Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. Z. proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1994, sp. zn. 38
Ca 52/94, a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku - okresního
pozemkového úřadu - ze dne 12.7.1994, čj. PÚ/7011/93-1119,
t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 52/94, ze dne
27. 12. 1994, a rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku - okresního
pozemkového úřadu - ze dne 12. 7. 1994, čj. PÚ/7011/93-1119, se
z r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností,
s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod
(dále jen Listiny), domáhá zrušení rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27.12.1994, sp. zn. 38 Ca 52/94, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku - okresního
pozemkového úřadu, ze dne 12. 7. 1994, čj. PÚ/7011/93-1119.
Zároveň se domáhá i zrušení výše citovaného rozhodnutí Okresního
úřadu v Mělníku - okresního pozemkového úřadu, jímž bylo
rozhodnuto, že není vlastnicí ideální jedné poloviny nemovitostí,
a to budovy č.p. 10 na st.p. 67, pozemků p.č. 37, 42, 97, 137/3,
1238, 211, 213, vše v k.ú. J. a pozemku p.č. 87 v k.ú. L..

Okresní úřad v Mělníku - okresní pozemkový úřad, jak je patrno
z odůvodnění jeho rozhodnutí, při svém rozhodování vycházel ze
zjištění, že ideální polovina označených nemovitostí přešla
z vlastnictví otce stěžovatelky V. H., jako původního vlastníka,
do vlastnictví čs. státu na základě dekretu prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského
majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého
a slovenského národa, a dále ze zjištění, že původní vlastník
nemovitostí, V.H., nikdy nepozbyl občanství Československé
republiky a z tohoto důvodu mu nebylo ani nikdy vráceno. Z tohoto
posléze uvedeného zjištění Okresní úřad v Mělníku - okresní
pozemkový úřad, dovodil, že stěžovatelka není oprávněnou osobou
podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., protože není dána
podmínka vyplývající z tohoto ustanovení, podle níž musel - aby
byla dána oprávněnost restitučních nároků podle zákona č.
243/1992 Sb. - původní vlastník nabýt zpět občanství podle zákona
č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953
Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem č. 33/1945 Sb.

Stěžovatelka, která s uvedeným závěrem pozemkového úřadu
nesouhlasí, podala proti jeho rozhodnutí opravný prostředek,
o kterém rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí
pozemkového úřadu potvrdil a své rozhodnutí odůvodnil v zásadě
shodně jako pozemkový úřad.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelky,
v jejíchž důvodech stěžovatelka v podstatě poukazuje na to, že oba
orgány při svých závěrech pominuly to, že omezení či odnětí
vlastnického práva podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945
Sb. mělo výrazně sankční charakter za spolupráci s fašistickým
Německem. Tento sankční charakter byl výrazný zejména u osob,
vyjmenovaných v ustanovení § 1 odst. 1 písm.b) a § 3 odst. 1 písm.
a) dekretu, tedy u tzv. zrádců a nepřátel republiky, tj. u osob
jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, tedy také osob české
národnosti a československé státní příslušnosti. Při uplatňování
těchto sankcí však došlo k určitým křivdám, když sankce byly
použity v některých případech proti takovým osobám, které se proti
státu neprovinily. Odstranění těchto křivd je právě účelem zákona
č. 243/1992 Sb. a tento smysl uvedeného zákona oba orgány ve svých
rozhodnutích prakticky pominuly a ustanovení § 2 citovaného zákona
vyložily izolovaně bez přihlédnutí k jeho účelu. Stěžovatelka má
za to, že ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona o tom, že
"oprávněnou osobou je státní občan.....který nabyl zpět
občanství.....", je třeba vykládat tak, že tato podmínka se
uplatní pouze v těch případech, kdy občan předtím občanství
v důsledku provinění proti státu, ať již podle právního předpisu
nebo individuálním aktem, pozbyl. Pokud však k pozbytí státního
občanství v důsledku provinění proti státu nedošlo, nemohlo dojít
ani k jeho znovunabytí a v takových případech postačí, že bude
prokázáno, že se občan proti státu neprovinil. Pokud jde o tuto
druhou podmínku pro postavení oprávněné osoby podle § 2 odst.
l citovaného zákona, totiž podmínku, že se otec stěžovatelky proti
státu neprovinil, poukazuje stěžovatelka na listinné důkazy, které
měly oba orgány k dispozici, tj. rozhodnutí ministerstva
zemědělství ze dne 17.5.1946, rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 30.1.1947, rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne
17.4.1948 a přípis ministerstva zemědělství ze dne 24.5.1949,
jakož i na skutečnost, která plyne i z přípisu ministerstva
zemědělství ze dne 24. 5. 1949, totiž, že otec stěžovatelky byl
dne 22.10.1948 "pro delikt retribučního dekretu Národním soudem na
Pankráci plně osvobozen." Z těchto předložených důkazů podle ní
plyne, že její otec se proti státu neprovinil. V této souvislosti
pak stěžovatelka také poukazuje na to, že oba orgány nezjistily
skutečný stav věci, když si nevyžádaly spis Národního soudu,
zejména pak jeho rozsudek ze dne 22.10.1948. Dovozuje pak, že
rozhodnutími obou doposud ve věci rozhodujících orgánů bylo
porušeno právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, a proto
navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí svým nálezem
zrušil.

Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu
ústavní stížnosti uvedl, že je přesvědčen, že prvá námitka
stěžovatelky, podle níž jeho rozsudkem bylo porušeno její základní
právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, nemůže obstát, když
předmětem rozhodování byl stěžovatelkou uplatněný nárok na vydání
nemovitostí a nikoliv její vlastnictví jako takové. Rozhodnutí
správního orgánu i soudu ve smyslu § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 3 odst. 2 zákona č. 243/1992
Sb.), se týká jenom zjišťování zákonných podmínek pro obnovu
původních vlastnických vztahů. Pokud jde o druhou námitku,
vytýkající nesprávné posouzení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.
243/1992 Sb., poukazuje ve svém vyjádření Městský soud v Praze,
jako účastník řízení, na textaci tohoto ustanovení, z níž vyplývá,
že oprávněnou osobou je jen státní občan ČSFR, trvale žijící na
území ČR, který ztratil majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo
podle dekretu č. 108/1945 Sb., neprovinil se proti
československému státu a nabyl zpět občanství podle předpisů tam
uvedených. Jde o několik samostatných předpokladů, které však při
aplikaci citovaného ustanovení musí být splněny současně. Z jeho
obsahu lze gramatickým a logickým výkladem dovodit jediný možný
závěr, že toto ustanovení se týká pouze osob, které se neprovinily
proti československému státu a nabyly zpět občanství.
Navrhovatelka však svým výkladem rozšiřuje účinnost tohoto
ustanovení i na osoby, které byly vždy občany této republiky, jako
tomu bylo v případě jejího otce. Podle názoru Městského soudu
v Praze jde o výklad zcela účelový, svou extenzitou měnící smysl
a účel zákona, který s odkazem na zákon č. 229/1991 Sb., ve znění
předpisů pozdějších, sleduje zmírnění následků některých
majetkových křivd. Jestliže tedy zákon používá limitujícího výrazu
"některých majetkových křivd", znamená to, podle názoru soudu,
nikoliv všech. Z těchto důvodů není pak extenzivní výklad namístě,
neboť takový případ by musel být řešen samostatným zákonem.
Současně soud ve svém vyjádření uvádí, že nelze přehlédnout také
to, že dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., který
konfiskoval zemědělský majetek s okamžitou platností, bez náhrady,
dnem jeho vyhlášení (23.6.1945), tedy před rokem 1948, je součástí
platného právního řádu, což ostatně nepřímo vyplývá také ze zákona
č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, neboť podle jeho ustanovení §
2 právní akty, přijaté v době 1948 - 1989, se ruší jen tehdy,
stanoví-li tak zvláštní zákony. Případ otce stěžovatelky však
zatím zvláštním zákonem řešen nebyl, takže na daný případ nelze
použít ani ustanovení § 4 odst. 1 a odst. 2, § 6 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění. Za této
skutkové a právní situace bylo, podle názoru soudu, naprosto
nadbytečné zjišťování dalších podrobností případu, neboť
neexistuje základní právní předpis, který by bylo možno na daný
případ použít. V závěru svého vyjádření Městský soud v Praze
navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

K podané ústavní stížnosti se rovněž písemně vyjádřil Okresní
úřad v Mělníku - okresní pozemkový úřad, dne 24.3.1995 tak, že ve
svém vyjádření v zásadě zrekapituloval důvody uvedené v odůvodnění
jeho rozhodnutí napadeného ústavní stížností.

Pozemkový fond ČR a S., a.s., se svého postavení vedlejšího
účastníka tohoto řízení ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb. vzdaly.

Městský úřad v Kostelci nad Labem a Zemědělské družstvo D.,
jako vedlejší účastníci řízení, se k ústavní stížnosti
nevyjádřily.

Z připojených spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca
52/94, a spisu Okresního úřadu v Mělníku - okresního pozemkového
úřadu, čj. PÚ/7011/93-1119, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka
uplatnila nárok na vydání nemovitostí u Okresního úřadu v Mělníku
- okresního pozemkového úřadu, podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb.,
a to žádostí ze dne 22.10.1991, pozemkovému úřadu doručenou osobně
dne 24.10.1991. Obsah uplatněného nároku byl postupně upřesněn
v tom směru, že jedna ideální polovina předmětných nemovitostí,
které vlastnila matka stěžovatelky, přešla na stát na základě
odmítnutí dědictví učiněného v tísni - tento nárok byl pozemkovým
úřadem řešen samostatně - a druhá ideální polovina, vlastnicky
náležející otci žadatelky, přešla na stát podle § 1 odst. 1 písm.
b) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ve spojení
s rozhodnutím (výměrem) ministerstva zemědělství ze dne
17.4.1948, čj. 10507/48. Předmětem ústavní stížnosti jsou
rozhodnutí, týkající se právě té ideální poloviny nemovitostí,
jejichž vlastníkem byl otec stěžovatelky, který podle dokladů ve
spisech založených nikdy nepozbyl státní občanství československé.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojených spisů,
dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z listinných důkazů, které jsou založeny ve spisu pozemkového
úřadu, a na které poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti,
plyne, že ministerstvo zemědělství výnosem ze dne 17.5.1946, čj.
415334/46-IX/A 22, rozhodlo v dohodě s ministerstvem vnitra podle
návrhu Okresního národního výboru v Českém Brodě ze dne 5.2.
a 2.3.1946, čj. 1730/46, předloženého mu Zemským národním výborem
v Praze jako případ pochybný, že V. H. spadá jako zrádce
a nepřítel národa pod ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu
prezidenta republiky ze dne 21.6.1945, č. 12/1945 Sb.,
a v důsledku toho propadá jeho zemědělský majetek konfiskaci.
Proti tomuto rozhodnutí podal V. H. stížnost k Nejvyššímu
správnímu soudu, který napadené rozhodnutí rozsudkem č. 373/46/4,
ze dne 30.1.1947, zrušil proto, že trpělo podstatnými vadami.
Výměrem ministerstva zemědělství, čj. 10597/48-IX/Z-11, ze dne
11.7.1948, bylo znovu rozhodnuto, že V. H. spadá pod uvedené
ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. Podáním ze dne 24.10.1948
u ministerstva zemědělství pak V. H. požadoval, aby byl uvedený
výměr zrušen, což odůvodňoval tím, že dne 22.10.1948 byl Národním
soudem plně osvobozen. Ministerstvo zemědělství výměrem, čj.
27115/49-IX/AO-23, ze dne 24.5.1949, žádosti nevyhovělo. Jako
důvod uvedlo, že jeho výměr ze dne 17.4.1948 je pravomocný
a opravný prostředek proti němu není přípustný. Dále uvedlo, že
výroky soudů nejsou pro úřad konfiskační závazné a netvoří pro něj
věc rozsouzenou. Tím bylo rovněž odůvodněno, proč nebyla
připuštěna obnova řízení.

Těmito listinami sice Městský soud v Praze důkaz provedl,
žádné právní závěry z nich však nevyvodil, přitom, právě s ohledem
na jejich obsah, také s přihlédnutím k tomu, že šlo již ve své
době o případ pochybný, když o něm rozhodovalo ministerstvo
zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra (§ 3 odst. 2 dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.), se měl seznámit, a to jak
soud, tak pozemkový úřad, s obsahem osvobozujícího rozsudku
Národního soudu ze dne 22. 10. 1948, aby tak byl získán podklad
pro posouzení otázky, zda původní vlastník skutečně ex lege ke dni
23.6.1945 pozbyl předmětný majetek, či zda - právě proto, že
hmotněprávní podmínky pro konfiskaci dány nebyly - bylo nutno na
něho pohlížet nadále jako na vlastníka a od posouzení této otázky
pak odvodit závěr o tom, zda výše uvedené akty ministerstva
zemědělství, z nichž poslední dva - a to je třeba zdůraznit - byly
vydány již v tzv. rozhodném období, naplňují, či nenaplňují, znaky
aktu politické perzekuce, eventuálně postupu porušujícího obecně
uznávaná lidská práva, respektive, zda byl dán právní důvod ke
konfiskaci předmětného majetku původního vlastníka.

Ústavní soud si je vědom toho, že ani správní orgány ani soudy
nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných
rozhodnutí z minulého období, je však toho názoru, že pokud jde
o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny,
v případech restitučních řízení, posuzovat jejich dopad z hlediska
v úvahu přicházejících restitučních titulů, uvedených
v restitučních předpisech, v daném případě tedy uvedených v § 6
zákona o půdě. Pokud se tedy oba orgány věcí z tohoto pohledu
nezabývaly a také neprovedly navrhovaný důkaz rozsudkem Národního
soudu ze dne 22.10.1948, nezbývá než uzavřít, že v řízeních před
nimi, jejichž výsledkem jsou ústavní stížností napadená
rozhodnutí, nebyla právům stěžovatelky poskytnuta dostatečná
ochrana, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90
Ústavy. Z těchto důvodů Ústavní soud obě rozhodnutí zrušil, aniž
by byl dále nucen se zabývat otázkou výkladu ustanovení § 2 odst.
1 zákona č. 243/1992 Sb. [§ 82 odst. 1 , odst. 2, písm. a) a odst.
3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. listopadu 1995