IV. ÚS 73/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. července 1995 ve věci ústavní stížnosti 1) A.H., 2) Z.H., obou zastoupených advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1994, čj. 12 Co 215/94-75,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 1993, čj. 27 C 156/92-48, jímž žaloba s návrhem, aby žalovaní ing. R.Š. a A.Š. byli uznáni povinnými uzavřít se stěžovatelkami - dohodu o vydání, ve výroku rozsudku blíže označených, nemovitostí, stěžovatelky tvrdí, že postupem odvolacího soudu byly porušeny nejen občanský soudní řád, ale také právo uvedené v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tím,

2 - IV. ÚS 73/95

že nebyly přezkoumány všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí, byla současným vlastníkům poskytnuta ochrana jejich vlastnického práva na úkor stěžovatelek, dále ústavně zaručené základní právo stěžovatelek na soudní ochranu uvedené v článku 36 odst. 1 Listiny a konečně i ústavní princip rovnosti účastníků zakotvený v článku 37 odst. 3 Listiny, a to, mimo jiné, také tím, že městský soud se nezabýval přezkoumáním toho, zda předmětný dům měl charakter rodinného domu a zda tedy mohl být jako takový prodán v souladu s tehdy platnými předpisy. Ze všech, v ústavní stížnosti uvedených důvodů, se proto stěžovatelky domáhají touto stížností toho, aby jí Ústavní soud zcela vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu zrušil.

Právní funkci ústavní stížnosti podané podle ustanovení
72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, třeba spatřovat v prvé řadě v tom, že, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší (§ 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona). Porušení článku 36 odst. 1 Listiny lze tedy s úspěchem vytýkat pouze tehdy, jestliže postup obecných soudů vedl ve svých důsledcích k nepřiznání určitého existujícího práva. Takový závěr lze však učinit jen s přihlédnutím ke všem určujícím okolnostem projednávané věci, neboť se sice může stát, že obecným soudům lze vytknout určité závažné pochybení, nicméně navzdory tomuto faktu jejich rozhodnutí obstojí z jiných důvodů. Tak je tomu i v projednávané věci, v níž krajský soud nevzal v úvahu, že konfiskační rozhodnutí nabylo právní moci teprve v roce 1950, tedy v tzv. rozhodné době. V praxi obecných soudů se totiž nyní prosazují tendence ve směru oprávnění soudu posuzovat splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v případech konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., jestliže správní orgán rozhodoval až po 25. 2. 1948, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (R č16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 1994, sp. zn. 4 Cdo

3 - IV. ÚS 73/95

174/94). Ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo sice ex lege, jak uvádí městský soud, nicméně při splnění všech, tímto dekretem stanovených, podmínek, mezi které náleželo i pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ 1 odst. 4). Ani tento nedostatek právního posouzení nemění však nic na tom, že v projednávané věci není naplněna skutková podstata uvedená v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., činící povinnými osobami též fyzické osoby.

Stěžovatelky právě v tomto bodě totiž zcela pomíjí tu základní a evidentní skutečnost, na kterou poukázal ve svém rozhodnutí již Obvodní soud pro Prahu 4, že nemovitosti, o které jde, byly v době jejich prodeje ve vlastnictví státu a že tedy k platnosti jejich převodu bylo třeba splnění podmínek uvedených v ustanovení §§ 15, 16 tehdy platné vyhlášky Federálního ministerstva financí o správě národního majetku č. 156/1975 Sb. Jednou z těchto podmínek bylo podle ustanovení § 15 odst. 5 písm. e), f) to, že předmětem převodu byly rodinné domky nebo sice obytné domy s příslušenstvím, které rodinnými domky nebyly, byly však určeny k bydlení, mohly plnit účel rodinných domků a jen nepodstatně převyšovaly znaky určující charakter rodinných domků. Další podmínkou účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví bylo ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 citované vyhlášky schválení smlouvy příslušným orgánem. V projednávané věci bylo od počátku řízení mimo jakoukoli pochybnost, že převáděná nemovitost má znaky uvedené v citovaných ustanoveních § 15 odst. 5 písm. e), f) uvedené vyhlášky. Obvodní soud pro Prahu 4 ze znaleckého posudku znalce J.F. rovněž zjistil, že ocenění předmětné nemovitosti v roce 1982 znalcem H. bylo provedeno tak, že k podhodnocení nemovitostí při jejich ocenění nedošlo. Z uvedených znaleckých posudků plyne, že, i kdyby převáděná nemovitost nebyla rodinným domkem podle ustanovení § 128 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., splňovala by mimo jakoukoli pochybnost kritéria uvedená v ustanovení § 15 odst. 5 písm. f) citované vyhlášky. Pokud jde o další podmínku uvedenou v ustanovení § 16 odst. 2 citované vyhlášky, zjistil Obvodní soud

4 - IV. ÚS 73/95

pro Prahu 4 ze spisu O.ú., čj. OUP-2428/83, a ze spisu SN, sp. zn. 4 R I 35/83, že kupní smlouva uzavřená dne 20. 12. 1982 mezi ing. R. a A.Š. a OP, vztahující se k předmětným nemovitostem, byla schválena ve smyslu uvedených předpisů finančním odborem NV, dne 3. 1. 1983. Obvodní soud pro Prahu 4 proto dospěl k závěru, že ing. R. a A.Š. nabyli předmětné nemovitosti v souladu s právními předpisy, a to na základě žádosti nespojovanou s intervencí ze strany politických orgánů. Tyto nemovitosti byly nejdříve nabídnuty k odprodeji dosavadním uživatelům bytů v domě, ti však o koupi neprojevili zájem. Okolnost, že ing. R. a A.Š. uvolnili státu dva třípokojové byty, byla podle názoru tohoto soudu patrně jedním z důvodů, proč byli vybráni jako kupující. Tyto závěry Obvodního soudu pro Prahu 4 Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí nezpochybnil, považoval pouze zkoumání této otázky za nadbytečné.

Jak Ústavní soud vyslovil již v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Nedostatek takového postupu ze strany obecných soudů však Ústavní soud z již uvedených důvodů v projednávané věci nezjistil a také stěžovatelky na něj sotva mohou v této fázi řízení poukazovat povšechným uvedením funkcí, jaké ing. R.Š. zastával, zejména v hospodářské sféře.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. C) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

5 - IV. ÚS 73/95
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. července 1995
prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj