IV. ÚS 263/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti PhDr. J.V.K., zastoupeného advokátem JUDr. T.M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.1.1994, čj. 16 C 385/93-22,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou ústavní stížností, Ústavnímu soudu podanou 1.11. 1995, domáhá, s odvoláním na porušení práv zakotvených v článcích 7 odst. 1, 10 odst. 1 a 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. ledna 1994, čj. 16 C 385/93-22, a zároveň navrhuje odložení vykonatelnosti rozhodnutí "nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27.2.1995, sp. zn. E 1837/94, s nuceným vyklizením bytu nařízeným na den 6.11.1995 v 9,00 hodin." V odůvodnění své ústavní stížnosti napadá správnost závěrů Obvodního soudu pro Prahu 1, vyjádřených v ústavní stížností napadeném rozsudku, v nichž soud, podle názoru stěžovatele, pominul skutečnost, že P s ním uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu a zejména pak

- 2 - IV. ÚS 263/95

vycházel z mylné domněnky, že stěžovatel dostal přiděleno přístřeší ve smyslu ustanovení § 53 zákona č. 41/1964 Sb. Nevycházel tedy ze skutečnosti, že v jeho případě se jednalo o řešení bytové situace po návratu do vlasti po roce 1989 ve smyslu vládního nařízení č. 205/90 Sb. K nesprávnému posouzení, podle něj, přispělo i rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 13. 10.1992, vydané na základě protestu bývalého generálního prokurátora ČR, které zrušilo původní rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 21.8.1991, a které nebralo v potaz výše uvedené skutečnosti a rozhodlo v rozporu se zákonem v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel se proto domnívá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.1.1994, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 1994, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27.2.1995, sp. zn. E 1837/94, a konečně pak vyrozuměním ve věci výkonu rozhodnutí nuceným vyklizením bytu, stanoveným na den 6.11.1995, došlo u něj k porušení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst.1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto vydání nálezu, jímž by Ústavní soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.1.1994, čj. 16 C 385/93-22, zrušil, věc vrátil uvedenému soudu k novému projednání a zároveň aby odložil vykonatelnost uvedeného rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil z obsahu připojených spisů Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 16 C 385/93 a E 1837/94, že ústavní stížností napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byla k návrhu P., a.s., stěžovateli stanovena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci byt - přístřeší v P., ve II. patře domu, ve lhůtě 180 dnů od právní moci rozsudku a zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, poté, co byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 133/94, ze dne 19.5.1994, nabyl právní moci dnem 24.6.1994 a uplynutím lhůty 180 dnů se tedy stal vykonatelným. Usnesení o nařízení výkonu uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 vyklizením bytu vydané Obvodním soudem pro Prahu 1 pod čj. E 1837/94-5 dne 27.2.1995, bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 335/95, ze dne 30.8.1995,a nabylo právní moci dnem 11.9.1995. Na základě těchto pravomocných usnesení pak bylo

- 3 - IV. ÚS 263/95

stěžovateli doručeno vyrozumění ze dne 20.9.1995 o tom, že dne 6.11.1995 v 9.00 hodin bude provedeno nucené vyklizení jím užívaného bytu.

Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že ústavní stížností napadený rozsudek, stejně tak jako potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 133/94, ze dne 19.5.1994, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku stěžovatele, nabyl právní moci dnem 24.6.1994. Tímto dnem tedy stěžovateli počala běžet 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti, a jestliže tedy ústavní stížnost byla podána teprve 1.11.1995, stalo se tak po lhůtě stanovené pro její podání, a proto musela být podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.

I kdyby pak bylo možno z textu odůvodnění ústavní stížnosti dovodit, že stěžovatel, i když to výslovně nevyjádřil v návrhu petitu nálezu, ústavní stížností napadá i postup a rozhodnutí soudu v řízení o výkon rozhodnutí, pak i v tomto směru by musela být ústavní stížnost odmítnuta, a to pro její zjevnou neopodstatněnost ( § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb). V řízení o výkon rozhodnutí, upraveném v části šesté občanského soudního řádu, totiž dochází k nucené realizaci práv a povinností již stanovených rozhodnutími, vydanými v tzv. řízení nalézacím. Obsahem takových rozhodnutí je soud nařizující jejich výkon zcela vázán a sám je již nemůže přezkoumávat ani měnit. Pokud tedy v daném případě bylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu vydáno na podkladě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí nalézacího soudu - rozsudku Obvodního soudu v Praze 1, čj. 16 C 385/93-22, ze dne 12.1.1994, nelze tomuto postupu soudu ani z hlediska ústavně-právního nic vytýkat. Z uvedených důvodů bylo proto

4 - IV. ÚS 263/95

rozhodnuto tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 1995
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj