I. ÚS 134/94 ČESKÁ REPUBLIKA
Usnesení
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v právní věci navrhovatele JUDr. J.L., zastoupeného advokátem JUDr. P.R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, t a k t o :

Návrh s e o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se svým návrhem domáhal přezkoumání rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 223/94, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 12 C 519/93, jimiž dle navrhovatelova tvrzení bylo porušeno jeho základní právo a svoboda, a to zejména zásada rovnosti postavení občanů před zákonem, obsažená v čl. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení tohoto základního práva spatřuje navrhovatel v tom, že soudy obou stupňů zamítly žalobu navrhovatele, v níž se domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo uloženo ČAK zapsat navrhovatele do seznamu koncipientů ČAK. Do tohoto seznamu nebyl navrhovatel zapsán ČAK s odůvodněním, že nemá vysokoškolské

2 - I. ÚS 134/94

vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem na území ČR. Toto odmítnutí se stalo na základě ustanovení § 30 písm. b) zák. č. 128/1990 Sb. o advokacii, dle něhož se pro výkon advokátní praxe požaduje vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě, zatímco navrhovatel je absolventem VŠ SNB, která poskytovala užší vzdělání než právnické fakulty na území ČR.

Zároveň s uvedenou ústavní stížností podal navrhovatel dle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. návrh na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a ustanovení § 30 písm. b) zák. č. 128/1990 Sb. o advokacii, obou vyjádřených slovy "na právnické fakultě", neboť je přesvědčen, že uvedená ustanovení jsou v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Na základě tohoto návrhu nezbylo Ústavnímu soudu než v souladu s ustanovením § 78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. dosavadní řízení přerušit a návrh na zrušení právního předpisu postoupit plénu k rozhodnutí.

Plénum Ústavního soudu ve svém nálezu ze dne 13. 9. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 7/95, návrh na zrušení výše uvedených částí zákona o advokacii zamítlo. Své rozhodnutí odůvodnil Ústavní soud tím, že požadavek vzdělání na právnické fakultě pro činnost v advokacii je v zákoně č. 128/1990 Sb. jednoznačný. Přesto se Ústavní soud ještě dále zabýval i otázkou, zda vzdělání na Fakultě VŠ SNB je či není obsahově shodné se vzděláním na právnické fakultě a zda tedy nejde - ne-li formálně, pak alespoň materiálně, tj. svým obsahem a svými nároky - o vzdělání shodné se vzděláním na právnické fakultě. Avšak ani z tohoto hlediska neshledal Ústavní soud, že byl stěžovatel odmítnutím přijetí do advokacie diskriminován, neboť shodnost cílů a metod výuky, jakož i požadavků na studenty VŠ SNB a studenty právnických fakult, Ústavní soud neshledal. Pokud pak

- 3 - I. ÚS 134/94

je v zákoně č. 128/1990 Sb. v § 43 stanoveno, že advokáti, kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona byli již členy KSA a MSA, se zapíší do seznamu advokátů bez žádosti, jednalo se o opatření v zájmu právní jistoty a stability již existujících právních vztahů, což odpovídá principům právního státu.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům, obsaženým v nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 7/95, dospěl Ústavní soud, když poté pokračoval v řízení o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. J.L., k závěru, že jeho návrh je zjevně neopodstatněný. Povaha námitek a argumentace stěžovatele vůči ustanovení zákona o advokacii je totiž identická s námitkami stěžovatele, vycházejícími ze situace konkrétní osoby stěžovatele, takže další projednávání ústavní stížnosti by bylo pouze předstíráním, že zbývá cosi rozhodnout: šlo by o opakování jednání ve věci již rozhodnuté, protože řízení v plénu Ústavního soudu vyčerpalo též veškerý obsah stížnosti ve vztahu k osobě navrhovatele.

Za této situace vyzval soudce zpravodaj stěžovatele, aby sdělil, zda nehodlá vzít svou ústavní stížnost zpět anebo zda trvá na dalším řízení. Stěžovatel bez udání důvodů odmítl vzít svou ústavní stížnost zpět. Tato okolnost však nic nemění na tom, že po zahájení řízení může soudce zpravodaj postupovat podle § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. tak, že případně návrh odmítne jako zjevně neopodstatněný, pokud k tomuto závěru nezvratně dospěl.

V předmětné záležitosti nemohl soudce zpravodaj návrh pro zjevnou neopodstatněnost (§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.) odmítnout před rozhodnutím o ústavnosti té formulace zákona, kterou se stanoví podmínka právnického vzdělání na právnické fakultě pro výkon advokacie. Charakteristickým rysem projednávané

4 - I. ÚS 134/94

záležitosti je však to, že nález pléna Ústavního soudu v tomto směru učinil bez dalšího zcela jasno, protože v daném případě z ústavnosti napadeného ustanovení zákona zcela bezprostředně, přímo a jednoznačně vyplývá také neopodstatněnost návrhu ve vztahu ke konkrétní osobě. Další projednání věci v senátu je proto zcela evidentně zbytečné, je-li tato neopodstatněnost návrhu nepopiratelná.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

V Brně 25. ledna 1996 JUDr.Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR