěno, tato subjektivní situace přídělce
byla navozena jinými skutečnostmi, než těmi, jež jsou uvedeny
v ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb. Krajský
soud z uvedených důvodů ani nepovažoval za rozhodující tu
skutečnost, že někteří svědci vysvětlovali důvody opuštění
usedlosti poněkud odlišně. Dále krajský soud dospěl k závěru, že
zde nelze aplikovat ani restituční důvod dle ust. § 6 odst. 1
písm. t) zák. č. 229/1991 Sb., protože po rozhodnutí o přikázání
přídělu do užívání JZD dle vl. nař. č. 50/1955 Sb. následovalo
ještě rozhodnutí ONV v Jindřichově Hradci o odnětí přídělu z roku
1965. K převzetí předmětné nemovitosti nedošlo ani bez právního
důvodu dle ust. § 6 odst. 1 písm. p) cit. zákona, neboť nemovitost
byla odňata pro neplnění podmínek přídělu dle dekr. č. 28/1945 Sb.
po opuštění přídělu. Přitom případné vynucování vstupu přídělce F.
R. do JZD není v příčinné souvislosti s odnětím přídělu, zvláště
za situace, kdy přídělce tlaku odolal a našel si jiné, výhodnější
zaměstnání. Krajský soud tedy učinil závěr, totožný s právním
závěrem Okresního úřadu o tom, že v daném případě není ve způsobu
přechodu nemovitostí na stát dán restituční důvod podle ustanovení
§ 6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.

Okresní úřad-pozemkový úřad v Jindřichově Hradci ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti - tak jako ve svém rozhodnutí
- opětovně zdůraznil, že rozhodnutí o přikázání usedlosti do
užívání bylo učiněno dle vl. nař. č. 50/1955 Sb. v zájmu zajištění
dalšího chodu hospodářství. F. R. proti němu nepodal odvolání
a stejně tak nepodal odvolání proti rozhodnutí o odnětí přídělu
o sedm let později, když důvodem odnětí bylo neplnění přídělových
podmínek, stanovených v dekretu č. 28/1945 Sb. Dle vyjádření
pozemkového úřadu ještě po dobu sedmi let po požáru měl možnost se
svého přídělu opět ujmout. Dále se uvádí, že výslech svědků
probíhal před pracovníky pozemkového úřadu, aniž by mohlo dojít
k jejich ovlivnění povinnou či oprávněnou osobou, jak to namítali
navrhovatelé. Vzhledem k výše uvedenému pozemkový úřad nespatřuje
v uvedeném postupu státních orgánů žádné porušení vlastnických
práv dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
se zcela ztotožňuje se závěry rozhodnutí Okresního úřadu-
-pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, jak to uvedl
i v odůvodnění svého rozsudku. Dle jeho názoru v přezkoumávané
věci nedošlo k porušení základního práva vlastnit majetek z toho
důvodu, že k odnětí přidělených nemovitostí přídělcům došlo pro
neplnění závazků k přijatému majetku a navíc podle čl. 11 odst.
3 Listiny základních práv a svobod platí, že vlastnictví zavazuje.

Ze stanoviska legislativně-právního odboru Ministerstva
zemědělství, které si v předmětné věci Ústavní soud vyžádal, a to
zejména v otázce zákonného zakotvení práva k odnětí přídělu pro
neplnění přídělových podmínek, Ústavní soud zjistil, že již
původní tzv. přídělový zákon č. 81/1920 Sb. umožňoval pozemkovému
úřadu stanovit omezení získaného vlastnického práva a právní
následky s tím spojené. Následně i ustanovení dekretu č. 28/1945
Sb. v § 5 odst. 2 zakotvilo povinnost přídělce na přidělené půdě
osobně hospodařit, obdobně je to i v ustanovení § 17 zák. č.
46/1948 Sb. Přídělci získávali po roce 1945 vlastnictví na základě
přídělové listiny, případně na základě zápisu o přídělu
a odevzdání zemědělského majetku. Oba uvedené doklady byly
vkladnými listinami a oba ukládaly přídělci plnit řádně uložené
povinnosti s tím, že příděl může být případně odňat či zrušen. Dle
vyjádření Ministerstva zemědělství v praxi k odnětí přídělu
docházelo v těch případech, kdy přídělci na majetku získaném
přídělem nehospodařili, zejména tehdy, když jej opustili.

Po zhodnocení všech provedených důkazů, zejména obsahu spisů
Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci
a Krajského soudu v Českých Budějovicích i vyjádření všech
účastníků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není
důvodná. Okresní úřad i Krajský soud po provedeném rozsáhlém
dokazování i právním zhodnocení předmětného sporu dospěly
k závěru, že zde skutečně nejsou splněny podmínky ustanovení § 6
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku pro vydání nemovitosti. Zejména
Krajský soud v Českých Budějovicích se pečlivě zabýval možností
splnění podmínek a použití ustanovení § 6 odst. 1 písm. p)
- převzetí nemovitosti bez právního důvodu, dále písm. r)
- politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná
lidská práva a svobody a konečně písm. t) - přikázání do užívání
na základě vl. nař. č. 50/1955 Sb. a odůvodnil závěr, že žádná
z těchto v úvahu připadajících podmínek splněna v daném případě
nebyla. S těmito závěry se Ústavní soud ztotožňuje.

Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že F. R. bylo na
základě dekretu č. 28/1945 Sb. v roce 1946 přiděleno na základě
přídělové listiny hospodářství č. p. 3 v kat. úz. N. a on na tomto
hospodářství 12 let řádně hospodařil. Ovšem, když v roce 1958 toto
hospodářství vyhořelo, ponechal je svému osudu, asi po půl roce se
odstěhoval do P. Ž. a začal tam pracovat v lese, aniž by projevil
zájem o obnovu hospodářství, i když byl k tomu několikrát vyzván.
Za této situace bylo hospodářství, dle ustanovení § 6 vl. nař.
50/1955 Sb., za účelem zajištění jeho dalšího chodu přikázáno do
užívání JZD na dobu 6 let. Proti tomuto rozhodnutí se F. R.
neodvolal a přijal ho. Vzhledem k jeho majetkové i sociální
situaci je to jednání pochopitelné. Když po dobu 6 let nejevil
o hospodářství žádný zájem a neplnil tak základní podmínku přídělu
dle zákona, rozhodl příslušný odbor ONV v Jindřichově Hradci
o odnětí přídělu. Ani proti tomuto rozhodnutí se F. R. neodvolal.
Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že F. R. dal svým chováním od
okamžiku vyhoření hospodářství jasně najevo, že na dalším
hospodaření nemá zájem.

Pro toto posouzení není rozhodné, zda tento jeho postoj byl
vyvolán jeho subjektivní životní situací, ani to, zda byl v době
před nebo po vyhoření usedlosti nějakou formou nucen ke vstupu do
JZD. Je nepochybné, že tuto svoji svízelnou situaci řešil
samostatně a výživu početné rodiny zabezpečil jinak. Na základě
výše uvedeného má Ústavní soud za to, že zde skutečně nejsou
splněny podmínky žádného z ustanovení § 6 odst. 1 zák. č.
229/1991 Sb., a to ani ty, jež jsou uvedeny pod písmeny p), r),
a t), neboť v předcházejícím řízení nebylo prokázáno ani převzetí
nemovitosti bez právního důvodu, ani politická perzekuce či postup
porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, ani nelze
použít ustanovení o přikázání do užívání právnické osoby na
základě vl. nař. 50/1955 Sb. o některých opatřeních k zajištění
zemědělské výroby. Odnětí přídělu jako restituční důvod ustanovení
§ 6 odst. 1 cit. zákona nezná. Pokud jde o otázku, na základě čeho
byl ONV oprávněn rozhodnutí o odnětí přídělu vydat, je nutno vyjít
jednak z ustanovení § 5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb., kde je
jednoznačně stanovena povinnost přídělce na přidělené půdě osobně
hospodařit a dále pak z prováděcích směrnic k tomuto zákonu, a to
zejména Směrnice č. 1059 z roku 1950, č. 65 z roku 1956 a konečně
i ze Vzoru č. 2 k cit. zákonu s názvem "Přídělová listina", kde je
přídělce upozorněn na možnost při neplnění podmínek přídělu
rozhodnout o jeho odnětí. Základní podmínkou pro přidělení
nemovitosti do vlastnictví i jeho základním smyslem bylo, aby
přídělce na nabyté půdě skutečně hospodařil, aby z ní byl užitek
a přispěl tak k zajištění výživy obyvatelstva v poválečné době
všeobecného nedostatku. Vyplývá z nich i oprávnění při neplnění
přídělových podmínek příděl odejmout a zajistit hospodaření na něm
jiným způsobem. Toto je zcela konkrétně vyjádřeno i na zmíněném
Vzoru č. 2 "Přídělová listina", kde se uvádí, že nebude-li
přídělce plnit uložené povinnosti, může mu být příděl odňat. Každý
přídělce obdržel tuto přídělovou listinu, která byla zároveň
vkladnou listinou podle zák. č. 90/1947 Sb.

Ze všech uvedených skutečností tedy nepochybně vyplývá, že
napadeným rozhodnutím Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ani
následným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích nebylo
porušeno základní právo navrhovatelů vlastnit majetek, neboť obě
instituce rozhodovaly plně v souladu s naším právním řádem.

Z obsahu spisu vyplynulo, že právní předchůdce stěžovatelů
opustil přidělené nemovitosti poté, co vyhořely a odmítal se na ně
vrátit a znovu hospodařit. Proto došlo k odnětí přídělu. Za této
situace není právně významné, zda právní předchůdce stěžovatelů
před tím na pozemcích hospodařil dobře či nikoli, a proto byl
doplňující návrh na výslech svědků, kteří měli tuto skutečnost
potvrdit, zamítnut.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud ČR
k závěru, že návrh stěžovatelů na uplatnění restituční podmínky
podle § 6 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění není
opodstatněn. Také námitce, že jde o porušení ústavních záruk
vlastnictví, zejména čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, lze čelit poukazem na třetí odstavec tohoto článku,
podle něhož vlastnictví zavazuje a musí být uplatňováno v souladu
se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Proto Ústavní soud rozhodl
o zamítnutí ústavní stížnosti. Návrhem na poskytnutí úhrady
nákladů právního zastoupení se Ústavní soud nezabýval, neboť tento
návrh nebyl podán před prvním ústním jednáním (§ 83 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání
přípustné.

V Brně 18. ledna 1996