Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci navrhovatele
Ing. P. U. o návrhu na zrušení ustanovení § 17 zákona č. 40/1993
Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky,
podaného spolu s ústavní stížností proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j. 38 Ca 4/94-13, t a k t o :

Návrh se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel - stěžovatel podal ústavní stížnost proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j. 38 Ca
4/94-13, jímž byla zamítnuta jeho žaloba se žádostí o přezkoumání
rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru vnitřní správy ze dne
11. 8. 1994, č.j. MHMP 70379/OVS 1176/1994, kterým bylo zamítnuto
jeho odvolání proti rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 2 ze dne
6. 6. 1994, č.j. 606/4-2571/94. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že
podle ustanovení § 13 písm. c) a § 17 zákona č. 40/1993 Sb.,
o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, nelze
stěžovateli vydat osvědčení o státním občanství České republiky.

Současně stěžovatel podal také návrh na zrušení ustanovení
§ 17 zákona č. 40/1993 Sb., (jehož aplikace vedla k citovanému
rozhodnutí Městského soudu v Praze), podle něhož státní občan
České republiky pozbývá státní občanství České republiky
okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství
s výjimkou, kdy cizí státní občanství získal v souvislosti
s uzavřením manželství nebo narozením.

Stěžovatel uvedl, že podle ustanovení § 3 zákona Národní rady
Slovenské republiky č. 40/1993 Zb. získal dnem 30. 6. 1993 volbou
státní občanství Slovenské republiky. Poté požádal Obvodní úřad
pro Prahu 2 o vystavení osvědčení o státním občanství České
republiky a výslovně uvedl, že jako občan České republiky získal
volbou dne 30. 6. 1993 slovenské státní občanství. Zdůraznil, že
projevil vůli pouze k získání i slovenské příslušnosti, neprojevil
však vůli pozbýt občanství české. Obvodní úřad v Praze 2, odbor
vnitřní správy, rozhodl dne 6. 6. 1994 pod č.j. 606/4-2571/94, že
podle § 13 písm. c) a § 17 zákona č. 40/1993 Sb. osvědčení
o státním občanství České republiky nelze vydat. V odůvodnění
svého rozhodnutí správní orgán uvedl, že pozbytí státního
občanství České republiky je vázáno podle ustanovení § 13 písm. c)
a § 17 zákona č. 40/1993 Sb. na nabytí cizího Pl. ÚS 5/95 státního
občanství s výjimkou v zákoně uvedených případů. Forma, jakou
žadatel projevil vůli získat cizí občanství, není rozhodující.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel (navrhovatel)
odvolání, které odbor vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy
rozhodnutím ze dne 11. 8. 1994, č.j. MHMP 70 379/OVS 1176/1994,
zamítl a rozhodnutí správního orgánu 1. stupně potvrdil z důvodů,
které uvedl obvodní úřad. Dodal ještě, že žadatel nebyl zbaven
státního občanství České republiky aktem státního orgánu ve smyslu
čl. 12 odst. 2 Ústavy.
Stěžovatel podal v zákonné lhůtě proti tomuto rozhodnutí
správní žalobu podle § 247 a násl. o.s.ř. Poukázal na znění čl.
12 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož nikdo nemůže být
proti své vůli zbaven státního občanství, a prohlásil, že on sám
vůli směřující k pozbytí státního občanství České republiky nikdy
neprojevil.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j.
38 Ca 4/94-13, byla uvedená žaloba zamítnuta. Městský soud
považoval za nepochybné, že žalobce jako státní občan České
republiky si dne 30. 6. 1993 zvolil podle § 3 zákona Národní rady
Slovenské republiky č. 40/1993 Zb., o státním občanství Slovenské
republiky, slovenské státní občanství a tímto dnem také státní
občanství Slovenské republiky nabyl. V takovém případě není
rozhodné, zda současně projevil vůli pozbýt státní občanství České
republiky, neboť s nabytím cizího státního občanství zákon č.
40/1993 Sb. spojuje bez dalšího pozbytí státního občanství České
republiky (vyjma taxativně uvedených případů) a těchto důsledků si
měl být žalobce vědom. I když zákon Národní rady Slovenské
republiky č. 40/1993 Zb. rozlišuje volbu státního občanství
Slovenské republiky a udělení tohoto občanství na základě žádosti,
je třeba vycházet z toho, že k nabytí cizího státního občanství
došlo na základě vlastního projevu vůle žalobce. Za takový projev
vůle nelze pokládat pouze žádost o udělení státního občanství
Slovenské republiky, ale i volbu tohoto státního občanství. Je
nutno vzít zřetel i na skutečnost, že možnost volby se vztahovala
pouze na bývalé občany České a Slovenské Federativní Republiky,
kteří nebyli k 31. prosinci 1992 státními občany Slovenské
republiky. Jedná se tedy o specifický způsob nabytí státního
občanství Slovenské republiky a z toho, že tento způsob není
výslovně uveden v ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb., nelze
dovodit, že v takovém případě k pozbytí státního občanství
nedochází. Z těchto důvodů měl soud za to, že ustanovení § 17
zákona č. 40/1993 Sb. není v rozporu s článkem 12 Ústavy, neboť
nabytí cizího státního občanství, s výjimkou taxativně uvedených
případů, je spojeno s projevem vůle, a proto nelze konstatovat, že
státní občan České republiky je v takovém případě zbavován
občanství České republiky proti své vůli.

Stěžovatel napadl mimo jiné závěr Městského soudu v Praze, že
ust. § 17 zák. ČNR č. 40/1993 Sb. neodporuje - ani při
interpretaci použité správními orgány prvního a druhého stupně
- článku 12 odst. 2 Ústavy. Tento závěr soud opírá o tvrzení, že
státní občanství ČR pozbývá každý její příslušník, který na
základě své žádosti získá občanství jiného státu, neboť již tímto
jednáním je i srozuměn s jeho důsledky, jimiž je pozbytí státního
občanství České republiky. Podle napadeného rozhodnutí není
rozhodující, zda vůle pozbýt státní občanství ČR byla explicitně
projevena, "neboť je-li se samotným projevem vůle nabýt cizí
státní občanství spojen jako zákonný důsledek pozbytí občanství
českého, obsahuje projev vůle směřující k získání cizí státní
příslušnosti vždy i projev vůle směřující ke ztrátě českého
státního občanství". Uvedená úvaha však podle názoru stěžovatele
nepřihlíží ke skutečnosti, že žádný právní předpis České republiky
ani její ústavní pořádek neobsahují princip zákazu dvojího
státního občanství, které naopak výslovně připouštějí. Občan,
který projeví vůli získat i jinou státní příslušnost, tedy musí
nepochybně vycházet i ze znalosti předpisů o nabývání a pozbývání
státního občanství ČR, avšak především se spoléhá na to, že jsou
v souladu s Ústavou, která o pozbývání státního občanství ČR
obsahuje explicitní ustanovení, zakazující možnost zbavit státního
občanství kohokoli proti jeho vůli. Akcent je tedy na tom, jakou
vůli ten, kdo podle právních předpisů jiného státu zvolil jeho
občanství, skutečně projevil a nikoli jakou vůli jeho projevu
podsouvá státní orgán, který zákon aplikuje. Pokud by byl
akceptován výklad Městského soudu v Praze, který interpretuje §
17 zákona č. 40/1993 Sb. tak, že stěžovatel státní občanství ČR
pozbyl ex lege, znamenalo by to, že citované ustanovení je
v příkrém rozporu s čl. 12 Ústavy České republiky, který zakazuje,
aby kterýkoli český státní občan byl svého občanství zbaven proti
své vůli.

"Zbavením" státního občanství ve smyslu citovaného ústavního
předpisu se proto nepochybně rozumí zbavení jakýmkoli způsobem,
tedy jak přímo ex lege (obyčejným zákonem), tak rozhodnutím
státního orgánu. Ztratit jednou nabyté státní občanství České
republiky může občan České republiky jedině tehdy, projeví-li
právě v tomto směru jednoznačně svoji vůli.

Podle názoru stěžovatele je tedy ustanovení § 17 zákona č.
40/1933 Sb. v rozporu s článkem 12 odst. 2 Ústavy, protože toto
ustanovení spojuje pozbytí státního občanství České republiky
pouze s nabytím cizího státního občanství, aniž by uvedený
následek podmiňoval nepochybným zjištěním, že pozbytí státního
občanství není v rozporu s vůlí státního občana. Napadená
rozhodnutí dále představují - při použité interpretaci ustanovení
§ 17 zákona č. 40/1993 Sb. - potencionální ohrožení svobody
stěžovatele, a to pokud jde o právo nebýt nucen k opuštění své
vlasti (vlastní země) a právo na svobodný návrat do ní, tedy práv
a svobod, která jsou zaručena:

- v článku 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zní:
"Svoboda pohybu a pobytu je zaručena."

- v článku 3 protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod (přiznávajícím některá jiná práva a svobody
než ty, které jsou již uvedeny v Úmluvě a prvním dodatkovém
protokolu k Úmluvě), jenž zní:

bod 1 - "Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně,
vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem."

bod 2 - "Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území
státu, jehož je státním občanem."

- v článku 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, který zní:

"Nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní
země."

V tomto smyslu jsou podle mínění stěžovatele napadené
rozhodnutí i ustanovení § 17 citovaného zákona v rozporu
s ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatel konečně uvádí, že aplikace ust. § 17 zákona č.
40/1993 Sb., obsažená v napadeném rozsudku konstatujícím pozbytí
jeho státní příslušnosti k České republice ex lege, představuje
porušení zásady rovnosti před zákonem, tedy základního práva
stěžovatele vyjádřeného v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, v článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a v článku 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, neboť se jako údajný cizinec cítí
v porovnání s ostatními občany České republiky diskriminován.

Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být
spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo
jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení,
jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní
stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu
s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10
Ústavy,popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

Podle § 78 zákona č. 182/1993 Sb., jestliže byl spolu
s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle
§ 74, senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu
postoupí plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b)
Ústavy.

Senát Ústavního soudu se v prvé řadě zabýval otázkou, zda
jsou podmínky tohoto zákonného ustanovení splněny. Dospěl
k závěru, že návrh na zrušení právního předpisu (ust. § 17 zákona
č. 40/1993 Sb.) byl podán (spolu s ústavní stížností) v souladu
s uvedeným ustanovením, neboť jeho aplikace vedla k rozhodnutí
Městského soudu v Praze touto stížností napadeného. Proto
usnesením ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. I. ÚS 2/95, senát řízení
o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení ustanovení § 17
zákona č. 40/1993 Sb. postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí
podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

V rámci posuzování uvedeného návrhu, o němž rozhoduje plénum
Ústavního soudu, se soudce zpravodaj ztotožnil s výše uvedenými
právními názory senátu Ústavního soudu. Důvody k odmítnutí návrhu
podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb. neshledal. Návrh byl proto
zaslán Poslanecké sněmovně Parlamentu se žádostí o vyjádření.

Poslanecká sněmovna Parlamentu poukázala na to, že zákon č.
40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České
republiky, byl schválen potřebnou většinou poslanců dne 29. 12.
1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně
vyhlášen. Podle důvodové zprávy k ustanovení § 17 cit. zákona se
jedná o nový způsob pozbytí státního občanství České republiky
v případě, kdy státní občan České republiky nabude na vlastní
žádost cizí státní občanství. Toto ustanovení vychází ze zásady,
podle níž by každá fyzická osoba měla mít pouze jedno státní
občanství. Obdobná právní úprava platí v řadě jiných zemí, např.
v Austrálii, Švédsku, Holandsku a Finsku.

Poslanecká sněmovna dále uvedla, že ustanovení § 17 zákona č.
40/1993 Sb. vychází z předpokladu, že státní občan České republiky
může požádat o nabytí cizího státního občanství, přičemž okamžikem
jeho nabytí ztrácí státní občanství České republiky. Podání
žádosti státního občana České republiky o nabytí cizího státního
občanství je přitom nepochybně dobrovolným a svobodným projevem
vůle tohoto občana. Se zmíněným projevem vůle, resp. se žádostí
a s nabytím cizího státního občanství, pak ustanovení § 17 cit.
zákona spojuje stanovené právní důsledky, tj. pozbytí státního
občanství České republiky. S přihlédnutím k tomu je ustanovení §
17 cit. zákona zcela v souladu s čl. 12 odst. 2 Ústavy České
republiky, neboť podáním žádosti o nabytí cizího státního
občanství projevuje žadatel nepochybně svoji vůli, a to zcela
v souladu se smyslem citovaného článku Ústavy České republiky.
Vedle toho však zůstává otázkou, zda volbu cizího státního
občanství lze považovat v širším smyslu též za "žádost" o nabytí
cizího státního občanství ve smyslu § 17 cit. zákona, tedy tak,
jak to v daném případě vyložily ve svých rozhodnutích příslušné
správní a soudní orgány. Podle názoru Poslanecké sněmovny je věcí
Ústavního soudu, aby tuto otázku v souvislosti s podaným návrhem
posoudil a učinil závěr o ústavnosti napadených rozhodnutí.

Za tohoto stavu věci vyjádřila Poslanecká sněmovna
stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý
zákon je v souladu s Ústavou České republiky, ústavním pořádkem
České republiky a naším právním řádem.

Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Ministerstva vnitra
České republiky, které je příslušným resortním orgánem ve věcech
státního občanství České republiky (§ 49 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb.).
Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření uvedlo, že pozbytí
státního občanství podle § 17 zákona č. 40/1993 Sb. nelze
považovat za zbavení občanství proti vůli občana. O zbavení
(odnětí) občanství v tomto případě správní orgány nerozhodují,
nýbrž pouze registrují, že občan České republiky na vlastní žádost
nabyl cizí státní občanství a tím pozbyl občanství České
republiky. Podle názoru Ministerstva vnitra se občan může sám
rozhodnout, zda požádá o cizí státní občanství a tím je srozuměn
s právními důsledky, které tento projev vůle bude mít na jeho
státní občanství České republiky. Občan tím není zbaven možnosti
rozhodovat o svém státním občanství.

Námitku, že ztráta občanství České republiky podle § 17 cit.
zákona nenastane v případě, kdy občan nabyl cizí státní občanství
tzv. volbou občanství, nepovažuje Ministerstvo vnitra za
významnou. V § 17 cit. zákona se uvádí, že k nabytí cizího
státního občanství musí dojít na základě vlastní žádosti občana.
Není tedy rozhodující forma nabytí státního občanství (udělení,
volba), ale podstatné je, že nabytí cizího občanství bylo spojeno
s podáním žádosti občana, tedy s projevem jeho vůle, který lze po
formální stránce označit jako žádost, prohlášení, sdělení apod.

Ministerstvo vnitra České republiky se dále vyjádřilo
i k důsledkům nabytí cizího státního občanství v právních řádech
jiných států, které v zákonech o státním občanství upravují ztrátu
občanství v případě nabytí občanství jiného. Jedná se např. o tyto
státy:
Rakousko

Rakouské občanství se pozbývá:
1. získáním cizí státní příslušnosti
2. osvojením nemanželského nezletilého rakouského občana cizincem

3. vstupem do vojenských služeb cizího státu
4. odnětím, když je rakouský občan ve službách cizího státu
5. zřeknutím se v těchto případech:
a) rakouský občan má cizí státní příslušnost,
b) není proti němu vedeno trestní řízení,
c) nepodléhá vojenské povinnosti

Švédsko

Švédské občanství se ztrácí:
1. když osoba, která nabývá cizí státní občanství, o toto
občanství požádala nebo výrazně souhlasila s jeho udělením
(Poznámka: V anglickém textu je termín "explicitely", což by se
zřejmě spíše mělo přeložit jako "výslovně" a ne jako
"výrazně".)
2. když osoba nabývá cizí státní příslušnost vstupem do veřejné
služby jiného státu
3. jestliže svobodné dítě ve věku do 18 let nabývá cizí
příslušnost z důvodů, že cizí občanství získávají jeho rodiče
v případě sub 1 a 2
4. svobodné dítě ve věku do 18 let se stane cizím státním
příslušníkem z důvodu sňatku jeho rodičů

Obdobně je situace ohledně pozbývání státního občanství řešena
například i v Dánsku, Norsku, Nizozemí, Austrálii, Bolívii
a Mexiku.

Ministerstvo vnitra České republiky přípisem ze dne 28. 8.
1995, č.j. II/s-OSOM/53/6027/93, dále sdělilo, že se připravuje
nová Evropská úmluva o státním občanství a vojenské povinnosti
v případě víceronásobného státního občanství. Tento návrh je však
dosud projednáván na expertních jednáních Rady Evropy a je obtížné
určit, kdy bude konečné znění dopracováno. Ministerstvo vnitra
k této zprávě připojilo i text návrhu připravované úmluvy, který
je z února 1995, a další jednání má proběhnout v listopadu 1995.
(O tomto návrhu se blíže pojednává na str. 23 - 24 tohoto nálezu.)

Vlastní rozbor problematiky

I. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval formální stránkou přijetí
a vydání zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního
občanství České republiky. Z vyjádření Poslanecké sněmovny
Parlamentu ze dne 7. 3. 1995 a ze sněmovních tisků 208 a 209
(obsahujících těsnopiseckou zprávu o 19. schůzi České národní rady
ze dne 29. 12. 1992, VII. volební období, na níž byl projednáván
vládní návrh zákona ČNR o nabývání a pozbývání státního občanství
České republiky) bylo prokázáno, že uvedený zákon byl projednáván
a přijat Českou národní radou dne 29. 12. 1992, hlasovalo pro něj
155 poslanců a proti němu hlasovalo 13 poslanců. Další číselné
údaje o hlasování těsnopisecká zpráva neobsahuje. Zákon byl
podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce
zákonů České republiky v částce 12/1993. Proto Ústavní soud
dovodil, že uvedený zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou
stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst.
2 in fine zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

II. Pro pochopení širších souvislostí zkoumané věci se Ústavní
soud dále zabýval důvody, které zákonodárce k vydání zákona
o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky vedly.
V citovaných sněmovních tiscích se zdůrazňuje, že základním
principem uplatněným v navrženém zákoně je zásada, podle které by
každý občan měl mít pokud možno pouze jedno státní občanství.
Vychází se přitom ze snahy předejít problémům, které jsou s dvojím
občanstvím spojeny jak pro fyzickou osobu, tak pro stát. Jde
zejména o problémy spojené s plněním základní vojenské služby,
o otázky spojené s příslušností soudů, daňové otázky apod.
Z obdobných důvodů preferují tuto zásadu i některé jiné státy.
Zpravidla přímo ve vlastních zákonech o státním občanství stanoví,
že pokud jejich státní občan získá na vlastní žádost cizí státní
občanství, pozbývá občanství původní. Jde například o Austrálii,
Švédsko, Nizozemí, Rakousko. Při přípravě návrhu zákona byla
respektována zásada stanovená ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.,
kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, že nikdo
nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Stejně tak je
třeba chápat i pozbytí státního občanství České republiky
v důsledku nabytí státního občanství cizího státu na vlastní
žádost. I zde se však vychází z projevu vůle státních občanů.

Sama důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o nabývání
a pozbývání státního občanství České republiky uvádí, že dosavadní
právní úprava je kusá, nestanoví zásadní podmínky pro nabývání
a pozbývání státního občanství České republiky a ponechává tak na
vůli státních orgánů, jak budou na tomto citlivém úseku
postupovat. Z těchto důvodů, i vzhledem ke vzniku samostatného
státu - České republiky - je třeba institut státního občanství
nově upravit a řešit ho komplexně. Vychází se přitom ze zásady, že
fyzické osoby by měly mít možnost, při dodržení zákonem
stanovených podmínek, nabýt nebo pozbýt státní občanství České
republiky. Důraz je v maximální míře kladen na zachování pouze
jednoho státního občanství.

III. Stěžovatel se v prvé řadě dovolává článku 12 odst. 2
Ústavy, který stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven
státního občanství. Tento článek však reaguje zejména na instituci
odnětí státního občanství z doby před listopadem 1989 a snaží se
ústavně právní úpravou takovému zásahu do práv občana zabránit.
Účelem ústavního příkazu zakotveného v článku 12 odstavci 2 Ústavy
tedy bylo a je vyloučení možnosti, aby zákonodárce vytvořil
takovou právní úpravu, která by zbavení státního občanství
koncipovala jako sankci za eventuální protiprávní jednání občana.
Tato koncepce je plně v souladu s myšlenkou článku 15 odst. 2
Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví, že nikdo nesmí
být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní
příslušnost změnit. V souzené věci však napadený § 17 zákona č.
40/1993 Sb. sleduje jiný cíl, jestliže předpokládá, že občan
vyvinul vlastní iniciativu cizí státní občanství získat. Z tohoto
hlediska nejde u občana o zbavení státního občanství, nýbrž
o ztrátu státního občanství získáním občanství jiného státu.
Z toho je patrno, že smysl článku 12 odst. 2 Ústavy je zcela jiný
než dovozuje stěžovatel. Pokud by byla stěžovatelova interpretace
článku 12 odst. 2 Ústavy - v porovnání s § 17 citovaného zákona
- správná, znamenalo by to ve svých důsledcích, že Ústava zakazuje
zákonodárci, aby (byť pro futuro) vyloučil existenci dvojího či
vícenásobného státního občanství. Takový zákaz by ovšem byl zcela
absurdní, neboť by omezoval právo suverénního státu čelit
bipolitismu a byl by v rozporu - jak je uvedeno na jiném místě
tohoto nálezu - s platnými i s připravovanými mezinárodními
smlouvami v současné demokratické Evropě. Ústavní soud proto
nesdílí názor stěžovatele, že při zkoumání ústavnosti § 17 zákona
č. 40/1993 Sb. je článek 12 odst. 2 Ústavy relevantní.

Ústavní soud považuje za podstatné - a na to je třeba klást
důraz - že k nabytí cizího státního občanství podle § 17 cit.
zákona dochází vlastním projevem vůle občana (žadatele) a že
zákonným následkem takového projevu vůle je ztráta státního
občanství České republiky. Ustanovení zákona č. 40/1993 Sb. byla
řádně publikována ve Sbírce zákonů a vešla v obecnou známost.
Každý občan je povinen znát právní řád republiky, což lze důvodně
předpokládat zejména u těch, kteří v souvislosti se státním
občanstvím mínili či míní učinit ten či onen právní úkon. Jestliže
tedy občan projevil (projeví) vůli nabýt na vlastní žádost cizí
státní občanství, musel (musí) si být vzhledem k jasnému
a kategorickému znění napadeného zákonného ustanovení - tedy
předpisu obecně závazného - vědom toho, že de lege lata pozbývá
státní občanství České republiky, jakmile získá státní občanství
cizího státu. Pokud vzdor tomu takový úkon učinil (učiní), je
povinen snášet právní následky, které s tímto úkonem platné právo
spojuje. Vzájemná propojenost těchto úkonů a jejich právních
následků je proto zřejmá.

Lze rovněž konstatovat, že článkem 12 odst. 2 Ústavy omezuje
ústavodárce i trestní legislativu, neboť zákonodárce již nemá
možnost stanovit mezi jinými tresty i trest ztráty státního
občanství České republiky. I to je smyslem tohoto ústavního
předpisu.
Názor, že z hlediska ústavnosti § 17 zákona č. 40/1993 Sb. je
článek 12 odst. 2 Ústavy irelevantní, lze podepřít i argumenty,
které vycházejí z gramatického výkladu obou předpisů.

Článek 12 odst. 2 Ústavy na straně jedné a článek 12 odst.
1 Ústavy a § 17 zákona č. 40/1993 Sb. na straně druhé používají
odlišných termínů ("zbavení" státního občanství, "pozbytí"
státního občanství). Tento terminologický rozdíl naznačuje úmysl
zákonodárce odlišit dvě kvalitativně různé situace. Uvedený záměr
lze dovodit zejména porovnáním obou odstavců článku 12 Ústavy.
(Článek 12 odst. 1 praví, že nabývání a pozbývání státního
občanství České republiky stanoví zákon. Článek 12 odst. 2
stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního
občanství.) Je totiž stěží myslitelné, že by ústavodárce v jediném
ustanovení použil dva různé termíny, pokud by tím nechtěl vyvolat
odlišné právní následky a řešit tak situace nikoli stejné, nýbrž
různé. O to také jde v souzené věci.

Pokud se týká skutečnosti, že obecný termín "zbavení" má
z hlediska současné češtiny jiný význam než termín "pozbytí", lze
odkázat zejména na odbornou literaturu jazykovědnou (srov. Slovník
spisovného jazyka českého, 1989, ČSAV - Ústav pro jazyk český,
svazek IV., str. 367, svazek VIII., str. 238). Výraz "zbaviti" má
podle Slovníku význam zejména: nějakým zásahem odstranit působení,
vliv někoho či něčeho, odejmout někomu něco, připravit někoho
o něco (zbavit někoho vedoucího místa). V právní terminologii je
znám např. pojem "zbavení způsobilosti k právním úkonům", "zbavení
rodičovských práv". Gramatický význam tohoto hesla i jeho
porovnání se známými právními instituty zřetelně nasvědčují tomu,
že pojem "zbavení" předpokládá vnější (zpravidla mocenský) zásah
extranea. Oproti tomu výraz "pozbytí" má podle Slovníku význam
zejména "ztratit" (co, koho), "přijít" (o co), tedy opak pojmu
"nabýt": např. pozbýt peníze, majetek. "Pozbýt něco", na rozdíl od
pojmu "být zbaven něčeho", tedy zřejmě nepředpokládá vnější zásah
třetí osoby. Je tedy zřejmé, že i z hlediska gramatické
interpretace porovnávaných textů míří ochrana zakotvená v článku
12 odstavci 2 Ústavy na takové případy, kdy dochází k zbavení
(odnětí) státního občanství mocenským zásahem třetí osoby (státu).
Takovým případem tedy není pozbytí státního občanství, které je
upraveno v ustanoveních §§ 13 až 17 zákona č. 40/1993 Sb.

Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ustanovení § 17
zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství
České republiky, článek 12 odst. 2 Ústavy České republiky
neporušuje.
Ústavní soud se dále zabýval ustanoveními Listiny základních
práv a svobod a mezinárodních smluv, jichž se stěžovatel v ústavní
stížnosti dovolává.

Článek 14 odstavec 1 Listiny stanoví, že svoboda pohybu
a pobytu je zaručena. Tato svoboda se týká každého člověka, neboť
jde o základní právo a svobodu, které Listina přiznává bez ohledu
na státní občanství. Cizinec může být vyhoštěn jen v případech
stanovených zákonem (čl. 14 odst. 5 Listiny). Již sama univerzální
koncepce této svobody tedy zřejmě vylučuje protiústavnost
ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. - na niž stěžovatel
v souvislosti s čl. 14 odst. 1 Listiny poukazuje - neboť
ustanovení § 17 se týká toliko pozbytí českého státního občanství
nabytím státního občanství cizího (za podmínek v zákoně
uvedených), takže má povahu nikoli obecnou, nýbrž zcela
specifickou. Je tedy zřejmé, že ochrana svobody pohybu a pobytu ve
smyslu čl. 14 odst. 1 Listiny míří na případy zcela jiné. Tento
článek je zařazen do prvého oddílu druhé hlavy Listiny, který je
nadepsán "Základní lidská práva a svobody". Tato práva zaručují
mimo jiné svobodu pohybu a pobytu, tedy právo každé osoby, aby se
mohla volně pohybovat kdekoli a aby si svobodně mohla zvolit místo
svého pobytu, přirozeně s nutnými výhradami upravenými
v odstavcích 3 a 5 uvedeného článku Listiny. Ostatně, sám text
i smysl napadeného ustanovení § 17 citovaného zákona zřetelně
nasvědčuje tomu, že tento předpis nikomu - ani cizinci oprávněně
se zdržujícímu na území České republiky - ve svobodě pohybu
a pobytu nijak nebrání.

Článek 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod stanoví, že nikdo nebude, ať individuálně nebo
hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem (bod
1.) a že nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož
je státním občanem (bod 2.). Článek 12 odst. 4 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech určuje, že nikdo nesmí být
svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země. Oba tyto
články, jichž se stěžovatel dovolává, se týkají toliko státních
občanů příslušného státu a zjevně míří na zcela jiné případy,
jichž se napadené ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 netýká. Lze
toliko dodat, že občan (bývalý) se stěží může dovolávat dobrodiní
citovaných článků mezinárodních smluv, jestliže, jak Ústavní soud
dovodil, svým jednáním vědomě a dobrovolně vyvolá právní stav,
který ex lege znamená ztrátu jeho dosavadního státního občanství.

Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ustanovení § 17
citovaného zákona není v rozporu ani s článkem 14 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, ani s článkem 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod a s článkem 12 odst.
4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel konečně poukazuje na to, že napadený rozsudek
(konstatující pozbytí jeho státní příslušnosti k České republice
ex lege), představuje při "použité aplikaci" ust. § 17 zákona č.
40/1993 Sb. porušení zásady rovnosti před zákonem, tedy jeho
základního práva vyjádřeného v čl. 3 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, takže je v tomto směru opět v rozporu
s ústavním pořádkem České republiky. Uvedená formulace sice na
první pohled nasvědčuje tomu, že stěžovatel brojí pouze proti
nezákonnému použití § 17 cit. zákona, avšak z celkového kontextu
jeho podání lze dospět k širšímu výkladu a dovodit, že ve svých
důsledcích je napadeno i samo ustanovení § 17 zák. č. 40/1993 Sb.
pro rozpor s čl. 3 Listiny a s výše uvedenými články mezinárodních
smluv. Ostatně, sám stěžovatel zdůraznil, že rozsudek městského
soudu konstatoval ztrátu jeho státní příslušnosti ex lege (§ 17
zákona č. 40/1993 Sb.) a zejména tento právní následek považuje za
protiústavní, poněvadž ignoruje Ústavou (čl. 12 odst. 2)
požadovaný projev vůle občana směřující k zániku státního
občanství České republiky (str. 4, 5 ústavní stížnosti). Tato
právní skutečnost, tj. ztráta státního občanství ze zákona, má
podle názoru stěžovatele diskriminující povahu, porušující princip
rovnosti, takže - jak Ústavní soud usuzuje - i z této argumentace
je zřejmé, že stěžovatel napadá ust. § 17 cit. zákona i pro
porušení čl. 3 Listiny a mezinárodních smluv, které jsou v tomto
odstavci uvedeny. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že podle
stěžovatelova názoru již samo napadené ustanovení zákona vytváří
z některých občanů České republiky cizince, kteří jsou - jak tvrdí
stěžovatel - vyřazováni z ochrany zákona, a tím jsou ve srovnání
s ostatními občany České republiky diskriminováni.

Článek 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že
základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví,
rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či
jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušenství
k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného
postavení.
Článek 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
uvádí, že užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou, musí být
zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je
pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo
jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost
k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.

Ustanovení článku 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech praví, že všechny osoby jsou si před zákonem
rovny a mají právo bez jakékoli diskriminace na stejnou zákonnou
ochranu. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám
stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů,
např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického
nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu,
majetku a rodu.

Tato právní ustanovení zakotvují jednak princip zákazu
diskriminace (z jakéhokoli důvodu), jednak princip rovnosti všech
lidí před zákonem. Je však třeba uvážit, zda a kdy požívají tyto
principy v právní praxi ochrany.

V mezinárodním i v domácím právu se postupně prosadil výklad,
podle něhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě
nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením
jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon
či mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ochrana normovaná
v čl. 3 Listiny a v citovaných článcích obou mezinárodních smluv
není tedy autonomní, ale má vůči ostatním právům (zaručeným
ústavním zákonem či uvedenou mezinárodní smlouvou) povahu
akcesorickou. V podstatě shodně již judikoval i Ústavní soud České
republiky. V obsáhlém rozboru kategorie rovnosti konstatuje, že
nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních
lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující již samu
podstatu rovnosti, což se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením
rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva
vlastnit majetek, některého z politických práv, práv národnostních
a etnických menšin a podobně. Rovnost tedy zpravidla vyžaduje
relaci k jiné sociální hodnotě. Porušení principu rovnosti tedy
předpokládá vztah k jiným základním právům a tím i intenzitu,
která je do roviny základních lidských práv posunuje (nález
Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95.). Taková
situace však v souzené věci nenastala, neboť - jak již bylo
uvedeno na jiném místě - Ústavní soud nedospěl k závěru, že by
napadené ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. porušovalo i jiná
základní práva a svobody (zaručená ústavními zákony či
mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy), zejména ta, na
která stěžovatel poukazoval (srov. str. 12 a násl. tohoto nálezu).

Podle přesvědčení Ústavního soudu by však uvedené principy
zákazu diskriminace a rovnosti (ve smyslu citovaných právních
ustanovení) nebyly napadeným ustanovením § 17 zákona č. 40/1993
Sb. porušeny ani tehdy, kdyby byly chápány izolovaně.

Stěžovatelovo pojetí těchto ústavních principů - tak, jak
vyjádřil ve své ústavní stížnosti - je z hlediska judikatury
Ústavního soudu stěží přijatelné. Rovnost jako ústavněprávní
instituce vždy byla a je kategorií nikoli abstraktní (absolutní),
ale toliko relativní a nelze ji chápat mechanicky a egalitářsky.
To vyslovil v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů již
Ústavní soud ČSFR. Uvedl, že "je věcí státu, aby v zájmu zajištění
svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než
jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně ..." (Tuto myšlenku
převzal Ústavní soud České republiky do nálezu publikovaného pod
sp. zn. Pl. ÚS 16/93 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V souzené věci však zakotvením napadeného ustanovení § 17 do
zákona č. 40/1993 Sb. k libovolnému postupu nedošlo. Český právní
řád právem rozlišuje mezi státními občany ČR a mezi občany
dřívějšími, kteří projevili vůli stát se občany jiného státu, byť
podle platného zákona České republiky věděli, že nabytím cizího
státního občanství na vlastní žádost pozbývají státní občanství
České republiky. V těchto případech šlo o uvědomělé jednání
dosavadních občanů republiky a pokud platné právo v některých
aspektech (např. přiznání volebního práva apod.) činí rozdíl mezi
právním postavením občana České republiky a občana jiného státu
(bývalého občana ČR), pak jde o nerovnost akceptovatelnou
a o právní stav, který nemá diskriminační povahu. Tento závěr je
v souladu i s názory právní nauky a evropské judikatury, která pod
pojem "diskriminace" zahrnuje případy, kdy se s osobou nebo
skupinou osob bez odpovídajícího odůvodnění zachází hůře než
s osobami jinými (srov. Stručná rukojeť Evropské úmluvy o lidských
právech, Rada Evropy, Praha 1993, str. 86). Podobně se na jiném
místě uvádí, že ne každý rozdíl v zacházení nezbytně vede
k neoprávněné diskriminaci ve smyslu Úmluvy; k diskriminaci dojde
jen tehdy, pokud rozlišování postrádá objektivní a rozumné
odůvodnění (srov. Duffy: "Policie a Evropská úmluva o lidských
právech", Evropské a mezinárodní právo 2/94-25). O takový případ
se však z výše uvedených důvodů v souzené věci nejedná.

Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ustanovení § 17
citovaného zákona není v rozporu ani s článkem 3 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, s článkem 14 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a s článkem 26 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech. IV. Naše současná právní
úprava vychází ze zásady jediného výlučného státního občanství. To
zdůrazňuje sama důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona
o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. V této
souvislosti je třeba poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne
13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, který se týká některých otázek
státního občanství České republiky. V tomto nálezu je mimo jiné
uvedeno, že Česká republika řešila otázku nabývání státního
občanství České republiky vnitrostátním předpisem, kterým je zákon
České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993
Sb., jenž obsahuje zásadu předcházení dvojímu státnímu občanství
a zamezení vzniku bezdomovectví. (Takto bylo navázáno na právní
úpravu platnou na území ČSFR a vycházelo se ze skutečnosti, že
obdobné zásady jsou uplatněny i v právních řádech jiných
evropských států.) Stěží lze proto akceptovat kategorické a obecně
formulované tvrzení stěžovatele, že žádný právní předpis České
republiky ani její ústavní pořádek neobsahují princip zákazu
dvojího státního občanství, které prý naopak výslovně připouštějí.

Ze zásady jediného výlučného státního občanství plyne
i způsob pozbytí státního občanství České republiky, upravený
v § 17 zákona, podle něhož státní občan České republiky pozbývá
státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost
nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství
nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením. Uvedený
způsob je v českém právním řádu koncipován zcela nově, neboť
starší právní úpravy takovou možnost zániku státního občanství
neznaly.

Pro posouzení zkoumané otázky nelze abstrahovat ani od
právního stavu v oblasti mezinárodněprávní.

1. Na této půdě je bipolitismus (čili opak jediného výlučného
státního občanství) obecně považován za jev nežádoucí. Na jedné
straně může vést k mezistátním sporům, zejména v otázkách
diplomatické ochrany, protože bipolita může být pokládán za
státního občana více státy a každý stát má v zásadě právo
odmítnout diplomatický zásah ve prospěch bipolity, pokud jej
učinil jiný stát, jehož je bipolita rovněž příslušníkem. Na druhé
straně působí bipolitismus vážné obtíže i bipolitům samým, zejména
co do závazků k věrnosti státu a k výkonu vojenské služby, jejichž
plnění mohou vůči bipolitům vyžadovat dva nebo i více států. Třetí
státy mohou bipolitu považovat podle volby za občana kteréhokoliv
z konkurujících států, bez ohledu na vůli a zájem bipolity samého,
např. přiznávat mu pouze nejméně výhodný smluvní cizinecký režim,
vyhostit ho do kteréhokoliv z domovských států proti jeho vůli
a podobně.
2. Obecnou praxi států lze charakterizovat takto:

a) osoba s několikerým státním občanstvím se nemůže odvolávat
na své jiné státní občanství v poměru ke státu, jehož je rovněž
občanem;
b) třetí stát má osobu s několikerým státním občanstvím
pokládat za občana pouze jednoho státu, a to podle vlastní volby,
nikoli podle volby bipolity samého nebo některého ze států, jichž
je občanem. Při této volbě se státy většinou řídí zásadou
efektivity, tj. pokládají cizince za občana toho státu, k němuž ho
pojí nejužší faktický vztah (bydliště, zaměstnání, výkon vojenské
služby, politických práv apod.). V Československu rozhodovala
státní příslušnost, která byla nabyta naposled (§ 33 odst. 2
zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém
a procesním). Stejná právní situace platí i v dnešní České
republice (článek 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.). V literatuře
lze v tomto směru odkázat na publikaci Potočného "Mezinárodní
právo veřejné, Praha 1978, str. 185 - 186.
3. Snaha o vyloučení bipolitismu je zřejmá i z dvoustranných
Úmluv, jež v minulosti uzavřela Československá republika (popř.
někdejší ČSSR) s některými sousedními státy, konkrétně se SSSR,
Maďarskem a Polskem. Tyto Úmluvy stojí na zásadě, že

a) osoby, které mají současně státní občanství obou smluvních
stran, mohou zvolit státní občanství té strany, které si přejí
zachovat (čl. 1 Úmluvy mezi ČSR a SSSR o úpravě státního občanství
osob s dvojím občanstvím uveřejněné pod č. 47/1958 Sb., čl. 1
Úmluvy mezi ČSSR a Maďarskou lidovou republikou o úpravě některých
otázek státního občanství uveřejněné pod č. 37/1961 Sb., čl. 1
Úmluvy mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou o úpravě otázek
týkajících se dvojího státního občanství uveřejněné pod č.
71/1966 Sb.),

b) osoby, na něž se Úmluva vztahuje, budou považovány
výhradně za státní občany té smluvní strany, jejíž občanství si
zvolily (čl. 7 Úmluvy ČSR - SSSR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy ČSSR
- MLR),

c) osoby, které prohlášení o zvolení státního občanství během
lhůty (stanovené Úmluvou) nepodají, budou považovány výhradně za
občany smluvní strany, na jejímž území žijí (čl. 7 Úmluvy ČSR
- SSSR, čl. 6 odst. 3 Úmluvy ČSSR - MLR, čl. 6 Úmluvy ČSSR - PLR).

4. Lze konstatovat, že právní úprava zániku státního
občanství České republiky je v plném souladu s tendencí současné
moderní demokratické Evropy. V tomto směru je významná zejména
Dohoda o omezení případů několikanásobné státní příslušnosti
a o službě v ozbrojených silách v případě několikanásobné státní
příslušnosti ze dne 6. května 1963. Ta stanoví v článku 1 odstavci
1, že zletilé osoby, mající státní příslušnost smluvní strany,
které získají projevem vlastní svobodné vůle, naturalizací, opcí
nebo znovunabytím státní příslušnost jiné strany, ztratí svoji
dřívější státní příslušnost. Nejsou oprávněny ponechat si svoji
dřívější státní příslušnost. Obdobná úprava se týká i osob
nezletilých. Myšlenku posílit instituci výlučného (jediného)
státního občanství pak sleduje článek 4 této Dohody, jenž uvádí,
že žádná ustanovení Dohody nebrání aplikaci jakýchkoli ustanovení,
která by mohla ještě více omezovat vznik několikanásobné státní
příslušnosti, ať by již byla včleněna nebo následně zavedena
v právním řádu té které smluvní strany nebo v jakékoli dohodě,
konvenci nebo smlouvě uzavřené mezi dvěma nebo více smluvními
stranami.
Česká republika sice dosud signatářem této Dohody není, leč
sama její existence zřetelně naznačuje tendenci členských států
Rady Evropy. Ke dni 2.ledna 1995 tuto Dohodu ratifikovalo 13 států
(Rakousko, Belgie, Dánsko, Francie, Německo, Irsko, Itálie,
Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Švédsko, Spojené
království Velké Británie a Severního Irska, a jeden stát ji
signoval (Portugalsko). Vesměs všechny státy, které Dohodu
ratifikovaly, jsou významnými a tradičně demokratickými zeměmi.

5. Ani připravovaná Evropská úmluva o státním občanství
a vojenské povinnosti v případě vícenásobného státního občanství
(srov. str. 10) neznamená průlom do principů dosud platné - byť
nikoli pro Českou republiku - Dohody z 6. 5. 1963. Návrh Evropské
úmluvy již v preambuli uznává právo každého státu rozhodnout, zda
dovolí svým státním občanům mít jedno nebo více dalších státních
občanství. V článku 4 se sice praví, že vnitřní zákony...každého
účastnického státu budou založeny na následujících obecných
zásadách: 3. - nikdo nebude svévolně zbaven svého státního
občanství; v článku 6 odst. 1 se však toto obecné pravidlo blíže
rozvádí tak, že účastnický stát nesmí zakotvit ve svých vnitřních
zákonech ... ztrátu státního občanství ze zákona nebo z iniciativy
tohoto účastnického státu, s výjimkou následujících případů: a)
dobrovolné nabytí jiného státního občanství. V článku 9 odst. 2 se
dále uvádí, že v závislosti na jakékoli ... mezinárodní dohodě
upravující problematiku státního občanství - a) každý účastnický
stát udělí své státní občanství osobám, které:

i) byly státními občany a měly trvalý pobyt de iure a de facto na
území státu, jenž přestal existovat .... a

ii) mají nadále trvalý pobyt de iure a de facto na tomto území,
jež se stalo součástí území tohoto účastnického státu.

Je zřejmé, že citovaný článek na řešený případ výslovně
nedopadá, neboť žádná mezinárodní smlouva ve věci státního
občanství v souvislosti s ukončením existence ČSFR uzavřena
nebyla. I kdyby však byla taková situace nastala, lze poukázat na
závěr citovaného článku 9 odst. 2 sub a), podle něhož při
udělování státního občanství lze vyžadovat od dotčených osob, aby
se zřekly jakéhokoli státního občanství jiného.

Na stejném principu je budována i úprava článku 9 odst. 2 sub
b) připravované Evropské úmluvy, která se sice rovněž přímo netýká
řešené věci, ale v hlavní myšlence je s ní srovnatelná. Stanoví,
že v případě převodu svrchované moci nad územím, umožní každý
účastnický stát svým státním občanům, kteří v důsledku tohoto
převodu mohli ztratit "jeho" státní občanství ...., ii) ponechat
si své státní občanství, pokud výslovně vyjádří svůj úmysl
ponechat si je, mají-li trvalý pobyt de iure a de facto na území
účastnického státu. I zde však platí, že vnitřní zákony
účastnického státu mohou stanovit lhůtu, v níž mají dotčené osoby
provést volbu, nebo od nich vyžadovat zřeknutí se jakéhokoli
jiného státního občanství.
Z uvedeného textu vyplývá, že nová navržená úprava (která
ovšem nemusí být v tomto znění přijata) není v rozporu s textem
a smyslem stávající mezinárodněprávní úpravy. Proto napadené
ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. není ani v tomto směru
v rozporu s dalším předpokládaným trendem mezinárodního smluvního
práva v složité oblasti, která se týká instituce státního
občanství.
6. Úpravu srovnatelnou s ustanovením § 17 zákona č. 40/1993
Sb. lze ostatně nalézt i v řadě konkrétních zemích Evropy. Jde
např. o tyto státy:
Rakousko - Zákon o státním občanství (Bundesgesetz über die
österreichische Staatsbürgerschaft 1965, BGBl Nr.
250) znovu uveřejněný pod č. 311 BGBl 1985 - StbG
oddíl III - Ztráta státního občanství

§ 26 - Státní občanství se pozbývá
1. získáním cizí státní příslušnosti
§ 27 odst. 1 - Státní občanství ztrácí, kdo na
základě své žádosti, svého prohlášení nebo
svého výslovného souhlasu získá cizí státní
občanství, pokud mu předtím ponechání státního
občanství nebylo povoleno.

Finsko - Zákon o státním občanství č. 401/1968 (The Finnish
Nationality Act)
oddíl 8 (10.8.84/584) - Osoba ztrácí své finské státní
občanství

1. jestliže nabývá občanství jiné země na
základě žádosti nebo prohlášením nebo
jestliže k tomu dala souhlas z vlastní
svobodné vůle.
Švédsko - Zákon o státním občanství č. 382/1950 (Swedish
Citizenship Act)
oddíl 7 - Švédské občanství ztrácí:
1. každá osoba, která nabývá cizí občanství
poté, co o takové občanství požádala nebo
výslovně souhlasila s jeho udělením.

Norsko - Zákon o státní příslušnosti č. 3 z 8. 12. 1950 (The
Norwegian Nationality Act)
§ 7 - Norskou státní příslušnost ztrácí:
1. osoba, která nabývá státní příslušnosti jiného
státu na základě žádosti nebo vyjádřením
souhlasu.

Dánsko - Sjednocovací zákon č. 457 ze dne 17. 6. 1991
(Consolidation Act)
Statutární vyhláška (oznámení) o zákonu o nabývání
dánského občanství (sjednocujícím dánský zákon č. 252 ze
dne 27. května 1950 o nabývání dánského státního
občanství, prováděcí nařízení č. 155 ze dne 6. 4. 1978,
jakož i dodatek vyplývající z oddílu 2 zákona č. 326 ze
dne 4. června 1986 a dánský zákon č. 159 ze dne 18.
března 1991.)
bod 7 - Dánské občanství ztrácí
1. osoba, která nabývá cizí státní příslušnost na
základě žádosti nebo výslovného souhlasu,

Nizozemí - Královský zákon o státní příslušnosti ze dne 19. 12.
1984 - Netherlands Nationality Act (Bulletin zákonů,
nařízení a dekretů 628) známý jako nizozemský zákon
o státním občanství
oddíl 14 - bod 2) Nizozemskou státní příslušnost nelze
ztratit z jakéhokoli důvodu, jestliže by to
vedlo ke stavu bez státní příslušnosti.
oddíl 15 - osoba, která je plnoletá, ztrácí svou
nizozemskou státní příslušnost:
a) nabytím jiné státní příslušnosti
z vlastní svobodné vůle.

Je tedy zřejmé, že základní myšlenku, na níž je budováno
ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb., lze nalézti v jiných
evropských zemích, které rovněž stojí na principu předcházení
vzniku dvojího státního občanství.

Lze ovšem namítnout, že ustanovení § 17 cit. zákona je třeba
při posuzování jeho ústavnosti srovnávat v prvé řadě s Ústavou
České republiky (konkrétně s článkem 12 odst. 2), zatímco ústavy
srovnávaných zemí mají jinou úpravu státního občanství, popřípadě
tuto problematiku neupravují vůbec. Vzdor tomu je srovnání
napadeného ustanovení (§ 17 zákona) se zákonnou úpravou ostatních
demokratických států významné. Podstatný je totiž i (již podaný)
výklad ustanovení § 17 cit. zákona (ve vztahu k Ústavě), podle
něhož zákonem upravené pozbytí státního občanství České republiky
neporušuje ústavní garance, které chrání občana před zbavením
českého státního občanství ve smyslu článku 12 odst. 2 Ústavy. To
odpovídá vyvíjejícímu se evropskému zákonodárství, jež - má-li
občan dosavadní státní občanství ztratit - klade důraz na jeho
projev vůle získat státní občanství cizího státu.

V závěru řízení stěžovatel poukázal na to, že Ústavní soud je
vázán pouze ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle
článku 10 Ústavy, takže by neměl přihlížet k zákonům upravujícím
nabývání a pozbývání státního občanství, které platí v jiných
zemích. Je samozřejmé, že Ústavní soud není vázán právními řády
těchto států. Nicméně obsah v nálezu citovaného cizího práva
zřetelně svědčí o tom, jaký je legislativní stav současných států
moderní demokratické Evropy. Proto Ústavní soud nemíní ignorovat
komparatistický pohled na zkoumanou problematiku, tedy existenci
a obsah jiných srovnatelných evropských právních řádů. To ostatně
souvisí s obecně uznávanou snahou přibližovat právní řád České
republiky právním řádům jiných demokratických zemí našeho
kontinentu.
Na základě těchto úvah Ústavní soud - jak již uvedl
- neshledal porušení článku 12 odst. 2 Ústavy ani dalších
stěžovatelem uváděných ústavních zákonů či mezinárodních smluv
o lidských právech a základních svobodách.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. listopadu 1995