Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti J. Ř. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka
Olomouc, ze dne 22. 3. 1995, sp. zn. 2 To 13O/95, ve spojení
s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, ze dne 24. 2. 1995, sp.
zn. 7 T 14/95 t a k t o .

Rozsudek Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 14/95 ze dne
24. 2. 1995, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka
Olomouc, sp. zn. 2 To 13O/95 ze dne 22. 3. 1995, se
z r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í
Dne 12. 4. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná
ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 1995, sp. zn.
7 T 14/95, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení
služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona
a odsouzen k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců nepodmíněně.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel spolu s rodiči odvolání, ve
kterém především poukázal na skutečnost, že za trvalé odmítnutí
vojenské služby byl již pravomocně odsouzen, a sice rozsudkem
stejného soudu, sp. zn. 32 T 76/94 ze dne 4. 5. 1994, a že tedy
výklad, že se dopustil odmítnutím opakovaného povolávacího rozkazu
nového trestného činu, by ve skutečnosti znamenal, že ten, kdo
z jakýchkoliv důvodů promešká lhůtu k podání žádosti o civilní
službu podle § 2 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, může být soudně trestán prakticky nepřetržitě
až do věku 60 let, kdy končí branná povinnost. Žádal proto
o zproštění obžaloby. Toto odvolání Krajský soud v Ostravě,
pobočka Olomouc, svým usnesením ze dne 22. 3. 1995, sp. zn. 2 To
13O/95, podle § 256 trestního řádu, zamítl s odůvodněním, že
nezjistil žádné vady, které by negativním způsobem ovlivnily
zabezpečení objasnění věci nebo právo obžalovaného na obhajobu.
Podle jeho názoru soud I. stupně bez jakýchkoliv pochybností
zjistil, že obžalovaný dne l5. 6. 1994 osobně převzal povolávací
rozkaz od Okresní vojenské správy , kterým mu byla stanovena
povinnost nastoupit k výkonu vojenské základní služby u v.ú. v L.
dne 7. 7. 1994 ,což neučinil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty
stanovené v povolávacím rozkaze. Pokud jde o námitku obžalovaného
o nepřijatelnosti opakovaného trestního postihu za totéž jednání,
soud uvedl, že se jednalo sice o trestný čin stejného druhu, avšak
šlo o skutek zcela jiný, vymezený zcela odlišnými skutkovými
okolnostmi.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti poukazuje na to,
že napadená rozhodnutí především přehlížejí ustanovení čl. 15
odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
podle kterého nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu,
pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským
vyznáním. Z toho dovozuje, že nemůže být nucen k výkonu vojenské
služby ani ten, kdo z jakýchkoliv důvodů zmešká lhůtu stanovenou
v § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve
znění zákona č. 135/1993 Sb., neboť zákon pro tento případ
nestanoví žádný další postup.

Dále stěžovatel namítá i porušení čl. 40 odst. 5 Listiny,
neboť byl již jednou pravomocně odsouzen za to, že trvale odmítl
vykonávat vojenskou službu, a to rozsudkem Okresního soudu
v Olomouci ze dne 4. 5. 1994, sp. zn. 32 T 76/94. V této
souvislosti uvádí, že opakované soudní stíhání je rovněž v rozporu
s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto
stěžovatel v závěru ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud
vyhlásil nález, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 15
odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny.

Ústavní stížnost pak byla doplněna telefaxovým podáním ze dne
14. 9. 1995, ve kterém právní zástupce stěžovatele uvádí další
argumenty podporující jeho stanovisko, zejména pak upozorňuje na
to, že zákon o civilní službě zakládá nerovnost i v tom směru, že
zatímco vojákům v záloze umožňuje podat žádost o civilní službu
opakovaně každý rok, odvedenec jednou zmeškanou lhůtu již napravit
nemůže. Dále upozornil na historické souvislosti snah o službu
beze zbraně, zkušenosti a právní úpravy evropských zemí.
V neposlední řadě je k tomuto podání přiložen rozsudek Vyššího
vojenského soudu v Trenčíně z 16. 8. 1995, ze kterého vyplývá
právní stanovisko, které se shoduje s názorem stěžovatele, že za
nenastoupení služby učiněné v úmyslu se jí vyhnout trvale může být
povolanec odsouzen pouze jednou. Dále pak přiložil stanovisko
Ministerstva práce a sociálních věcí ČR k postupu při odepření
výkonu vojenské služby.

Ve vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu k ústavní
stížnosti podal předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci, v podstatě odkázal na odůvodnění obsažené v rozsudku
soudu I. stupně a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci,
sp. zn. 7 T 14/95, ze kterého zjistil, že stěžovatel byl odveden
dne 3. 6. 1992. Podle svědka J.L., důstojníka OVS K., měl již
u tohoto řízení uvést, že odmítá vojenskou základní službu
i civilní službu z důvodu náboženského přesvědčení a dále měl
uvést, že raději půjde do vězení. Posledně uvedený výrok pak
stěžovatel upřesnil v tom smyslu, že k otázce pana L., zda si
uvědomuje, že za nenastoupení služby může jít i do vězení,
odpověděl, že si to uvědomuje. Dále Ústavní soud zjistil, že
rozsudkem sp. zn. 32 T 76/94 ze dne 4. 5. 1994 byl stěžovatel
uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, protože, ačkoliv dne
16. 6. 1993 osobně převzal povolávací rozkaz, který mu ukládal
nastoupit dne 1. 7. 1993 do 12.OO hodin vojenskou základní službu
u vojenského útvaru 4428 H., do této služby nenastoupil, a to ani
ve lhůtě do 24 hodin po termínu. Za tento trestný čin, jehož se
dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě
nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách, byl
stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců
s podmíněným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců. Tento rozsudek
nabyl právní moci dne 4. 5. 1994. Dále ze spisu vyplývá, že dne
15. 6. 1994 převzal stěžovatel další povolávací rozkaz, který mu
určoval povinnost nastoupit vojenskou základní službu dne 7. 7.
1994 do 12.00 hodin u vojenského útvaru v L.. V tomto termínu
stěžovatel nenastoupil. Svoje jednání odůvodnil tím, že 23. 6.
1994 požádal o odklad základní vojenské služby. Tato jeho žádost
však byla Okresní vojenskou správou v Karviné zamítnuta jako
bezdůvodná. Vzhledem k tomu, že tento orgán odmítl jeho odvolání
postoupit nadřízenému orgánu, obrátil se stěžovatel na tento orgán
přímo. Také Vyšší odvodní komise velitelství 2. armádního sboru
však jeho odvolání zamítla a zamítnuta byla i jeho žádost
o přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení, kterou adresoval
Ministerstvu obrany ČR. Proti těmto rozhodnutím ve správním řízení
podal dne 3O. ledna 1995 ústavní stížnost, která však byla
usnesením Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 26/95, ze dne l8. 4.
1995 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná s odůvodněním, že
možnost odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského
přesvědčení je upravena zákonem o civilní službě a nemůže být
proto postup podle tohoto zákona nahrazen institucí odkladu
vojenské služby, která je založena na odlišných důvodech dočasné
povahy. Mezitím bylo dne 19. 12. 1994 stěžovateli sděleno obvinění
pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách dle §
269 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil výše uvedeným
nenastoupením vojenské služby dne 7. 7. 1994. Za tento čin pak byl
odsouzen rozhodnutími, která jsou předmětem této ústavní
stížnosti, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12
měsíců.

Při ústním jednání dne l8. 9. 1995 předložil právní zástupce
stěžovatele rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 4. 9.
1995, ze kterého vyplývá, že jeho žádost o milost ministr
spravedlnosti zamítl. Stěžovatel pak k dotazu soudu, zda jeho
aktivity po odsouzení a jeho námitky v ústavní stížnosti, pokud
jde o nevratné lhůty stanovené zákonem o civilní službě, lze
považovat za důkaz o tom, že by civilní službu nastoupil, pokud by
mu tato možnost byla dána, odpověděl vyhýbavě, když uvedl, že
teprve pak by o tom vážně uvažoval a jednal by v mezích zákona.

Při výše uvedeném ústním jednání byl vyslechnut jako svědek
J.L., zaměstnanec Okresní vojenské správy v K., který vypověděl,
že stěžovatel výslovně odmítl nejen službu vojenskou, ale i službu
civilní. Jako důkaz o tom předložil poznámky pořízené při odvodním
řízení dne 3. 6. 1992. Z tohoto dokladu vyplývá, že stěžovatel
uvedl, že patří ke Svědkům Jehovovým, a že vojenskou službu
i civilní službu odmítá, i když je mu jasné, že za to patrně půjde
do vězení. Dále svědek uvedl, že všichni odvedenci jsou zevrubně
informováni o možnostech civilní služby a o náležitostech
prohlášení, které v případě volby takové služby musí učinit
a v jaké lhůtě. Svědek rovněž potvrdil, že se ve více případech
setkávají s tím, že branci odmítají vojenskou i civilní službu
s argumentací, že civilní služba je rovněž jakási represe, což
odporuje jejich přesvědčení. Dále potvrdil, že pokud v současné
době přijde někdo z výkonu trestu pro nenastoupení služby
v ozbrojených silách a nejsou zde např. zdravotní důvody pro
revizi jeho povinnosti k vojenské službě, je povinnost ho povolat
opětovně v nejbližším nástupním termínu. Odpykaný trest tedy není
důvodem pro diferencovaný postup.

Předmětem ústavní stížnosti jsou rozhodnutí soudů učiněná
v trestním řízení. Pokud je ústavní stížností namítáno, že
zákonem, jehož uplatněním nastaly skutečnosti, které jsou
předmětem této stížnosti, je zákon č. 18/1992 Sb., o civilní
službě, pak Ústavní soud tento názor nesdílí. Z provedených důkazů
je totiž zřejmé, že nastalé skutečnosti, tj. odsouzení pana Ř.
v trestním řízení, byly následkem jeho zcela jednoznačně projevené
vůle nenastoupit ani vojenskou ani civilní službu a nikoliv
následkem toho, že promeškal lhůtu stanovenou zákonem o civilní
službě a že tedy civilní službu vykonat nemůže, i když by chtěl.
Přesto však považuje Ústavní soud za potřebné vyjádřit se též
k těmto námitkám.

Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že zákon o civilní
službě je zákonem, jehož vydání předpokládá ustanovení čl. 15
odst. 3 Listiny. Otázkou může být, zda poměrně velmi krátké lhůty
pro uplatnění práva na alternativní službu, kterou zákon o civilní
službě stanovil (na rozdíl od dříve platného zákona č. 73/1990
Sb., který žádné lhůty nestanovil) ve spojení s ustanovením § 2
odst. 2 tohoto zákona, podle kterého se k prohlášením podaným po
lhůtách nepřihlíží, nevybočují z mezí ústavnosti. Zákon o civilní
službě nepochybně je zákonem, který základní ústavní právo
omezuje. Ústavní soud sdílí názor vyslovený již plénem Ústavního
soudu ČSFR, sp. zn. Pl. ÚS 78/92 ze dne 10. 12. 1992, že od
zákonodárce je třeba vyžadovat, aby s ohledem na principy právního
státu a právní jistoty vymezil zákonem podrobnosti k realizaci
práva podle čl. 15 odst. 3 Listiny tak zřetelně, aby byla
vyloučena možnost interpretovat takový zákon tak, že by realizaci
základního ústavního práva omezoval způsobem neslučitelným se
zásadami stanovenými v čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny, nebo dokonce
realizaci tohoto práva znemožnil.

Ústavní základ práva na civilní službu je sice obsažen v čl.
15 odst. 3 Listiny, jeho obsah je však nezbytné interpretovat ve
spojení s čl. 9 této Listiny, který jasně hovoří o tom, že za
nucené práce či služby nelze považovat vojenskou službu nebo jinou
službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby. V této
souvislosti je třeba zmínit i skutečnost, že v tomto směru jde
česká právní úprava nad rámec Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, z jejíhož čl. 4 odst. 3 písm. b) lze
jasně dovodit, že není porušením Úmluvy, jestliže právní řád
členské země odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí neuznává.
Právo na civilní službu jako takové nebylo tedy dosud výslovně
zahrnuto do katalogu mezinárodně uznávaných lidských práv. Úpravu
České republiky lze tedy obecně charakterizovat jako úpravu, která
po každém, kdo byl odveden podle branného zákona, vyžaduje, aby
splnil služební povinnost, ať již jako voják nebo jako osoba
podléhající civilní službě. Z důvodu svědomí tedy nemůže dojít ke
zproštění od jakékoliv služby, jak je někdy požadováno. Přijetí
takového stanoviska by bylo v příkrém rozporu se zásadou rovnosti.
Navíc je třeba uvést, že úprava v České republice je oproti jiným
zemím nesmírně liberální především v tom, že nestanoví žádné
ověřování či komisionelní přezkoumání žádosti o civilní službu
a tedy o tom, zda vojenskou povinnost splní či nesplní, si
rozhoduje de facto povinný občan sám. Věrohodný průkaz důvodů
odmítnutí se tedy nevyžaduje, stejně jako není možné toho, kdo
odmítl vykonat vojenskou základní službu, k této službě povolat,
jestliže svým chováním jednoznačně prokazuje, že tvrzené důvody
svědomí byly smyšlené a nepravdivé.

Stanoví-li zákon o civilní službě, že jejím výkonem nesmějí
občanům vzniknout neoprávněné výhody proti těm, kdo vykonávají
základní nebo náhradní vojenskou službu či cvičení, pak nezbývá
než logicky dovodit, že pokud by bylo tolerováno jednání vedoucí
k tomu vyhnout se jakékoliv službě, došlo by tím k porušení
principu rovnosti. Jinak řečeno, v právním státě musí být
nesplnění zákonem stanovené povinnosti sankcionováno. Je věcí
státu, aby sankci a její druh stanovil, a to s přihlédnutím
k charakteru deliktu. Právní řád České republiky pro případ
nenastoupení vojenské či civilní služby stanoví pouze postih
trestněprávní. Bude věcí zákonodárce, aby zvážil, zda pro tyto
případy je skutečně nezbytné volit pouze tento druh postihu. Ve
státě, který chce být státem právním, může legitimitu
trestněprávního postihu odůvodnit pouze nezbytnost ochrany
elementárních hodnot před činy, které jsou pro společnost
obzvláště nebezpečné a kdy jiné řešení neexistuje. Represe by tedy
vždy měla být založena na zásadě její subsidiarity a minimalizace.

Skutkové podstaty trestných činů nenastoupení služby
v ozbrojených silách jsou formulovány v ust. § 269 a 270 trestního
zákona, trestný čin nenastoupení civilní služby pak v § 272a,
resp. 272b trestního zákona. Předmětem ústavní stížnosti jsou
rozhodnutí soudů, kterými byl stěžovatel pravomocně odsouzen za
trestný čin podle § 269 odst. 1 tr. zákona. Skutková podstata
tohoto trestného činu obsahuje definici poměrně přesnou
a konkrétní, když stanoví, že kdo v úmyslu vyhnout se trvale
vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu
v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené
v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok
až pět let. Podstatným znakem této skutkové podstaty tedy je úmysl
směřující k trvalému nenastoupení této služby. Tento znak vynikne
ještě více při porovnání se skutkovou podstatou trestného činu
podle § 270 odst. l tr. zákona, který je formulován tak, že se ho
dopustí ten, kdo, byť z nedbalosti, nenastoupí službu
v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené
v povolávacím rozkazu. Také sankce je pro tento čin, nemající za
cíl trvalé nenastoupení služby, podstatně mírnější (odnětí svobody
až na dvě léta). Obdobný je rozdíl mezi trestnými činy podle §
272a tr. zákona, který upravuje úmyslné trvalé vyhýbání se civilní
službě a podle § 272b, který formuluje skutkovou podstatu
"prostého" nenastoupení civilní služby.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z provedených důkazů, byl
stěžovatel odsouzen pro trestný čin podle ustanovení § 269 odst.
1 tr. zákona dvakrát. Poprvé za nenastoupení k VÚ v Hodoníně
v červenci roku 1993, podruhé pak za neuposlechnutí povolávacího
rozkazu přibližně o rok později. Žádný ze soudů nepochyboval
o tom, že se jedná o dva stejné a opakované trestné činy, a to
přesto, že stěžovatel od počátku namítal, že jasně již při prvém
odsouzení uvedl, že nenastoupil s úmyslem nenastoupit tuto službu
trvale, přestože si je vědom trestních následků. S touto obhajobou
se soud I. stupně nevypořádal vůbec, odvolací soud pak považoval
za rozhodné pro odmítnutí této obhajoby to, že k nenastoupení
došlo ve druhém případě v jiném čase a že povolání ke službě bylo
učiněno do jiného místa. V řešení tohoto problému spočívá podle
názoru Ústavního soudu jádro ústavní stížnosti.

Nezbytným úkolem Ústavního soudu je u každé ústavní stížnosti
posouzení toho, zda interpretace aplikovaných právních předpisů
soudem nevybočila z ústavních mezí. I interpretace, která se na
první pohled může jevit jako zákonná, může být, s ohledem na
konkrétní okolnosti, natolik extrémní, že vybočí z mezí
ústavnosti. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být
šetřeno jejich podstaty a smyslu. Kromě toho pak soud, který
rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, musí respektovat
zásadu, která je vyjádřena v čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i v čl.
4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán za
stejný čin opakovaně, tedy zásadu "ne bis in idem". Obecné soudy
v projednávaném případě nepochybovaly o tom, že tato zásada
porušena nebyla, stěžovatel pak je názoru opačného.

Po zvážení všech okolností dospěl senát Ústavního soudu
k závěru, že v případě stěžovatele došlo napadenými soudními
rozhodnutími k porušení zásady "ne bis in idem" a tím i výše
uvedených základních práv zaručených Ústavou. Jestliže trestní
zákon v ustanovení § 269 odst. 1 stanoví podstatně přísnější trest
pro toho, kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí
trvale, je nepřijatelné vykládat toto ustanovení tak, že trvale je
vlastně dočasně či krátkodobě. Při takovém výkladu by četnost
trestných činů byla určována vlastně počtem povolání ke službě,
které orgán vojenské správy vydá či nevydá. Je nepochybné, že i po
odsuzujícím rozsudku za první takový čin je možné doručit
povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí však nelze hodnotit
jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení zjištěn
úmysl nenastoupit službu trvale. Podle názoru Ústavního soudu
stěžovatel při dalším povolání již pouze setrval na své dříve
projevené vůli službu nenastoupit. Jde tedy o stejné jednání
i stejný následek a tedy o totožný a nikoliv nový skutek. Tuto
totožnost nemůže narušit změna v jednotlivých okolnostech, které
skutek individualizují, v daném případě tedy povolání v jiné době
a do jiného místa.

Pro rozpor napadených soudních rozhodnutí se zásadou
neopakovatelnosti trestního postihu pro stejný čin, kterou stanoví
čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nezbylo
Ústavnímu soudu, než tato rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud předpokládá, že toto jeho zásadní rozhodnutí bude
pro obecné soudy vodítkem při budoucím rozhodování o výměře trestu
u těch, kdo trvale odmítají výkon vojenské služby, resp. civilní
služby. Platný trestní zákon poskytuje podle názoru Ústavního
soudu dostatečný prostor k tomu, aby v podobných případech byl
postih takové intenzity, aby nedošlo k nepochybně nežádoucímu
zvýhodnění těch, kdo právo porušují, oproti těm, kdo svoje
povinnosti splní. Přitom Ústavní soud vyjadřuje přesvědčení, že
zákonodárná moc zváží možnost uzákonění i jiných sankcí, než je
odnětí svobody.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Rozhodnutí je závazné pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2
Ústavy).

V Brně dne l8. září l995