IV. ÚS 231/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Ing. J.Č., proti rozhodnutí F.ú. H., ze dne 19. 3. 1992, čj. Fú 33/92-DO-Ba,
t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu bylo dne 19. 9. 1995 doručeno podání navrhovatele označené jako ústavní stížnost na rozhodnutí F.ú. H., ze dne 19. 3. 1992, čj. Fú 33/92-DO-Ba, pro porušení zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu ve znění zákona č.107/1990 Sb. Jak uvádí stěžovatel, tímto rozhodnutím mu byla v rozporu s § 6 uvedeného zákona dodatečně vyměřena a platebním výměrem předepsána k zaplacení daň ve výši Kč 800.000,-. V tomto postupu stěžovatel spatřuje porušení jeho základního práva zaručeného zákonem o dani z obratu, tj. dodávat zboží vlastního nákupu plátcům daně dle vlastních provozních
1

IV. ÚS 231/95

a ekonomických potřeb v souladu se zákonnými předpisy, když mu je odpíráno ústavně zaručené právo přiznávat a platit daně toliko v mezích stanovených zákonem o dani z obratu. Dále stěžovatel .uvádí, že proti rozhodnutí bylo podáno odvolání a že daňové řízení bylo skončeno u Ministerstva financí rozhodnutím ze dne 3. 1. 1995, čj. 01/32 174/94. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobu u Vrchního soudu v Praze, který však usnesením ze dne 16. 3. 1995, čj. 7A 36/95-17, řízení zastavil. Stejně rozhodl i Nejvyšší soud, který rozhodoval o dovolání, a to usnesením ze dne 2. 8. 1995, čj. Cdon 23/95.

Stěžovatel rovněž namítá, že v řízení o podaném opravném prostředku k rozhodnutí správního orgánu došlo ke značným průtahům v důsledku neprůkazných a rozporných rozhodnutí správních orgánů. V závěru ústavní stížnosti se domáhá zrušení rozhodnutí uvedeného v úvodní části tohoto usnesení, požaduje, aby mu byl advokát ustaven Ústavním soudem a aby bylo přiznáno postavení vedlejšího účastníka jeho otci, který byl v rámci řízení jeho zmocněncem.

Ústavní soud si k předmětné ústavní stížnosti vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, vedený pod sp. zn. 7A 36/95. Po seznámení se s obsahem spisu zjistil, že stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí odvolání, kterému bylo rozhodnutím F.ř. H., ze dne 15. 5. 1992, čj. FŘ 700/92, částečně vyhověno a původní dodanění bylo částečně zrušeno. Rozhodnutím téhož orgánu ze dne 18. 8. 1993, čj. FŘ/III/1777/93, bylo na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 8. 1993, čj. 182-26671/1993, povoleno přezkoumání uvedených rozhodnutí. Znovu pak bylo rozhodnuto tak, že rozhodnutí z 15. 5. 1992 bylo zrušeno a původní rozhodnutí z 19. 3. 1992 bylo potvrzeno. Stěžovatel opět podal odvolání, které bylo rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 7. 1. 1994, čj. 181-74 255/1993, zamítnuto a bylo potvrzeno rozhodnutí finančního ředitelství z 18. 8. 1993. Další žádost o povolení přezkoumání daňového rozhodnutí

2

IV. ÚS 231/95

ministr financí svým rozhodnutím ze dne 3. 1. 1995, čj. 01/32 174/94, zamítl.

Podáním žaloby u Vrchního soudu v Praze se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí ministra financí a současně požádal o zrušení původního rozhodnutí správního orgánu. Jak je již shora zmíněno, toto řízení bylo zastaveno podle § 250d odst. 3 občanského soudního řádu, neboť žaloba směřovala proti rozhodnutí, které nemůže být předmětem přezkoumávání soudem. Dále Vrchní soud poukázal na tu skutečnost, že žaloba proti rozhodnutí F.ú. H., ze dne 19. 3. 1992, čj. Fú 33/92-DO-Bu, byla podána opožděně, a v tomto směru odkázal na své usnesení ze dne 8. 2. 1995, čj. 7A 199/944-35.

Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodoval Nejvyšší soud. Ten řízení zastavil, neboť podle § 250j o. s. ř. není proti rozhodnutí soudu, který rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, přípustný opravný prostředek,
tedy ani dovolání. Nejvyšší soud se navíc plně ztotožnil se závěry, které učinil Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 8. 2. 1995, tj., že stěžovatel nepodal ve stanovené lhůtě žalobu proti rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni a domáhal se pouze přezkumu rozhodnutí cestou mimořádných opravných prostředků podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Ústavní soud posoudil obsah podání stěžovatele a dospěl k závěru, že stížnost je třeba odmítnout.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, domáhá se stěžovatel zrušení rozhodnutí F.ú. H., ze dne 19. 3. 1992. Daňové řízení v této věci bylo,

IV. ÚS 231/95

skončeno rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 3. 1. 1995, čj. 01/32 174/94, proti kterému podal stěžovatel žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Ten řízení zastavil usnesením ze dne 16. 3. 1995, čj. 7A 36/95-17, které nabylo právní moci dne 24. 3. 1995. Je tedy zřejmé, že i kdyby se ústavní stížnost domáhala zrušení tohoto soudního rozhodnutí, plynula by šedesátidenní lhůta od 24. 3. 1995. Pokud tedy ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 18. 9. 1995, je nepochybné, že je podaná opožděně. Pokud stěžovatel snad odvozuje běh lhůty od okamžiku, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 1995, čj. Cdon 23/95, odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu (např. IV. ÚS 165/95). Podle ní v případech, kdy zákon dovolání zcela jednoznačně nepřipouští, není je možné považovat za poslední prostředek, k ochraně práv, který zákon poskytuje, a nelze tedy s rozhodnutím o takovém nepřípustném opravném prostředku spojovat běh lhůty pro podání ústavní stížnosti.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, která byla podána po stanovené lhůtě, odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. S ohledem na hospodárnost řízení pak nebyl stěžovatel ani vyzván k odstranění vad svého podání. Ze stejných důvodů se Ústavní soud nezabýval ani dalšími vznesenými požadavky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. 10. 1995

JUDr.Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj