IV. ÚS 199/95

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. října 1995 ve věci ústavní stížnosti V.T., zastoupeného advokátem JUDr. M.Ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4.1995, č.j. 5- Co 229/93-43,
t a k t o
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, aby omluva žalovaného stěžovateli obsahovala větu: "Prohlašuji, že mi není známo nic, o čem by bylo prokázáno, že je pravdivé a prokazuje, že by se takové tvrzení zakládalo na pravdě", a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 1993, č.j. 32 C 102/92-34, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, pokud se jí požadovalo, aby písemná omluva

2 - IV. ÚS 199/95

žalovaného zaslaná stěžovateli obsahovala prohlášení o tom, že žalovanému není známo nic konkrétního o spolupráci stěžovatele s S a o tom, že toto tvrzení bylo v řízení vyvráceno, byl potvrzen, stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť postupem soudu byl stěžovatel zbaven práva na soudní ochranu cti, pověsti a jména. Soud v řízení zřejmě vycházel z toho, že stěžovatele se dotklo, že podle tvrzení odpůrce je uveden v seznamu spolupracovníků S. Stěžovatele se však dotkl fakt, že odpůrce ho označil za agenta a tvrdil, že to ví od otce stěžovatele. Pokud v této souvislosti soud při zamítnutí části žaloby argumentuje tím, že odpůrci byly nějaké údaje známy od otce stěžovatele, potom je právě taková argumentace porušením stěžovatelova práva na ochranu jeho osobnosti. Odpůrci, jak bylo v řízení prokázáno, nebylo známo o spolupráci stěžovatele s S nic pravdivého, tedy ani nic konkrétního, jak byl žalobní petit formulován. Soud však přesto považoval za nutné žalobu v této části zamítnout proto, že odpůrci bylo něco konkrétního známo, byť to nebylo pravdivé a dotýkalo se to cti a jména stěžovatele. Stejně tak, pokud soud zamítl žalobu i v části omluvy týkající se požadavku na uvedení, že v řízení bylo vyvráceno tvrzení odpůrce o spolupráci s S, porušil tím podle názoru stěžovatele též jeho ústavní práva na ochranu osobnosti. Soud totiž svým rozhodnutím postupoval, pokud jde o důkazní břemeno, podle principu, kdy stěžovatel by musel prokazovat i to, že jej napadající tvrzení je nepravdivé, a tedy pravdivost tohoto tvrzení vyvracet. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci stalo, podmínky dané v ustanovení § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci

3 - IV. ÚS 199/95

Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů těmito soudy.

Obsah spisu 32 C 102/92 Městského soudu v Praze nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování o návrhu na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák. stěžovatele v jeho právech na tuto ochranu nijak neomezily, což vyplývá mimo jiné i z toho, že žalovanému v tomto sporu bylo již citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze uložena povinnost zdržet se opakování výroku o spolupráci stěžovatele s orgány bývalé S, jakož i zaslat stěžovateli do 3 dnů od právní moci rozsudku dopis s písemnou omluvou tohoto znění: "Omlouvám se vám za označení Vaší osoby v budově Městského soudu v Praze dne 18. 6. 1992 jako agenta S". Vrchní soud v Praze pak ve svém rozhodnutí podrobně zdůvodnil, z jakých důvodů nepřipustil změnu žaloby a jaké důkazy a úvahy při jejich hodnocení jej vedly k tomu, že rozsudek Městského soudu v Praze v jeho zamítavé části potvrdil. Ve svém rozhodnutí se Vrchní soud zevrubně zabýval i otázkou přiměřenosti zadostiučinění podle ust. § 13 obč. zák. a dospěl-li k závěru, že text omluvy stanovený Městským soudem v Praze odpovídá zmíněnému požadavku přiměřenosti, nemůže Ústavní soud do tohoto jeho hodnocení nijak zasahovat. Nicméně i podle názoru Ústavního soudu stěžovatelem požadované znění omluvy, že žalovanému není známo nic konkrétního o spolupráci stěžovatele s S a že toto tvrzení bylo v řízení plně vyvráceno, po změně žaloby ve znění:
"Prohlašuji, že mi není známo nic, o čem by bylo prokázáno, že je pravdivé a prokazuje, že by se takové tvrzení zakládalo na pravdě", již postrádá zmíněný atribut přiměřenosti a je navíc neurčité. Bylo-li žalovanému uloženo zdržet se opakování výroků o spolupráci stěžovatele s orgány bývalé S a zaslat stěžovateli písemnou omluvu za označení jako agenta S, implikuje tento výrok vše, čím stěžovatel mohl být dotčen ve své lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochraně svého jména
( čl. 10 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.

4 - IV. ÚS 199/95
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. října 1995

prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj