IV. ÚS 166/95

V případě peněz jde o věci vymykající se možnosti jejich individualizace, tedy o druhově určené věci, u nichž právě vzhledem k této jejich povaze je indikační žaloba vyloučena. Ani zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž podle ustanovení § 1 odst. 2 upravuje též podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, vydání věcí takto určených neumožňuje. To ostatně vyplývá i ze znění ustanovení § 5 odst. 1 zákona a k tomuto závěru lze dospět i výkladem ustanovení § 13 odst. 2 zákona. Buď zde určitá věc, u které přichází v úvahu možnost jejího vydání, je, a potom se lze domáhat za podmínek uvedených v ustanovení § 5 citovaného zákona jejího vydání, nebo taková věc zde již není nebo ji nelze vydat, a potom oprávněné osobě přísluší pouze náhrada uvedená v ustanovení § 13.

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. října 1995 ve věci ústavní stížnosti 1) J. S., 2) doc. dr. B. S., obou zastoupených advokátem JUDr. E.S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1995, čj. 16 Co 676/94-66, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 5. 1994, č. j. 6 C 118/92-48, jímž návrh na uzavření dohody o vydání věcí podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. byl zamítnut, stěžovatelé uvádějí, že zcela nepochybně prokázali, a to dokonce i čísly vkladních knížek a vkladových listů, že předchůdkyně akciové společnosti S., tj. OS a záložna v P., a MS v P., zabavené vkladní knížky a vkladové listy převzaly. Z tohoto pohledu je naprosto irelevantní, zda akciová společnost S. v P., vkladní knížky a vkladové listy má ve svém držení. Pokud jde o peníze, je třeba vycházet z toho, že mají zastupitelnou povahu a ani z tohoto důvodu o povinnosti peněžního ústavu je stěžovatelům vydat nemůže být pochyb. Stěžovatel J. S. byl rozsudkem bývalého Okresního soudu v Broumově ze dne 1. 6. 1951 ve věci sp. zn. 2 T 108/51 sice odsouzen k vedlejšímu trestu propadnutí majetku, tento rozsudek byl však zákonem č. 119/1990 Sb. zrušen k datu jeho vydání, a to s účinky ex tunc. Vzhledem ke stanovisku obsaženému v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93, stěžovatel J. S. majetek, jehož vydání se domáhá, nikdy nepozbyl a je jeho vlastníkem i v současné době. Stěžovatel B. S. nikdy odsouzen nebyl a přesto mu byl majetek rovněž zabaven. Okolnost, jak právní předchůdci akciové společnosti S., s doklady prokazujícími nárok stěžovatelů naložili, a proto i skutečnost, zda tato spořitelna je dnes má či nemá ve svém držení, nemůže být vykládána ke škodě stěžovatelů, jak nesprávně usoudil krajský soud. Ze všech uvedených důvodů domáhají se stěžovatelé zrušení napadeného rozhodnutí.
V nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 117/93, na který stěžovatelé poukazují, je sice na jedné straně konstatováno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení trestního rozsudku a jeho výroku o propadnutí majetku se ex tunc obnovilo původní vlastnictví majetku, nicméně v návaznosti na ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se v něm upravují podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků (§ 1 odst. 2 a §§ 19, 20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). I kdyby tedy vkladní knížky bylo možno považovat za movité věci, způsobilé být předmětem vlastnické žaloby (viz např. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému II, Praha 1935, str. 341, bod 11), nemohlo by to nic změnit na správnosti závěru krajského soudu, že stěžovatelky neprokázaly, kde se nacházejí, jinými slovy, že akciová společnost S. je má ve svém držení. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, váže totiž v ustanovení § 5 odst. 1 povinnost vydat věc právě na takový důkaz, vědom si přitom sice toho, že často značný časový odstup může představovat překážku uspokojení uplatňovaného nároku, dbaje nicméně přitom zásady, vyjádřené v preambuli k citovanému zákonu, totiž, že jeho účelem je pouze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989, když, jak se zde dále konstatuje, tyto křivdy, tím méně pak různé nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, nelze nikdy zcela napravit. Jinými slovy, Ústavní soud sice chápe důvody uváděné stěžovateli v tomto bodě ústavní stížnosti, nemůže však obecným soudům vytknout to, že při posuzování nároků stěžovatelů nešly nad rámec zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud pak jde o peníze, sdílí Ústavní soud názor krajského soudu, že jde o věci vymykající se možnosti jejich individualizace, tedy o druhově určené věci, u nichž právě vzhledem k této jejich povaze je indikační žaloba vyloučena. Avšak ani zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž podle svého výslovného ustanovení § 1 odst. 2 upravuje též podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, vydání věcí takto určených neumožňuje. Tento závěr vyplývá, podle názoru Ústavního soudu, nejen z již citované preambule k zákonu č. 87/1991 Sb., stanovící jeho meze pouze ve směru zmírnění některých majetkových a jiných křivd, ale i ze znění ustanovení § 5 odst. 1 zákona, jež vydání peněz vylučuje. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud i výkladem ustanovení § 13 odst. 2 zákona limitujícího v případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., popř. na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle tohoto zákona, vyplacenou náhradu částkou 60 000,- Kč. Stručně vyjádřeno, buď zde určitá věc, u které přichází v úvahu možnost jejího vydání, je, a potom se lze domáhat za podmínek uvedených v ustanovení § 5 citovaného zákona jejího vydání, nebo taková věc zde již není nebo ji nelze vydat, a potom oprávněné osobě přísluší pouze náhrada uvedená v ustanovení § 13 citovaného zákona. To, co již bylo konstatováno, třeba přirozeně vztáhnout i na vkladní listy, jež byly vystaveny peněžním ústavem a vinkulovány ve prospěch vyšetřujících orgánů, stejně jako na avizované peníze za dodané zboží na účet původního majitele, když navíc, pokud jde o vkladní list, nelze jej v projednávané věci sám o sobě považovat za součást původního majetku.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. října 1995
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj