IV. ÚS 274/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti R.B., zastoupené advokátem JUDr. K.L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 1995, č.j. 10 Ca 401/95-10,

t a k t o

Návrh se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu bylo dne 16. 11. 1995 doručeno podání označené jako ústavní stížnost, ve které stěžovatelka namítá, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 1995, č.j. 10 Ca 401/95-10 bylo porušeno její ústavní právo domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zaručeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a do jejího postavení bylo tak zasaženo způsobem odporujícím čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny. Nezákonný postup soudu spatřuje stěžovatelka zejména ve skutečnosti, že neměla možnost vyjádřit svůj právní názor, že opravný prostředek byl O.ú. K., podán opožděně, neboť stejnopis opravného prostředku odvolací soud

1

IV. ÚS 274/95
doručil až s rozsudkem.

Z přiloženého rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 1995, č.j. 10 Ca 401/95-10, Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí O.ú., Pozemkového úřadu v K., a věc byla vrácena tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že správní rozhodnutí není přezkoumatelné, především pro rozpor mezi výrokem a odůvodněním.

K tomu, aby návrh mohl být ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"), kvalifikován jako ústavní stížnost, musí splňovat zákonem požadované náležitosti, stanovené zejména v ustanoveních § 30 odst. 1, § 34, § 72 a § 75. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost jedině tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

Ústava ČR umožňuje v zásadě napadnout ústavní stížností jakékoli rozhodnutí orgánu státu a jiných orgánů podřazených pod pojem "veřejná moc". V této souvislosti lze odkázat na publikovaný právní názor (usn. č. 3 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 2), podle něhož veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. V předmětné věci však, s ohledem na rozhodnutí o opravném prostředku, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ani o tom, zda povinná osoba je povinna vydat oprávněné osobě nemovitost, ani o tom, zda tato vydávaná nemovitost je vlastnictvím oprávněné osoby na základě ustanovení § 6 výše uvedeného zákona. Nebylo tedy v restitučním sporu rozhodnuto o právech a povinnostech účastníků, která by bylo možné vykonat.
2

IV. ÚS 274/95
Na základě uvedených skutečností je podání ústavní stížnosti předčasné. Z tohoto důvodu je i bezpředmětná námitka stěžovatelky, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť takové tvrzení by bylo možné uplatnit až po skončení celého řízení. Za této situace je třeba vycházet ze závěru, že podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je nepřípustný, a proto byl podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona odmítnut, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 12. 1995
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj
3