Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 26. září 1995
v senátě ve věci ústavní stížnosti Z.R. proti rozsudku Okresního
soudu v Šumperku ze dne 24. 2. 1995, čj. 10 C 46/94-22, za účasti
Okresního soudu v Šumperku, jako účastníka řízení, a vedlejšího
účastníka Vězeňské služby ČR, věznice Mírov t a k t o :

Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 2. 1995, čj.
10 C 46/94-22, se z r u š u j e.

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Okresního soudu v Šumperku, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí ředitele věznice Mírov ze dne 16. 2. 1994 o přeřazení
stěžovatele pro další výkon trestu odnětí svobody do věznice se
zvýšenou ostrahou, stěžovatel v podstatě poukazuje na to, že
Okresní soud v Šumperku rozhodoval podle ustanovení § 9 a § 9a
zákona č. 294/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších
předpisů, ačkoli tato ustanovení citovaného zákona byla zrušena
nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11. 1994,
publikovaným pod č. 8/1995 Sbírky zákonů České republiky
a rozeslaným dne 6. 2. 1995. Z uvedených důvodů navrhuje proto
zrušení napadeného rozsudku.

Okresní soud v Šumperku ve svém vyjádření ze dne
18. 8. 1995 připustil důvodnost ústavní stížnosti, a to z důvodů,
jež jsou v ní uvedeny.

Vedlejší účastník Vězeňská služba ČR, věznice Mírov, uvedl
v dopise svého ředitele že ředitel věznice Mírov postupoval
v souladu s platnými ustanoveními § 9 a § 9a citovaného zákona,
neboť v době vydání jeho rozhodnutí nebyl nález Ústavního soudu
vyhlášen.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda v projednávané věci jsou
splněny předpoklady pro upuštění od ústního jednání podle
ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
v situaci, kdy s tímto upuštěním projevil souhlas zástupce
stěžovatele i účastník Okresní soud v Šumperku, nikoli však
stěžovatel, odůvodňující svůj nesouhlas tím, že v tomto případě by
v odůvodnění nálezu Ústavního soudu nebyly uvedeny objektivní
důvody vedoucí ve svých důsledcích ke zneužití ustanovení
§ 9 a § 9a zákona č. 294/1993 Sb. Vzhledem k tomu, že podle
ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
stěžovatel v řízení před Ústavním soudem advokátem zastoupen být
musí, jakož i vzhledem k ustanovení § 28 odst. 2 o. s. ř.,
opravňujícímu zástupce, jemuž byla udělena plná moc pro celé
řízení, ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník, má
Ústavní soud za to, že shora uvedená podmínka, opravňující Ústavní
soud upustit od jednání, je v projednávané věci splněna. K tomu
Ústavní soud dodává, že to, že od ústního jednání bylo upuštěno,
nemá žádný vliv na odůvodnění nálezu, a to právě proto, že od
tohoto jednání již nebylo možno očekávat další objasnění věci.

Ze spisu 10 C 46/94 Okresního soudu v Šumperku Ústavní soud
zjistil, že napadený rozsudek Okresního soudu v Šumperku byl vydán
dne 24. 2. 1995, tedy v době, kdy již byl rozeslán a stal se podle
ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
vykonatelným nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11.
1994, publikovaný pod č. 8/1995 Sbírky zákonů České republiky,
jenž zrušil ustanovení § 9 a § 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu
trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb.,
a ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Tento
postup Okresního soudu v Šumperku je tedy v zjevném rozporu
s ustanovením § 103 o. s. ř., ukládajícím soudu přihlížet kdykoli
za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat
ve věci. Tím, že tak neučinil a rozhodoval na základě již
zrušeného zákonného ustanovení, umožňujícího rozhodovat
o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu řediteli věznice,
porušil Okresní soud v Šumperku článek 90 Ústavy ČR, podle něhož
soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným
způsobem poskytovaly ochranu právům, článek 95 odst. 1 Ústavy ČR,
stanovící vázanost soudce zákonem, jakož i článek 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, zakotvující právo na soudní
ochranu.

Ústavní soud proto pro porušení ústavně zaručených práv,
zakotvených v článcích 90, 95 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, ústavní stížnosti vyhověl (§ 82 odst.
2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a napadené
rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného
zákona zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. září 1995