IV. ÚS 255/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele O.S., zastoupeného advokátem JUDr. F.Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 1995, čj. 3 Cdo 96/95-46, ve spojení s rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1995, čj. 12 Co 420/94-34, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 1994, čj. 15 C 353/92, která je spojena s návrhem na zrušení ustanovení § 31 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 238 odst. 2 občanského soudního řádu,

t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Ústavnímu soudu byla dne 24. 10. 1995 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, a která je, jak to umožňuje ustanovení § 74 zákona č.
1

IV. ÚS 255/95

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spojena s návrhem na zrušení konkrétně uvedených ustanovení restitučního zákona č. 87/1991 Sb. a občanského soudního řádu.

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele s tím, že toto není přípustné, neboť nebyl uplatněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání obsažených v § 237 o. s. ř. a ani nebyly dány předpoklady přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 2 o. s. ř. Dovoláním stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu a soudu I. stupně s odůvodněním, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci týkající se uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání domu se stavební parcelou č. 606 v k. ú. N.

Stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů se s jeho námitkami vztahujícími se k ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb. nevypořádaly, a dovolací soud z formálních důvodů jeho dovolání zamítl. Tím se považuje za poškozeného ve svých lidských právech, a proto navrhuje zrušení rozsudku soudu I. stupně pro porušení čl. 1, 3, 4 a 10 Ústavy České republiky, čl. 6, 7, 13, 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě a dále čl. 1, 3, 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1, věta druhá, Listiny základních práv a svobod. Zrušení navrhovaných ustanovení zákonů odůvodňuje stěžovatel rozporem se
čl. 13 Úmluvy.

Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud nejprve zaměřil na splnění formálních náležitostí předložených návrhů tak, jak je požaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"). Podle § 72 odst. 2 zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel snad odvozuje běh lhůty od okamžiku, kdy mu bylo

IV. ÚS 255/95

doručeno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud považuje za nutné konstatovat, a to s ohledem na svou judikaturu, že v případech, kdy zákon dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepřipouští, není možné dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy poskytuje. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklarativní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva. Proto nelze s takovým rozhodnutím spojovat běh lhůty pro podání ústavní stížnosti.

S ohledem na uvedené skutečnosti, lhůta pro podání ústavní, stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, tj. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1995, čj. 12 Co 420/94-34. Jak Ústavní soud zjistil na základě dotazu učiněného u Obvodního soudu pro Prahu 4, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 2. 1995. Jestliže tedy ústavní stížnost byla podána teprve dne 23. 10. 1995, stalo se tak nepochybně po uplynutí uvedené lhůty šedesáti dnů.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Vzhledem k tomu, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti byl odmítnut, Ústavní soud se již dále nezabýval námitkami vznesenými v návrhu stěžovatele na zrušení jednotlivých ustanovení výše uvedených zákonů, neboť projednání takového návrhu je podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) a § 76 zákona, možné pouze za předpokladu projednání ústavní stížnosti. Stejně tak považoval Ústavní soud za bezpředmětné, a to z důvodu zásady hospodárnosti řízení, aby stěžovatele vyzýval k odstranění vad předloženého návrhu.

3

IV. ÚS 255/95

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 11. 1995

JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj