Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní
stížnosti J. N., bytem B., a N. N., bytem tamtéž, obou
zastoupených JUDr. J. F., notářem se sídlem v Brně, proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1995, sp. zn. 35 Ca 10/95,
o přezkoumání rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město, ze dne
22. 12. 1994, čj. 911 V 7, V 3-3893/94, jímž byl zamítnut návrh na
vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody
o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, t a k t o :

Ústavní stížnost s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Svou ústavní stížností navrhovatelé napadají rozsudek
Krajského soudu v Brně, vydaný v rámci správního přezkumu podle
hlavy třetí části páté občanského soudního řádu, ve věci řízení
o opravném prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí správního
orgánu (§ 250l a násl. o. s. ř.), v tomto případě proti rozhodnutí
Katastrálního úřadu Brno - město ze dne 22. 12. 1994, čj. 911 V7,
V3-3893/94, jehož závěr byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 14. 4. 1995, sp. zn. 35 Ca 10/95, potvrzen.

Stěžovatelé tvrdí, že toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí
Katastrálního úřadu Brno - město, jež nevyhověly návrhu na vklad
dohody o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřené
dle § 143a občanského zákoníku do katastru nemovitostí, jsou
v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Toto potvrzující
rozhodnutí Krajského soudu v Brně je podle názoru navrhovatelů
zásahem do jejich základních práv a svobod, zakotvených v článku
11 odst. 1 a článku 36 Listiny základních práv a svobod, jakož
i v rozporu s články 90 a 95 Ústavy ČR. Navíc dovozují
stěžovatelé, že toto rozhodnutí má i diskriminační povahu, neboť
zvýhodňuje podílové spoluvlastníky oproti bezpodílovým
spoluvlastníkům.

Obecně je argumentováno, že krajský soud stejně jako
Katastrální úřad Brno - město po právní stránce věc nesprávně
posoudil, pokud dovodil, že dohodou o zúžení rozsahu bezpodílového
spoluvlastnictví manželů ve smyslu ustanovení § 143a o. z. lze
upravit pouze režim nabývání věcí do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, nikoli však zpětně modifikovat již
existující rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Podle
navrhovatelů stávající dikce ustanovení § 143a o. z. dává prostor
manželům, aby upravili smluvně odchylně od zákonné úpravy rozsah
svého bezpodílového spoluvlastnictví, a to i existujícího. Dle
stěžovatelů z ustanovení § 149a o. z. pak vyplývá, že taková
dohoda o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví, týká-li se
nemovitosti, podléhá vkladu do katastru nemovitostí. Ve smyslu
ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. jde totiž o změnu
vlastnického subjektu, která musí být vložena do katastru
nemovitostí.
V daném případě se dohoda dle § 143a o. z. týkala nemovitostí
zapsaných na LV č. 1361 pro k. ú. L., obec B., a to ideálních tří
čtvrtin těchto nemovitostí, tedy domu čp. 155 se zastavěnou
plochou a zahradou. Dle této dohody nabyla tyto ideální tři
čtvrtiny nemovitostí navrhovatelka N. N., která zbývající ideální
jednu čtvrtinu vlastnila již dříve. Ve prospěch navrhovatele J. N.
pak bylo zřízeno věcné břemeno spoluužívání všech výše uvedených
nemovitostí.
Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené
zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové
náplně polemizuje stížnost s právními závěry jak krajského soudu,
tak i katastrálního úřadu, a to argumentací zcela shodnou
s námitkami žalobců v řízení před obecným soudem i správním
orgánem. Navrhovatelé nadále tvrdí, že dohoda o zúžení rozsahu
bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřená podle § 143a o. z., se
může týkat i věcí již do bezpodílového spoluvlastnictví
náležejících. Nejde tedy podle navrhovatelů jen o otázku úpravy
režimu nabývání věcí do bezpodílového spoluvlastnictví do
budoucna, nýbrž i o možnost úpravy rozsahu stávajícího
bezpodílového spoluvlastnictví.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že navrhovatelé
uplatnili v rámci správního řízení opravný prostředek, směřující
proti rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno - město, ze dne 22. 12.
1994. Vzhledem k tomu, že v rámci autoremedury nehodlal správní
orgán odvolání vyhovět, předložil věc k rozhodnutí soudu. Krajský
soud v Brně provedl správní přezkum ve smyslu ustanovení § 250l
a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů není
důvodné. V důsledku toho rozhodnutí správního orgánu jako věcně
správné potvrdil. Základem argumentace pro zamítnutí návrhu na
vklad do katastru nemovitostí je skutečnost, že dohoda o zúžení
rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví uzavřená podle § 143a o. z.
může řešit pouze úpravu režimu tohoto spoluvlastnictví do
budoucna. Nemůže se tedy týkat již existujícího bezpodílového
spoluvlastnictví, jak tomu bylo v daném případě. Pokud se taková
dohoda týká již vytvořených hodnot bezpodílového spoluvlastnictví,
stává se vlastně dohodou o částečném vypořádání tohoto
spoluvlastnictví, což je za existence manželství nepřípustné.
Z těchto důvodů při posuzování toho, zda jsou či nejsou splněny
podmínky pro povolení vkladu do katastru nemovitostí, dovodil
soudní orgán stejně jako orgán správní, že splněny nejsou.

K ústavní stížnosti se písemně vyjádřil Katastrální úřad
Brno-město s tím, že pokládá stížnost manželů za neodůvodněnou,
neboť podle platné právní úpravy obsah dohody o zúžení zákonem
stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů
nepodléhá vkladu do katastru nemovitostí. Důvod, proč není taková
dohoda o nemovitosti zařazena mezi záležitosti, u nichž je vklad
do katastru výslovně předepsán, vidí katastrální úřad v tom, že ji
nelze chápat jinak, než jako dohodu, týkající se nikoli majetku
již do bezpodílového spoluvlastnictví nabytého, ale pouze dalšího
majetku, v budoucnosti nabývaného.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně příslušného
senátu krajského soudu setrvala rovněž na argumentech uvedených
v rozsudku krajského soudu. Podle stanoviska krajského soudu §
143a občanského zákoníku umožňuje manželům upravit režim nabývání
věcí jinak, než je uvedeno v § 143 téhož zákoníku. Jde však
o režim nabývání věcí do respektive jejich vyloučení
z bezpodílového vlastnictví ve vztahu do budoucna, aniž by bylo
možné dohodou zpětně modifikovat institut bezpodílového
spoluvlastnictví manželů s působností do minulosti.

Ve vztahu k čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
pak v písemném vyjádření dovodil Krajský soud v Brně, že toto
ustanovení zaručuje ochranu vlastnickému právu již konstituovanému
a nikoli pouze tvrzenému nároku na ně, který sám o sobě ústavně
chráněn není (nález Ústavního soudu ČR - sp. zn. III. ÚS 23/93).
V tomto směru podotýká krajský soud, že vlastnické právo
k nemovitostem v k. ú. L. oběma stěžovatelům nikdo neupírá.

II.
Úvodem k posouzení věci je třeba předeslat, že ústavní
stížnost manželů N. byla podána v záležitosti, která je věcně
shodná s obsahem ústavní stížnosti S. K. a B. K., o které Ústavní
soud rozhodl pod sp. zn. I. ÚS 86/95 svým nálezem z 18. ledna
1996.

Také v případě ústavní stížnosti manželů N. vytýkají se
krajskému soudu, jako soudu rozhodujícímu podle části páté hlavy
třetí o. s. ř., nesprávné právní závěry a tedy výsledná nesprávná
aplikace zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že
stěžovatelé opakují námitky, které vznášeli již v řízení před
správním orgánem, a poté i v řízení před obecným soudem.

Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá
v polemice s právními závěry rozsudku Krajského soudu v Brně. Zde
Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů
dotčeného orgánu veřejné moci, totiž, že jde o námitky uplatněné
již v řízení před správním orgánem i obecným soudem, jimiž se
krajský soud dostatečně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se
s nimi také vypořádal. Ústavní soud vychází z toho, že bezpodílové
spoluvlastnictví manželů je specifickým institutem, který se liší
od podílového spoluvlastnictví kromě jiného i tím, že zaniká,
nejde-li o výjimky zvláště stanovené, jako je § 148a odst. 2
občanského zákoníku, nebo § 52 odst. 2 trestního zákona, teprve
a jedině zánikem manželství a z tohoto důvodu teprve dochází
k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dle § 149 obč.
zákoníku. Jestliže § 143a občanského zákoníku umožňuje manželům
dohodou rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah bezpodílového
spoluvlastnictví, nelze takové dohodě přisuzovat "retroaktivní"
právní účinky již s ohledem na princip právní stability a jistoty
v právním státě, který obsahuje i požadavek jistoty třetích osob
(např. i věřitelů), protože vynětím z bezpodílového
spoluvlastnictví se majetek stává předmětem volné dispozice
jednoho z manželů. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů nelze
pokládat za interní záležitost mezi manželi, ale za právní
institut, který se dotýká i jiných a má své právní důsledky
v různých sférách života společnosti a pro právní vztahy, které
tam vznikají.

Jednou ze zásadních námitek proti napadeným rozhodnutím je
tvrzení stěžovatelů, že byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Poukazují na to, že v konkrétním případě
nejde o uplatnění nároku na přisouzení vlastnického práva dosud
neexistujícího, nýbrž o možnost realizovat jejich vlastnické právo
již vzniklé. Zejména uvádějí, že dohodou založená modifikace
bezpodílového spoluvlastnictví manželů je modifikací práva, které
již existuje. Tuto právní argumentaci Ústavní soud nesdílí.
Zastává stanovisko, že v souzené věci uplatnili stěžovatelé právo
na vklad do katastru, který se týká teprve vzniku výlučného práva
stežovatelky N. N. k nemovitostem, zapsaným na LV 1361 pro
katastrální území L.. Jde tedy o jiný typ vlastnictví, než bylo
dosavadní bezpodílové spoluvlastnictví k těmto nemovitostem. Proto
Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod nedošlo.

Ústavní soud pokládá z hlediska principů právního státu
intepretaci obecných soudů v tom smyslu, že rozsah bezpodílového
spoluvlastnictví manželů lze dohodou upravovat jen do budoucna, za
přiměřenou. Právní závěry krajského soudu zcela odpovídají
ustanovením §§ 143a, 148, 148a, odst. 2 o. z., jakož i § 5 odst.
1 a § 2 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb. Dohoda podle § 143a o. z.
může upravovat pouze režim nabývání věci do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů a sama o sobě nemůže být právním titulem
pro změnu v osobě vlastníka. V důsledku toho nepodléhá ve smyslu
ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. povinnosti vkladu do
katastru nemovitostí.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti
obecných soudů, není vrcholem soustavy obecných soudů a má právo
přezkumného dohledu nad jejich činností z hlediska ochrany
ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy. Právo na soudní ochranu
zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající
posouzení jeho práva, a to za plného respektování kautel,
vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při
rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti však Ústavní soud
porušení ústavních principů neshledal.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Krajského soudu v Brně, sp.
zn. 35 Ca 10/95, nasvědčuje tomu, že obecný soud při posuzování
a rozhodování podle části páté hlavy třetí o. s. ř. rozhodoval
o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu ve věci
stěžovatelů při respektování zásad obsažených v článcích 36, 37
a 38 Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jeho rozhodnutí ničeho
podstatného vytknout. Rovněž ustanovení článku 90 Ústavy o tom, že
soudy mají zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům,
nebylo porušeno.

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ČR ústavní
stížnost zamítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
není odvolání přípustné.

V Brně 14. února 1996