Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní
stížnosti J.J. proti usnesení Okresního soudu v Ostravě, sp. zn.
33 C 249/92, a navazujícímu usnesení Krajského soudu v Ostravě,
sp. zn. 8 Co 236/94, o povinnosti uzavřít smlouvu o vydání
nemovitostí, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 1994, sp.
zn. 8 Co 236/94, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne
2.2.1994, sp. zn. 33 C 249/92, se z r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka se domáhala řádně a včas podanou ústavní
stížností ze dne 18.5.1994 zrušení usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 7.3.1994, sp. zn. 8 Co 236/94, (právní moci
nabylo doručením dne 23.3.1994), kterým bylo potvrzeno usnesení
Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 33 C 249/92, ze dne 2.2.1994,
a to pro porušení základních lidských práv, obsažených v Listině
základních práv a svobod v čl. 11 odst. 1.

Porušení uvedených základních práv spatřovala navrhovatelka
v tom, že krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu, jímž se
zastavuje řízení. Navrhovatelka se žalobou domáhala, aby soud
vyslovil povinnost uzavřít smlouvu o vydání nemovitosti podle
§ 5 zákona č. 87/1991 Sb. Jako odpůrce označila Úřad městské části
O.-M. H. a H.. Okresní soud zastavil řízení s odůvodněním, že
navrhovatelka měla žalovat na uzavření dohody o vydání obec, tedy
město O., nikoliv Úřad městské části M.H. a H.. Ve svém rozhodnutí
vycházel Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě,
sp. zn. 33 C 249/92, jehož částí je i napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 236/94 ze dne 7.3.1994,
jakož i z vyjádření účastníka řízení, tedy Krajského soudu
v Ostravě.

Hned v úvodu k projednávané věci nutno zdůraznit, že Ústavní
soud není součástí soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem
ochrany ústavnosti (čl. 91 odst. 1, čl. 83 Ústavy). Není tedy
v jeho kompetenci přezkoumávat pravomocná rozhodnutí soudů, to
ovšem pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo
porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem
nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.

V dané věci krajský soud dovodil, že návrhu nelze vyhovět
proto, že navrhovatelka označila ve svém návrhu za odpůrce
nesprávně úřad městské části, který nemá právní subjektivitu.
V tom spatřoval takový nedostatek podmínky řízení, který nelze
odstranit, a proto podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu
musel okresní soud řízení zastavit. Podle krajského soudu nelze
souhlasit s tvrzením navrhovatelky, že bylo povinností okresního
soudu v souladu s ustanoveními § 5 občanského soudního řádu,
poskytnout v této věci navrhovatelce poučení. Podle § 5 občanského
soudního řádu soudy poskytují účastníkům poučení o jejich
procesních právech a povinnostech. Soud nemůže poučovat účastníka,
koho má vlastně žalovat, protože tato otázka již souvisí s hmotným
právem. Aplikace § 5 občanského soudního řádu se může týkat jen
těch konkrétních procesních práv, která účastníkům ukládá nebo
přiznává občanský soudní řád, případně jednací řád pro okresní
a krajské soudy.

Se závěrem Krajského soudu v Ostravě není možno
v projednávané věci souhlasit. Především nutno zdůraznit, že
rozsah poučování soudem má nést také individuální prvky, a to
s ohledem k osobám i k okolnostem případu, a z tohoto pohledu
připomenout, že nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je zcela
určitě individuální spravedlnost, samozřejmě ovšem v mezích
zákona, včetně ustanovení procesních. V daném případě jde
o náležitosti a obsah žaloby a s tím spojené hranice poučovací
povinnosti soudu o nedostatcích, příp. vadách žaloby. Z hlediska
ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu má žaloba mít
(i s poučením soudu je-li toho třeba) takové náležitosti, aby
mohla být podkladem pro jednání ve věci samé. Jistěže není věcí
soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu a tedy ani v otázce
věcné legitimace. Soud však má žalobce poučit nejen ve věci
správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo,
kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení.

Dle názoru Ústavního soudu způsobilost být účastníkem řízení
je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti
a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Zkoumat ji musí toliko
s dáním možnosti žalobci věc napravit (jistěže ne poukazem na
toho, kdo má být jako žalovaný uveden). Takové poučení soudem tam,
kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, když má na
mysli jeden a týž subjekt (namísto právnické osoby uvede její
nižší organizační složku), je plně na místě. Tak je tomu i v daném
případě. Navrhovatelka totiž byla před podáním žaloby informována
dopisem odpůrce ze dne 26.3.1991, že je právním nástupcem
stávajícího vlastníka předmětných nemovitostí a také ve výpisu
z evidence nemovitostí ze dne 4.1.1992 bylo uvedeno, že vlastníkem
předmětných nemovitostí je čs. stát - ObNV O. 1. Na základě toho
také podala návrh proti odpůrci - Úřadu městského obvodu O.M.H.
a Hu.

Krajský soud dále pochybil v tom, že sice správně dovodil, že
ze znění § 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, že
v právních vztazích vystupuje jako právnická osoba svým jménem
pouze obec a tato nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající,
a že úřady městských částí jsou pouze jejími výkonnými složkami.
Nelze však přehlédnout, že úřad městské části je orgánem obce
a jako takový plní úkoly související s majetkovou činností obce
(viz nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 79/94). Lze tedy
bezpochyby dovodit, že v daném případě došlo v návrhu pouze
k omluvitelnému nesprávnému označení účastníka, které soudu muselo
být zřejmé. Měl se tedy pokusit o odstranění takové vady nejdříve
postupem podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu a teprve
tehdy, zůstal-li by takový postup bez výsledku, řízení podle § 43
odst. 2 občanského soudního řádu zastavit. Na tyto důsledky měl
účastníka předem upozornit. Byl-li takto v žalobě označen jako
žalovaný Úřad městské části O. M. H. a H., lze to považovat za
nepřesné označení žalovaného, které je sice nedostatkem podmínky
řízení, lze jej však odstranit (§ 104 občanského soudního řádu)
a soud je povinen o tom navrhovatele ve smyslu § 5 občanského
soudního řádu poučit.

Zároveň je nutno konstatovat, že v dané věci jde o restituci.
Proto je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo
k nevstřícnému, formalistickému přístupu soudu, který hrozí
případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky
mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup
soudů, co se poučení účastníků (v této oblasti i jejich právních
zástupců) týče. Tak i nález ÚS ČSFR ze dne 21.12.1992, sp. zn. I.
ÚS 597/92, k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb., dovodil, že se
jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží
alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových i jiných
křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv
a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny
postupovat v řízení podle uvedeného zákona v souladu se zákonnými
zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech
a svobodách má býti alespoň částečně kompenzována.

S ohledem na již uvedené je na místě uzavřít, že soud
nepostupoval v dané věci v souladu s citovaným ustanovením
občanského soudního řádu, a tak porušil ustanovení čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého
domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu, ale také čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá,
aby zákonem stanoveným způsobem (a tedy i v souladu s občanským
soudním řádem) poskytovaly ochranu právům. Ústavnímu soudu proto
nezbylo, než podané ústavní stížnosti vyhovět a napadené
rozhodnutí proto zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání
přípustné.

V Brně dne 29. června 1995

Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu ČR JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. J. (sp. zn. III. ÚS 74/94); oproti většinovému názoru zaujal jsem v této věci odlišné stanovisko (§ 22 zák. č. 182/1993 Sb.), a to v podstatě z následujících důvodů:

I v řízení před obecnými soudy byla stěžovatelka zastoupena advokátem, a proto nelze dovodit, že by ve svém procesním postupu byla odkázána na pomoc soudu, který by ji měl formou poučení vést k tomu, aby - jako "nepoučený laik" - pro nedostatek právních (procesních) znalostí neutrpěla újmu na svých právech, a to tím spíše, jestliže stran druhého účastníka (odpůrce, žalovaného) nevznikaly pochybnosti o tom, kdo je nositelem povinností, vyplývajících z restitučních nároků, jichž se stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy jako navrhovatelka) dovolávala. Na rozdíl od některých hmotněprávních aspektů restitučních předpisů totiž v této procesní otázce zákon (§ 4 odst. 1 zák. č. 367/1990 Sb., v současně platném znění) nepřináší výkladové či jiné obtíže, a proto nelze s odkazem na citovaný zákon, upravující vztah (povahu) mezi obcí a jejími částmi jako výkonnými orgány a z toho vyplývající procesní postavení (charakter) takového orgánu, vyvodit "omluvitelné nesprávné označení" odpůrce (žalovaného), případně shledávat omluvitelný omyl žalobce (v posuzované věci stěžovatelky), a to bez ohledu na to, jak takový výkonný orgán obce (Úřad městského obvodu Ostrava - Mariánské Hory a Hulváky) v době před zahájením soudního řízení vůči stěžovatelce vystupoval, resp. jaký byl (co do nemovitosti, stran níž byl restituční nárok uplatněn) stav v pozemkové evidenci; ostatně o tom, že příslušný zápis je buď zastaralý nebo nesprávný, svědčí již to, že vlastnické právo, na které se stěžovatelka odvolávala, je v něm zapsáno ve prospěch "čsl. státu - ObNV Ostrava I", tedy ve prospěch subjektu, který (jako tzv. operativní správce) ke dni zahájení řízení před obecným soudem již právně ani fakticky neexistoval.

Ujasnit si povahu, rozsah nároků apod., jakož i to, vůči komu (a za jakých podmínek) je lze uplatnit, nepochybně náleží k prvořadým a prvotním povinnostem (zájmům) procesní strany, a to ještě předtím, než příslušným návrhem zahájí řízení před soudem; jde přitom nejen o dispozitivní úkony, ale současně a především o projev svobodné vůle, a jestliže si taková strana (účastník) sjedná na profesním základě právní pomoc, nese za svou volbu, ovšemže za zákonem upravených podmínek, také odpovědnost, aniž by přitom mohla jakkoli spoléhat na to, že ji soudy v průběhu řízení povedou k tomu, aby přes své odborné zastoupení napravila případná procesní pochybení; řečeno jinými slovy, souhlasím s takřka obecně přijímaným názorem, že soud není povinen poučovat právně zastoupeného účastníka, protože toto přísluší výlučně jeho zmocněnci, který za svého klienta (a jeho jménem) činí veškeré procesní úkony, a který, při samozřejmé povinnosti znát v dostatečném rozsahu právo s příslušnou judikaturou a svých znalostí plně využít ve prospěch zastupovaného, za kroky, které jeho jménem podnikne, musí nést plnou odpovědnost (k tomu sr. kupř. Winterová: Kdo a o čem v procesu poučovat in Právní praxe č. 1/95). Nad to v posuzované věci působí poněkud zvláštně, jestliže zástupce stěžovatelky, zapsaný u Advokátní komory ČR jako advokát, byť jménem své klientky, vytýká obecným soudům, že jí (ve skutečnosti tedy jemu) neudělily poučení o procesní otázce, na niž bylo lze najít odpověď nahlédnutím do zákona (zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), případně do statutu příslušné obce (města Ostravy); vyžadovaná ingerence soudu do vztahu advokáta s klientem je ve skutečnosti na jedné straně doznívajícím výrazem znevažování významu advokátní profese (tak typické pro minulý totalitní režim), na druhé straně pak nedoceněním odpovědnosti za výkon povolání; v obou případech však ve svých důsledcích směřuje proti posílení odpovědnosti sporných stran za vlastní procesní kroky (postup), které ve sporném řízení zvolí a pokouší se - zcela v rozporu se záměry současné společnosti a konec konců i s duchem Ústavy republiky - přinavrátit soudy do jejich minulé "pečovatelské" role jako výrazu stejné role třídně zaměřeného (a zaostřeného) totalitního státu.

Jestliže lze bezvýhradně souhlasit s odůvodněním většinového stanoviska, dle něhož "stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v řízení podle zákona (sc. v posuzované věci dle zákona č. 87/1991 Sb.) a v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech má býti alespoň částečně kompenzována", neznamená to ještě, alespoň podle mého přesvědčení, že by se extenzivním výkladem procesních norem měla znovu otevírat cesta k soudním, tj. k státně mocenským zásahům do dispozičních práv účastníka soudního řízení a do jeho autonomního postavení; obdobně nelze bez výhrad přijmout ani vznikající teorii "individuální spravedlnosti", pokud by se jí mělo rozumět něco víc než posouzení individuálních právních vztahů, které jsou předmětem samotného soudního řízení a v konečném důsledku i rozhodnutí soudu; jakýkoli jiný výklad šel by již nad rámec procesních oprávnění (povinností) soudu a dotýkal by se již ústavně přikázané jeho nestrannosti, jíž je soud při výkonu spravedlnosti zavázán úzkostlivě dbát; ostatně odkaz odůvodnění většinového názoru na nález Ústavního soudu ČSFR (I. ÚS 597/92) nejeví se mi v této věci případný, mimo jiné též proto, že tento nález, řešiv v té době nejasnou a i v literatuře spornou otázku postupu při uplatnění nároku na vydání věci po učiněné výzvě, případně vyloživ dobu vzniku majetkové křivdy (ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.), nevyčlenil tzv. restituční agendu k zvláštnímu posuzování jdoucímu již nad rámec procesních povinností (oprávnění) obecných soudů; tím ovšem nemá být řečeno, jak se rozumí samo sebou, že tato agenda pro svou zvláštní, obecně uznávanou povahu, by neměla být soudy projednávána citlivě a s obecně lidským porozuměním. Tento aspekt nedotýká se však procesní stránky projednávané věci, ale je (měl by být) součástí etiky soudcovského povolání.

Většinový názor přiklání se ke stanoviskům, která Ústavní soud ČR zaujal (v senátním rozhodování) již dříve (sr. kupř. II. ÚS 79/94 a IV. ÚS 6/95); tato stanoviska (rozumí se v rovině obecného soudnictví) však nejsou bez problémů a již proto nelze o nich v současné době říci, že by je bylo lze přijímat bez výhrad.

Jak v současné judikatuře obecných soudů (ústavní stížností napadená rozhodnutí Okresního a Krajského soudu v Ostravě jsou toho příkladem), tak i v literatuře lze se setkat s názory odlišnými, aniž by pro ně nebylo dostatek přijatelných a dostatečně podložených důvodů. Protože jde o názory - zejména v literatuře obecně přístupné - postačí na ně odkázat a jen souhrnem poznamenat, že podle nich je poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 al. 2 o. s. ř. k ustanovení § 5 o. s. ř. ve vztahu speciality (což již samo o sobě vylučuje, aby podle tohoto ustanovení byly odstraňovány nedostatky spočívající v tom, že v návrhu na zahájení řízení byl jako účastník řízení označen ten, kdo nemá způsobilost takovým účastníkem být - kupř. Bureš, Drápal: Co se změnilo na poučovací povinnosti soudu v občanském soudním řízení in Právní praxe č. 9/94), případně, že pro nebezpečí porušení zásad o rovném postavení účastníků v řízení nelze poskytnout poučení o tom, zda žalovaný (odpůrce) je ve věci pasivně legitimován (dtto: Občanský soudní řád - komentář), nebo že za vadu podání (návrhu, žaloby) nelze pokládat správně označeného účastníka, který však ve skutečnosti způsobilost být účastníkem řízení nemá.

Z těchto názorů tudíž vyplývá, že vady, na které míří ustanovení citovaného zákona, jsou vadami vysloveně formálními (neúplná, neurčitá nebo nesrozumitelná narace návrhu, nedostatečné označení účastníků řízení neumožňující jejich přesnou identifikaci, neuvedení místa bydliště, místa podnikání nebo sídla, nesrozumitelnost petitu nebo jeho rozpornost s narací návrhu apod.), nikoli však takovými, které, ač formálně správné a úplné, zasahují již do procesních podmínek řízení (účastníka).

Současný stav v uvažovaném problému, jakož i co do chápání a výkladu poučovací povinnosti soudů vůbec, vykazuje tudíž nejednotnost nejen v nauce, ale i v judikatuře obecných soudů; to je sice stav přirozeně nežádoucí, nicméně dbát o jeho nápravu je věcí především obecných soudů samotných (§§ 16, 28, 29 zákona č. 335/1991 Sb., v současně platném znění), a to tím spíše, jestliže ani jednomu z protichůdných názorů nelze ve smyslu "stanoveného postupu" (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) vytýkat nesoulad s ústavním pořádkem republiky; nesouhlasím proto v této věci s výrokem nálezu (§ 22 zákona č. 182/1993 Sb.), přijatým většinovým názorem, stejně jako s jeho odůvodněním, dle něhož - mimo jiné - ústavní stížností napadené rozhodnutí obecných soudů jsou projevem "nevstřícného, formalistického přístupu soudu, který hrozí případnou další křivdou".

Shrnuto: Od zástupců zapsaných v profesních komorách (advokátů, notářů, komerčních právníků) lze důvodně očekávat kvalifikovanou právní pomoc, kterou svým klientům poskytují, a protože volba procesního (a jiného) postupu, který takto zastoupený účastník řízení před soudem zvolí, je výlučně otázkou vnitřního vztahu mezi ním a zvoleným zástupcem, nesvědčí soudům povinnost takto zastoupeného účastníka poučovat o jeho procesních právech a povinnostech (§§ 5, 33 odst. 1 aj. o. s. ř.).

Za volbu zástupce, kterého si účastník řízení zvolí, nese odpovědnost výlučně on sám, a proto soudům nesvědčí povinnost jej jakkoli ve zvoleném postupu (nejen v úzce procesním smyslu) korigovat; za výkon svého povolání a v něm poskytnutou právní pomoc zástupce zastoupenému nejen lege artis plně odpovídá a není proto na místě, aby soudy do vztahu mezi zástupcem a zastoupeným jakkoli vstupovaly.

Není zpravidla věcí ústavního soudnictví, aby sjednocovalo judikaturu obecných soudů; ingrence Ústavního soudu do zmíněného sjednocovacího procesu je tedy možná jen tehdy, jestliže se sjednocovaná stanoviska nebo jen některé z nich dotýkají ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, případně jiných ústavně právních aspektů nikoli, však tam, kde až do té doby rozporná stanoviska obecných soudů - posuzováno ústavně právními hledisky - nevykazují závady.

Bylo by proto, podle mého názoru, dostatek důvodů k tomu, aby ústavní stížnost, jestliže nebyla před jejím meritorním projednáním odmítnuta (§ 43 odst. 1 litera c) zákona č. 182/1993 Sb.) byla zamítnuta; protože však není možné ztrácet ze zřetele předchozí obdobné nálezy jiného senátu Ústavního soudu (kupř. ve věcech II. ÚS 79/94 a IV. ÚS 6/95) a konec konců též pro povahu posuzovaného problému, bylo podle mého přesvědčení na místě vyvolat k němu stanovisko pléna Ústavního soudu (§ 23 al. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 29. června 1995

JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR