Senát Ústavního soudu České republiky

rozhodl ve věci ústavní
stížnosti navrhovatelů Ing. A. Z., bytem P., J. Z., bytem tamtéž,
J. Š., bytem P., a V. Š., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. P. P.,
advokátem, se sídlem Advokátní kanceláře v P., proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 8. června 1994, sp.
zn. 5 Co 1316/93, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku, ze dne
12. 5. 1993 sp. zn. 5 C 111/91-73, o určení neplatnosti kupní
smlouvy o prodeji nemovitosti a vrácení vzájemného plnění, za
účasti vedlejšího účastníka Jihočeských lesů České Budějovice, a.
s., se sídlem Č. B., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, se
sídlem kanceláře v Č. B., t a k t o :

Ústavní stížnost s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Svou ústavní stížností navrhovatelé napadají rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích, vydaný v občanskoprávní
věci pod sp. zn. 5 Co 1316/93 dne 8. 6. 1994 a rozsudek Okresního
soudu v Písku, vydaný pod spis. značkou 5 C 111/91-73 ze dne 12.
5. 1993. Navrhovatelé tvrdí, že apelační rozhodnutí krajského
soudu je z hlediska svého potvrzujícího výroku zásahem do
základních práv a svobod navrhovatelů, zakotvených v článcích 1,
2 odst. 2, 4 odst. 1 a 11 odst. 1, 3 Listiny základních práv
a svobod. Toto rozhodnutí potvrdilo výrok citovaného rozsudku
Okresního soudu v Písku, jímž bylo určeno, že kupní smlouva
uzavřená dne 12. 7. 1976 a registrovaná Státním notářstvím v Písku
dne 29. 7. 1976, sp. zn. R I 354/76, R II 236/76, mezi
prodávajícím, Jihočeskými státními lesy České Budějovice
a kupujícími manžely A. Z. a J. Z. a manžely J. Š. a V. Š.,
o převodu vlastnictví k domu čp. 35, N. V., je neplatná.

Odpůrcům bylo uloženo vyklidit předmětnou nemovitost ve lhůtě
15 dnů od právní moci rozsudku. Navrhovatel byl povinen zaplatit
odpůrci 33.035,- Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.

Bližší zdůvodnění porušení článků 1, 2 odst. 2, 4 odst. 1
a 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnost
postrádá, pouze obecně je argumentováno, že soudy obou stupňů
nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku
a občanského soudního řádu.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené
zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové
náplně polemizuje stížnost s právními závěry soudů obou stupňů,
pokud vyhověly žalobě a rozhodly o povinnosti vrátit vzájemné
plnění z důvodu neplatnosti kupní smlouvy. Nesprávnost spatřují
navrhovatelé ve způsobu aplikace ustanovení § 39 občanského
zákoníku, tedy v absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor
kupní ceny s tehdy platným cenovým předpisem a dále v názoru, že
smlouva se příčí zájmu společnosti, protože nebylo respektováno
právo dosavadních uživatelů na přednostní koupi nemovitosti.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že všichni navrhovatelé
v roce 1976 zakoupili od Jihočeských státních lesů České
Budějovice nemovitost (hájovnu) v katastrálním území N. V., za
částku 33.035,- Kčs. Tato kupní smlouva z 12. 7. 1976 byla
registrována bývalým Státním notářstvím v Písku. Dne 19. 2. 1991
podal tehdejší okresní prokurátor v Písku podle § 35 odst. 1 o. s.
ř., platného před novelou účinnou od 1. 1. 1992, návrh na vrácení
plnění z neplatné smlouvy o prodeji nemovitosti. Podnět k otevření
tohoto řízení vzešel z trestního oznámení ing. D. Š., bývalého
uživatele nemovitosti v k. ú. N. V. Případ byl tehdy uzavřen
usnesením Krajské prokuratury v Českých Budějovicích z 15. 8.
1990, čj. Kn 99/90 A 2, v němž se zjišťuje: "Jakkoli je zřejmé, že
nemovitost byla prodána politickému exponentovi za spornou cenu
... spáchání trestného činu neprokázáno."

Neplatnost kupní smlouvy byla dovozována z podhodnocení kupní
ceny, tudíž z rozporu s cenovým předpisem v době prodeje platným,
tj. vyhláškou Českého cenového úřadu a Ministerstva financí
o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při
vyvlastnění nemovitostí (č. 43/1969 Sb.). Tato skutečnost byla
prokázána zpracováním nového znaleckého posudku, který ohodnotil
nemovitost o 24.089,- Kčs výše, než byla kupní cena. Shodné
výpovědi svědků, vyslechnutých v řízení před Okresním soudem
v Písku, upozorňují i na to, že ke konci 60. let se na hájovně
prováděly generální opravy a modernizace se značnými náklady a že
někdejší velvyslanec K. v roce 1974 upustil od koupě tohoto domu,
když odhadní cena přesáhla 100.000,- Kčs. V rozsudku Okresního
soudu v Písku z 12. 5. 1993, sp. zn. 5 C 111/91, se uvádí, že
nízký odhad při koupi domu vysvětlil autor tehdejšího znaleckého
posudku J. H. tím, že stanovil vyšší amortizaci, protože "...
nebyl seznámen s tím, že obytná budova byla opravena formou
generální opravy s nákladem 154.386,- Kčs... a dále s tím, že
v roce 1970 zde bylo nově instalováno ústřední topení". Tím
vysvětloval rozdíl též proti tehdejšímu posudku ing. K. P., jehož
odhad zněl na 95.236,- Kčs.

Pro úplnost se dodává, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo,
že žádost navrhovatele ing. Z. byla podpořena doporučením
tehdejších vyšších stranických orgánů a že předmětná nemovitost
nebyla před prodejem nabídnuta ke koupi těm, kteří ji tehdy
k rekreačním účelům užívali (Ing. Š. a MUDr. M.). Z této
skutečnosti dovodily soudy závěr, že uzavřená kupní smlouva ve
smyslu § 39 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991
je nejen v rozporu se zákonem, ale příčí se i zájmům společnosti.
Směrnice č. 10 z r. 1964 o prodeji rodinných domků z národního
majetku občanů, uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí č.
5/1964, uložila v čl. 2 odst. 1 povinnost nabídnout rodinný domek
ke koupi především dosavadnímu uživateli, což se v daném případě
nestalo. Odvolací soud doplnil navíc celkovou argumentaci
o neplatnosti kupní smlouvy o údaj, že v době jejího uzavření byl
ke sjednání nižší kupní ceny oproti platným cenovým předpisům
nutný souhlas příslušného nadřízeného orgánu podle vyhl. č.
156/1975 Sb., což se rovněž nestalo.

K ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud písemná stanoviska
účastníků. Navrhovatelé sami ve svém sdělení z 10. 12. 1995
opakují námitky uplatněné již v předchozím řízení. Jejich
argumenty odmítá ve svém stanovisku ředitel a. s. Jihočeské lesy
České Budějovice, Ing. K., jako odporující skutečnosti a důkaznímu
řízení obou soudních instancí.

Okresní soud v Písku ve svém vyjádření z 23. 2. 1995 odkazuje
rovněž na rozsáhlé důkazní řízení a jeho výsledky, které potvrdily
jak aktivní legitimaci Jihočeských lesů, a. s., tak i to, že došlo
ke sjednání ceny v rozporu s cenovými předpisy a jež byly
potvrzeny i doplněním důkazního řízení Krajským soudem v Českých
Budějovicích.

K předložené ústavní stížnosti proběhlo 3. ledna 1996 ústní
jednání, během něhož zástupce navrhovatelů opětovně namítal
nedostatek aktivní legitimace Jihočeských lesů České Budějovice
a poukázal na to, že právním nástupcem Jihočeských lesů, státního
podniku, České Budějovice, je nově zřízená státní organizace Lesy
České republiky se sídlem v Hradci Králové, do jejíž správy přešel
veškerý neprivatizovaný majetek státu, dosud spravovaný bývalými
Státními lesy.

V rozsudcích Okresního soudu v Písku i Krajského soudu
v Českých Budějovicích se naproti tomu výslovně konstatuje,
"...že navrhovatel je aktivně legitimován v daném sporu". Krajský
soud v tomto směru doplnil dokazování, jehož závěrem formuloval
názor, že "...v případě kladného rozhodnutí soudu ve věci hájenky
N. V. 35 získají Jihočeské lesy České Budějovice, a. s., tento
majetek do svého vlastnictví".

Vzhledem k podmiňovacímu způsobu formulace rozsudku krajského
soudu ("v případě, že ... tak získají") opatřil si Ústavní soud
další podklady. Ministerstvo zemědělství České republiky se ve
věci privatizace majetku státního podniku Jihočeské státní lesy,
závod Milevsko, ve svém sdělení z 23. 1. 1996 vyjádřilo v tom
smyslu, že privatizovaný majetek přechází na akciovou společnost
Jihočeské lesy České Budějovice, zatímco na státní podnik Lesy
České republiky, Hradec Králové, přešla práva a povinnosti
vztahující se k majetku neprivatizovanému.

Ústavní soud si dále vyžádal od Jihočeských lesů České
Budějovice "Dodatek k privatizačnímu projektu". Ze sdělení, které
obdržel, vyplývá, že do privatizačního projektu sporné nemovitosti
patří. Konečně pak z notářského zápisu z 16. 2. 1992 o založení
akciové společnosti Jihočeské lesy České Budějovice je zřejmý
přechod práv a povinností bývalého státního podniku na tuto
akciovou společnost v souvislosti s privatizačním projektem.

Vzhledem k tomu, že se potvrdilo stanovisko obou řádných
soudů, že aktivní legitimace Jihočeských lesů České Budějovice je
v daném sporu dána, chápe Ústavní soud formulaci krajského soudu,
podle níž v případě kladného vyřízení získají sporný majetek
Jihočeské lesy, a. s., České Budějovice do svého vlastnictví, jako
vyjádření skutečnosti, že již provedená delimitace mezi akciovou
společností Jihočeské lesy České Budějovice a Státními lesy Hradec
Králové je v tomto případě odvislá od konečného rozhodnutí soudu.
Navrhovatel jako právní nástupce bývalého státního podniku získá
vlastnické právo k uvedené nemovitosti teprve právoplatným
zjištěním neplatnosti kupní smlouvy.

II.
V daném případě se v ústavní stížnosti vytýkají obecným
soudům nesprávné právní závěry ve vztahu k výsledkům dokazování
a tedy výsledná nesprávná aplikace zákona. Z obsahu ústavní
stížnosti je patrno, že navrhovatelé pouze opakují námitky, které
vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelé opírají
ústavní stížnost o obecné odkazy na čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4
odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, tedy
na ustanovení, jež zaručují svobodu a rovnost, omezení zásahů
státní moci a ochranu vlastnictví.

Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou
součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě
dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že k porušení
zákona a k naplnění předpokladů § 39 občanského zákoníku došlo jak
výběrem osob, kterým byla sporná nemovitost prodána, tak zejména
i stanovením zvláště nízké ceny.

Rozsudek krajského soudu se opřel o § 39 občanského zákoníku
o neplatnosti právního úkonu, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost kupní smlouvy je třeba v případě § 39 obč. zákoníku
chápat jako neplatnost absolutní nikoli relativní, a to s právními
důsledky, které z absolutní povahy této neplatnosti vyplývají.
Z tohoto hlediska je irelevantní, zda sporná nemovitost byla či
nebyla zařazena do privatizace. U námitky vydržení se Ústavní soud
přiklonil k argumentaci uvedené v rozsudku krajského soudu, že
totiž námitka vydržení nemůže být uplatněna, protože občanský
zákoník ve znění tehdy platném vůbec vydržení neznal. Pokud jde
o výběr osob, které měly o koupi uvedené nemovitosti zájem,
vyplývá z provedeného dokazování řádných soudů, že zájem o koupi
měli i tehdejší uživatelé, kterým však nebyla ke koupi nabídnuta,
což odporovalo tehdy platným, výše uvedeným směrnicím ministerstva
financí z 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního
majetku občanům. Ze spisového materiálu nevyplývá, že dřívější
uživatelé (Ing. Š. a MUDr. M.) tuto nemovitost neužívali.

Ze spisového materiálu a svědeckých výpovědí naopak vyplynul
zvláštní, a to přednostní a zvýhodňující, způsob prodeje uvedené
nemovitosti navrhovatelům. Toto zvýhodnění se projevilo předně ve
výši ceny, která neodpovídala platným cenovým předpisům a byla
zřetelně a přinejmenším více než o jednu třetinu nižší.

Ve spisovém materiálu a výpovědích svědků byly formulovány
i námitky, že prodej nemovitosti panu Z. byl spojen nejen
s pominutím osob, které dříve nemovitost obývaly a musely se pak
vystěhovat, ale také se zvláštními preferencemi politické povahy
ve prospěch pana Z. Navrhovatel se však při ústním jednání před
senátem Ústavního soudu 3. ledna 1996 důrazně proti tomu ohradil.
Ústavní soud z textu žádosti pana Z. o koupi uvedené nemovitosti
nicméně zjistil, že navrhovatel - jak sám výslovně uvádí - žádá
o koupi "...na základě doporučení Krajského výboru KSČ v Českých
Budějovicích" a v žádosti dále píše: "...sám pracuji jako státní
zaměstnanec Ministerstva národní obrany a Ústředního výboru
Svazarmu ve funkci náčelníka oddělení", a dále "...zastávám funkci
člena hlavního výboru KSČ na Ústředním výboru Svazarmu". K žádosti
bylo přiloženo doporučení armádního generála R. a na žádosti je
ručně učiněna poznámka - zřejmě tehdejším podnikovým ředitelstvím
Jihočeských lesů - tohoto znění: "Ing. D. - bude prodáno,
připravit urychleně".

Z hlediska ústavních principů šlo tudíž o porušení principu
rovnosti při tehdejším prodeji a tím k jednání, které vedlo
k založení vlastnického práva, jež nemělo zákonné opory. Podle čl.
11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vlastnictví nesmí být
zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy. Dle čl. 4 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod musí zákonná omezení základních práv a svobod platit
stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Z těchto důvodů nemůže Ústavní soud ČR uznat tvrzení navrhovatelů,
že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení uvedených ústavních
principů, zaručených Listinou základních práv a svobod.

Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá
v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Zde Ústavnímu
soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu
veřejné moci - Krajského soudu v Českých Budějovicích -, že jde
o námitky, uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se
odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi
také vypořádal. Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno
odvolacím soudem v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Pokud jde
o námitku nedostatku aktivní legitimace Jihočeských lesů, a. s.,
Ústavní soud vychází z výsledku odvolacího přezkoumání a ověření
aktivní legitimace navrhovatele, jež odvolací soud řádně provedl
a jeho závěry odpovídají obsahu spisu.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti
obecných soudů, není jejich obecnou vrcholnou instancí a nemůže si
proto přisvojovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností
s výjimkou ochrany ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy České
republiky. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné
a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za
plného respektování kautel, vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle
něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti
však Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal.

Vzhledem k tomu, že spisový materiál obecných soudů
nasvědčuje tomu, že soudy při rozhodování tohoto sporu aplikací
příslušných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního
řádu respektovaly zásady obsažené v čl. 36, 37 a 38 Listiny
základních práv a svobod, nelze ani z tohoto hlediska jejich
rozhodnutí nic podstatného vytknout.

Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než
ústavní stížnost zamítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 1996