Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci návrhu přednostky O.Ú., JUDr. D.B., na zrušení obecně závazné vyhlášky č. 26/94, "O zákazu komunistické, nacistické, fašistické a rasistické propagandy na území města P.", ze dne 21. 9. 1994, takto :

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Podáním, ze dne 19. 4. 1995, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 20. 4. 1995, navrhla přednostka O.Ú., zrušení obecně závazné vyhlášky č. 26/94, kterou vydalo město P., dne 21. 9. 1994, a která nese název: "O zákazu komunistické, nacistické, fašistické a rasistické propagandy na území města P.".

Text vyhlášky je následující
§ 1

Komunistická, nacistická, fašistická a rasistická propaganda

se na území města zakazuje.
§ 2

Komunistickou, nacistickou, fašistickou a rasistickou propagandou se rozumí : a) požadavky na násilnou změnu ústavního pořádku, b) užívání symbolů těchto zločinných hnutí při jejich propagaci, c) zpochybňování zločinnosti režimů, které tato hnutí představovala.
§ 3

Vyhláška nabývá účinnosti patnáctým dnem, následujícím po dni jejího vyhlášení.

Pod textem vyhlášky je podepsána primátorka města ing. H.D. a náměstek primátora J.Ž., následuje úřední razítko a uvedení dne vyhlášení - 23. 9. 1994. Vyhláška nabyla účinnosti dne 8. 10. 1994.

Jak z návrhu soud zjistil, přednostka O.Ú., pozastavila účinnost výše uvedené vyhlášky podle § 62 odst. 1 zákona č. 367/90 Sb., o obcích, a to dne 16. 3. 1995. Současně požádala Zastupitelstvo města, aby do 30 dnů od doručení jeho rozhodnutí přijalo opatření k nápravě nezákonnosti a svoje rozhodnutí stručně odůvodnila tím, že uvedenou vyhlášku sice lze posuzovat jako vyhlášku vydanou ve věcech samostatné působnosti obce, podle ust. § 14 odst. 1 písm. o) zákona o obcích, ale její dikce je v rozporu s Ústavou ČR i s Listinou základních práv a svobod.

Vzhledem k tomu, že Zastupitelstvo města se na svém prvním zasedání po pozastavení vyhlášky touto vyhláškou a případným sjednáním nápravy vůbec nezabývalo, obrátila se přednostka O.Ú. na Ústavní soud, podle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/93 Sb., o Ústavním soudu.

Po přezkoumání návrhu dospěl soud k závěru, že návrh byl podán někým zjevně neoprávněným (§ 43 odst.l písm. d) zák.
o Ústavním soudu). Podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je přednosta okresního úřadu legitimován k podání návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky obce pouze v případě, kdy se jedná o obecně závaznou vyhlášku vydanou v samostatné působnosti obce. Je mu tedy uloženo přímo zákonem posoudit, zda o takovouto

působnost v daném konkrétním případě jde. Toto posouzení je nezbytné pro posouzení dalšího postupu ve věci. Podle zákona o obcích, vyhlášku, která je vydána v samostatné působnosti obce, lze pozastavit pro nezákonnost, podle ustanovení § 62 odst.1, kdežto vyhláška, která nebyla vydána v samostatné působnosti obce, pak může být zrušena, jako nesprávné opatření v oblasti přenesené působnosti, dle ustanovení § 62 odst. 3 zákona.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o obcích, v rámci své samostatné působnosti může obec svými obecně závaznými vyhláškami řešit jen ty úkoly veřejné správy, které jsou zákonem, a to zejména právě zákonem o obcích, do její samostatné působnosti svěřeny. Může tak dále učinit pouze za podmínky, že bude postupovat způsobem, který neodporuje ústavním zákonům, mezinárodním smlouvám podle čl. 10 Ústavy ČR, zákonům a právním předpisům, vydaným ústředními orgány státní správy k jejich provedení ( čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR a § 16 odst. 2 zák. o obcích). Jak z uvedeného vyplývá, v žádném případě obec nesmí obecně závaznou vyhláškou upravit takové otázky, které jsou svěřeny k úpravě pouze zákonu. Pokud by nějaký zákon toto umožňoval, byl by sám v rozporu s ústavními předpisy.

Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že návrhem napadená obecně závazná vyhláška zasáhla do úpravy společenských vztahů, které mohou být upraveny pouze zákonem. Vyplývá to zejména z ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem, a dále i z čl. 4 odst. 3 Listiny, který stanoví zákonné meze základních práv a svobod. V předmětné vyhlášce samo Zastupitelstvo stanoví meze práv a svobod určených Listinou. Jedná se zejména o právo na svobodu projevu a právo na informace (čl.17 odst.1), právo pokojně se shromažďovat ( čl. 19 odst.1), právo se sdružovat ( čl. 20 odst.1), a v případě občanů ČR právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich (čl. 20 odst. 2). Vedle toho se vyhláška snaží podat výklad pojmu propaganda, což jí rovněž ze zákona nepřísluší.

Působnost obecního zastupitelstva může být podle Ústavy ČR, čl. 104 odst. 1, stanovena pouze zákonem. Z toho vyplývá, že zastupitelstvu samotnému není svěřena pravomoc rozšiřovat tuto působnost formou obecně závazných vyhlášek. Obecně závazná vyhláška je jedním z prostředků realizace samostatné působnosti obce, nikoliv však prostředkem jejího vymezení. Vzhledem k tomu, že předmětná vyhláška upravuje věci, které mohou být upraveny, jak výše uvedeno, pouze zákonem, nebyla vydána v samostatné působnosti obce.

Jak z výše uvedeného vyplývá, nelze souhlasit se závěrem, že předmět upravený vyhláškou spadá do samostatné působnosti obce. Naopak ale je nutno konstatovat, že napadená vyhláška byla vydána v oblasti, která je výslovně vyhrazena k úpravě zákonu.

Všechny výše uvedené skutečnosti vedly soud k závěru, že přednostka O.Ú., je osobou zjevně neoprávněnou k podání návrhu na zrušení předmětné obecně závazné vyhlášky, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu návrh mimo ústní jednání usnesením odmítnout.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 1995
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR