IV. ÚS 138/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.B. a G.J., obě zastoupeny advokátem JUDr. O.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 1995, čj. 13 Co 924/94,

t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 25. 5. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad návrhu doplněna podáním doručeným dne 21. 7. 1995. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 1995, čj. 13 Co 924/94, kterým byla připuštěna změna žaloby o určení spoluvlastnictví a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 9. 1994, čj. 22 C 167/93-37, změněn tak, že návrh, aby odpůrkyně R.V. byla uznána povinnou uzavřít s oběma navrhovatelkami dohodu o vydání konkrétně uvedených pozemků do spoluvlastnictví, a to po jedné ideální třetině, byl v napadené části zamítnut. Své rozhodnutí odvolací soud zejména odůvodnil tím, že navrhovatelky neprokázaly žádný skutkový stav, z něhož by bylo možno vyvodit povinnost uzavřít navrhovanou dohodu, a nebyla prokázána ani existence jiného titulu k této povinnosti. Stěžovatelky mají za to, že napadeným

- 2 - IV. ÚS 138/95

rozhodnutím došlo k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti nebylo jednoznačně uvedeno, v čem stěžovatelky konkrétně spatřují porušení ústavně zaručených práv, a udělené plné moci neobsahovaly náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu (dále jen "zákon"), byl vyzván právní zástupce stěžovatelek přípisem ze dne 22. 6. 1995, doručeným
dnem 27. 6. 1995, aby uvedené vady návrhu odstranil ve lhůtě do 31. 7. 1995.

Právní zástupce stěžovatelek doplnil a upřesnil ústavní stížnost, avšak tento doplněk nelze považovat za odstranění vad, ke kterým byl vyzván. Předně nebyla předložena požadovaná plná moc udělená L.B. a v plné moci, kterou udělila G.J. dne 29. 3. 1995, není uvedeno, ačkoli to výslovně požaduje ustanovení § 31 odst. 2 zákona, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Stejně tak, co se týká obsahových náležitostí, není upřesněno, v čem konkrétně stěžovatelky spatřují porušení namítaných ústavně zaručených práv. Z obsahu doplněné ústavní stížnosti plyne, že právní zástupce stěžovatelek se zaměřil na úvahy a polemiky o postavení Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Pokud je namítáno porušení čl. 11 Listiny, nelze toto porušení odůvodňovat tím, že je chápáno jako porušení práva na obnovení konkrétního vlastnictví, neboť takové právo není ústavně garantováno. Porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny zůstalo i nadále u pouhého konstatování.

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že právní zástupce stěžovatelek, ačkoliv byl vyzván k odstranění vad návrhu, tak úplně a kvalifikovaným způsobem neučinil ve lhůtě k tomu určené. V této souvislosti je třeba podotknout, že právě účelem právního zastoupení je, aby Ústavnímu soudu byly podávány návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti s náležitostmi stanovenými příslušnými ustanoveními zákona a byl tak kvalifikovaným způsobem umožněn přístup účastníků k řízení.

- 3 - IV. ÚS 138/95

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout o tom, že jde o návrh, ve kterém nebyly odstraněny vady ve lhůtě k tomu určené, a proto byl podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona odmítnut, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 1995

JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj