ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 141/95
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.S., zastoupené advokátem JUDr. V.Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 1995, čj. 14 Nc 164/95,
t a k t o

Návrh se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Dne 29. 5. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému usnesení, kterým bylo rozhodnuto o tom, že JUDr. N.Z., není vyloučena z projednávání a rozhodování právní věci o vypořádání bezpodílového
1

IV. ÚS 141/95
spoluvlastnictví manželů.

Stěžovatelka v podstatě namítá, že Městský soud v Praze z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. náležitě nezhodnotil vznesenou námitku podjatosti. V tom spatřuje porušení základního práva vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v němž se stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatelka je toho názoru, že byly dány důvody pro vyloučení jmenované soudkyně z projednávání a rozhodování právní věci, a proto navrhuje zrušit napadené rozhodnutí soudu.

Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že stěžovatelka je přesvědčena o existenci důvodů, které ji vedly k podání námitky podjatosti jmenované soudkyně. Její argumentace je v podstatě shodná se skutečnostmi uvedenými v jejím návrhu na vyloučení soudkyně.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že nemá postavení běžné třetí instance v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem, aby přezkoumával hodnocení důkazů provedených v občanskoprávním řízení u obecných soudů, pokud nemá pochybnost o dodržování ústavních zásad při provádění dokazování. V daném případě mu tedy ani nepřísluší, aby posuzoval oprávněnost důvodů, které stěžovatelka uvádí v námitce podjatosti, zvláště pak, pokud tyto důvody nebyly shledány oprávněnými odvolacím soudem.

K námitce stěžovatelky, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1

IV. ÚS 141/95

Listiny, Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Podle ní právo na to, aby bylo rozhodnuto nezávislým a nestranným soudem, neznamená, že každý soud, který rozhoduje v určité fázi civilního řízení, musí být nezávislý, avšak tento požadavek musí být splněn nejpozději v nejvyšší odvolací instanci. Podmínka nestrannosti musí být naprosto jasná z postojů během celého soudního řízení a z obsahu rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud neshledal, že by postupem soudu byly tyto zásady porušeny a stěžovatelka tak byla dotčena na svém ústavně garantovaném právu, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 1995

JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj