I. ÚS 269/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele S.M., o ústavní stížnosti proti Ministerstvu spravedlnosti ČR, Nejvyššímu soudu ČR, OSZ a dalším orgánům činným v trestním řízení, takto :

Návrh s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel podal k Ústavnímu soudu nepřehlednou a těžko srozumitelnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že Okresní soud v Olomouci, Okresní soud v Karviné a Krajský soud v Ostravě se opakovaně dopustily porušení zákona, když mu zamítly návrh na povolení obnovy řízení, uložily mu ochranné léčení psychiatrické, i když netrpěl duševní poruchou, a že při samotném vyšetřování trestné činnosti i při soudním jednání byl porušen zákon. Stížnost se týkala celé řady různých rozsudků i usnesení soudů i orgánů činných v trestním řízení.

Ústavní soud po přezkoumání návrhu dospěl k závěru, že ústavní stížnost obsahuje celou řadu závažných nedostatků a tudíž nesplňuje požadavky, které zákon o ústavním soudu č. 182/1993 Sb. stanoví. Z podání především nebylo patrno, která základní práva nebo svobody navrhovatele byly porušeny a jakým jednáním

I. ÚS 269/95

uvedených orgánů k tomu došlo (§ 72 odst. 1 cit. zák.), dále nebylo zřejmé, které věci se týká, co sleduje, neobsahovalo pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, ani nebylo patrno, čeho se navrhovatel domáhá (§ 34 cit. zák.). Dále pak nebylo zřejmé, zda navrhovatel, než se obrátil na Ústavní soud, vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 cit. zák.). Vzhledem k tomu, že jediná ústavní stížnost směřovala proti řadě rozhodnutí řady státních orgánů, nebyly přiloženy kopie rozhodnutí o posledních prostředcích, které zákon k ochraně práva poskytuje, tak aby bylo možno jednotlivá rozhodnutí, jimiž byla porušena práva navrhovatele, od sebe oddělit a specifikovat. A konečně navrhovatel nebyl zastoupen advokátem, komerčním právníkem ani notářem (§ 30 cit. zák.).

Ústavní soud o všech vadách podání navrhovatele uvědomil a zároveň mu poskytl poučení o všech podmínkách a náležitostech ústavní stížnosti.

Navrhovatel ve stanovené lhůtě k odstranění nedostatků zaslal soudu další stížnosti na další rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, dále pak usnesení o zastavení trestního stíhání, poněvadž navrhovatel nebyl v době spáchání činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, a dále usnesení o uložení ústavního a poté i ambulantního psychiatrického léčení. Navrhovatel dále uvedl, že byla porušena jeho práva a svobody zaručená Listinou základních práv a svobod, a to čl. 3, čl. 7, čl. 10, čl. 31, č1. 36 a čl. 38 Listiny. Navrhovatel dále žádal Ústavní soud, aby mu ustanovil advokáta, neboť nemá finanční prostředky.

Vzhledem k tomu, že v podstatě žádná z vad návrhu, jak je výše uvedeno, nebyla navrhovatelem ve stanovené lhůtě odstraněna, dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto

3 I. ÚS 269/95

mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 22. února 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR