IV. ÚS 247/95

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. prosince 1995 ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupené advokátkou JUDr. M.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1995, čj. 22 Co 126/95-38,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 1994, čj. 13 C 120/92-13, jímž žaloba, že žalovaný BP, s. p. v likvidaci, je povinen uzavřít se stěžovatelkou a M.V. dohodu o vydání věci a následně vydat dům č. p. 226/III se stavební parcelou č. 482 k. ú. M., byla zamítnuta, stěžovatelka uvádí, že napadené rozhodnutí je podle jejího názoru v rozporu s článkem 1 Ústavy

- 2 - IV. ÚS 247/95

ČR, prohlašujícím Českou republiku za právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, článkem 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícím rovnost v právech, článkem 3 Listiny základních práv a svobod, zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv a svobod a článkem 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci o ochraně lidských práv a základních svobod, stanovícím, že každá osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Městský soud, stejně jako Obvodní soud pro Prahu 1, nevyřešily správně klíčovou otázku celé věci, a to, kdo byl oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jak vyplývá ze zápisu v pozemkové knize, k přechodu vlastnictví k nemovitostem na československý stát došlo až v roce 1959, tedy v době, kdy manželé K. již nežili, když k jejich prohlášení za mrtvé došlo dnem 12. 4. 1943. Sourozenci E.K. podali ve smyslu dekretu č. 5/1945 Sb. návrh na restituční řízení, jehož výsledek by nepochybně byl úspěšný, pokud by tento návrh pod tlakem okolností nebyl vzat zpět. Podle zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle citovaného dekretu č. 5/1945 Sb. Nesprávná je i argumentace soudu ustanovením článku II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož věc nelze vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li vydán ohledně takové věci privatizační projekt. Toto ustanovení se totiž zcela jistě netýká případů, kdy věc byla vydána v rozporu se zákonem. Z uvedených důvodů navrhuje proto stěžovatelka zrušení napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Zkoumaje tuto základní otázku, zjistil Ústavní soud ze spisu 13 C 120/92 Obvodního soudu pro Prahu 1, že nemovitosti, o které v projednávané věci jde, vlastnili na základě trhové smlouvy

3 - IV. ÚS 247/95

z 30. 9. 1925 manželé A. a E.K., a to každý z nich jednu ideální polovinu. Dne 9. 7. 1941 bylo vloženo právo vlastnické ve prospěch VF. Dne 28. 2. 1950 bylo sice poznamenáno zahájení restitučního řízení k návrhu pozůstalosti po uvedených spoluvlastnících, tato poznámka byla však na základě usnesení z 16. 6. 1958, čj. 51 Nc L 251/49, vymazána. Ke vkladu vlastnického práva pro československý stát - OPH - došlo dne 24. 3. 1959. Na základě dohody uzavřené dne 26. 10. 1993 mezi BP, s. p. v likvidaci, na straně jedné, a J.H., L.S. a V.L., na straně druhé, byl na LV 470 k. ú. M. poznamenán vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro uvedené osoby, a to v rozsahu jedné šestiny pro každého z nich. Stalo se tak v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 7 C 206/92, v němž bylo prokázáno, že tyto osoby třeba považovat za oprávněné osoby vzhledem k jejich příbuzenskému vztahu k E.K.

Vzhledem k těmto zjištěním je tedy zcela opodstatněn závěr Městského soudu v Praze, že ideální polovinu předmětných nemovitostí, jejichž původní vlastnicí byla zemřelá E.K., nelze vydat, neboť žalovaný ji nemá ve svém držení a není tedy vůbec pasivně legitimován. Správné jsou však závěry obecných soudů, i pokud jde o druhou polovinu požadovaných nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl zemřelý A.K., neboť bylo zjištěno, že jmenovaný neměl potomky ani sourozence. Stěžovatelka, která je vnučkou zemřelé sestry E.K., nespadá tedy do okruhu oprávněných osob, jak je vymezen ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a nevztahuje se proto na ni, jak správně uvedl krajský soud, ani článek I citovaného zákona č. 116/1994 Sb.

Ústavní soud považuje proto z uvedených důvodů ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.

4 - IV. ÚS 247/95
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. prosince 1995
prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj