Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. července 1995 ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupené advokátem JUDr. J. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 1994, čj. 15 Ca 148/94-16,
takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, zamítajícímu žalobu s návrhem na zrušení rozhodnutí F.ř. v Ú., ze dne 13. 1. 1994, čj. FŘ/I/2255/94, a F.ú. v Ch., ze dne 8. 11. 1993, čj. FÚ/2108/Kud., stěžovatelka uvádí, že při jednání před krajským soudem zpochybnila zakončení doby stanovené pro stanovení zisku, jako daňového základu, a to s poukazem na publikované rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 42/94. Krajský soud v Ústí nad Labem se odmítl touto námitkou zabývat s tím, že jde o rozšíření návrhu, které bylo učiněno po lhůtě stanovené k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí. Nález, jehož se stěžovatelka dovolává, je však nálezem ze dne 2. 6. 1994, a proto jej v žalobě nemohla citovat. Stěžovatelka se domnívá, že stanoviskem krajského soudu by byl popřen význam rozhodování Ústavního soudu, pokud by jeho, v mezidobí vydané, nálezy nemohly být argumentačně využity v řízeních o žalobách, podaných před vydáním těchto nálezů. Rozhodnutím krajského soudu bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu, kteréžto právo je základním právem každého občana, především vzhledem k článku 36 a článku 38 Listiny základních práv a svobod. Navíc má stěžovatelka za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s článkem 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za právní stát. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhuje vydání nálezu, jímž ústavní stížnosti se zcela vyhovuje a napadené rozhodnutí se zrušuje.
Z obsahu spisu, sp. zn. 15 Ca 148/94, Krajského soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že důvod k podání žaloby proti rozhodnutím správních orgánů stěžovatelka spatřovala pouze v tom, že nesprávně posoudily otázku, kdy zápis do tehdejšího podnikového rejstříku se stal účinným, a to zaujetím stanoviska, že se tak stalo již dnem provedení zápisu v tomto rejstříku, a pouze v tomto rozsahu tato rozhodnutí napadla, neboť podle jejího názoru se osobou zapsanou v podnikovém rejstříku stala teprve právní mocí usnesení soudu. Teprve při jednání před krajským soudem stěžovatelka uvedla, že, ať se počítá zúčtovací období podle jejího stanoviska či podle stanoviska krajského soudu, v obou případech účetní období mělo končit 31. 12. 1991 a nikoli 25. 10. 1991. Přitom stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu (IV. senátu ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. IV. ÚS 42/94, publikovaný pod č. 29 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 223). Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že za den, "v němž byl zápis povolen", nelze považovat den právní moci usnesení povolujícího zápis, nýbrž den, kdy usnesení bylo vydáno, byť dosud nenabylo právní moci. Tento den byl také v usnesení označen jako den zápisu a s ním jsou spojeny právní účinky tohoto zápisu. Tento právní názor sdílí i Ústavní soud, neboť má oporu v ustanovení § 107 odst. 6 hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve znění zákona č. 98/1988 Sb., podle něhož dnem zápisu je den, v němž byl zápis do podnikového rejstříku povolen usnesením rejstříkového soudu, není-li v zakládací nebo zřizovací listině nebo jiném aktu o založení nebo zřízení organizace stanoven den pozdější. Krajský soud také zcela správně dovodil, že pokud stěžovatelka přednesla při jednání před soudem, že žalovaný neposoudil správně vymezení nejen začátku, nýbrž také zakončení doby rozhodné pro stanovení zisku jako daňového základu, jde o rozšíření rozsahu napadení správního rozhodnutí, které bylo učiněno po předepsané lhůtě (§ 250h odst. 1, § 250b odst. 1 o. s. ř.). K tomu třeba navíc dodat, že nález Ústavního soudu, na který stěžovatelka poukazuje, se týkal otázky, zda opatření Federálního ministerstva financí ze dne 17. 4. 1991, čj. V/2-4 144/1991, má či nemá povahu pouhé instrukce a sám o sobě nemůže nic měnit na správnosti závěrů, k nimž dospěl krajský soud.
Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal, že by stěžovatelce bylo v rozporu s články 36, 38 Listiny odepřeno právo na soudní ochranu a že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s článkem 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za právní stát, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. července 1995