Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 12. října 1995
v senátě ve věci ústavní stížnosti J. M., proti rozsudku Krajského
soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 394/94, ze dne 17.11.1994,
t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.11.1994, čj. 14 Co
394/94-131, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel
dne 16.3.1995 navrhovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu
v Praze, sp. zn. 14 Co 394/94, ze dne 17.11.1994, a tvrdí, že
tímto rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené vlastnické
právo chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zároveň
navrhl, aby Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl
a napadený rozsudek svým nálezem zrušil. Ve své ústavní stížnosti
navrhovatel uvedl, že žalobou ze dne 2.1.1992 se domáhal
u Okresního soudu Praha-západ, aby bylo uloženo manželům N.
a J.P. uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání rekreační chaty
v k.ú. O. a to podle zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud pro
Prahu-západ však jeho žalobu rozsudkem ze dne 3.2.1994, sp. zn.
6 C 5/92, zamítl. V důsledku navrhovatelem podaného odvolání
následně ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který svým
rozsudkem ze dne 17.11.1994, čj. 14 Co 394/94-131, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Podle navrhovatele soud vycházel ze
skutkových zjištění, která však nesprávně posoudil, přičemž
krajský soud také podle navrhovatele nesprávně nepřipustil ani
možnost dovolání proti svému rozhodnutí. Následně pak stěžovatel
polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů obou stupňů
a setrvává na svém základním tvrzení, totiž, že vedlejší
účastníci, a to manželé N. a J. P. nabyli jeho nemovitosti - chatu
v k.ú. O. - jednak v rozporu s předpisy platnými v době jeho
nabytí, jednak, že koupí nemovitosti byli protiprávně zvýhodněni.
Navrhovatel také mimo jiné namítl, že Krajský soud v Praze se
nijak nevypořádal a ponechal bez povšimnutí jeho námitku týkající
se převodu správy národního majetku (hospodářské smlouvy) mezi
tehdejším finančním odborem Obvodního národního výboru v Praze
3 a finančním odborem Okresního národního výboru Praha-západ.
Uvedl, že smlouva byla podepsána až 7.3.1973, avšak již dne
5.3.1973 převedl ONV Praha-západ chatu, o kterou je veden spor,
kupní smlouvou na manžele P.. Dovozuje, že taková kupní smlouva
nemůže být platně registrovatelná. Závěr soudu o tom, že manželé
P. nabyli nemovitost v souladu s tehdy platnými právními předpisy
proto nemůže obstát.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, který ve věci
vydal, a to bez dalšího.

K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu
Praha-západ, sp. zn. 6 C 5/92, a spis Okresního úřadu
Praha-západ, čj. Rp-A-926/72, týkající se předmětné nemovitosti
v k.ú. O.. Z uvedeného spisu Okresního soudu Praha-západ vyplývá,
že navrhovatel byl v r. 1972 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
3 ze dne 15.5.1972, sp. zn. 3 T 54/72, se svou manželkou odsouzen
pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 tehdejšího
trestního zákona, mimo jiné i k trestu propadnutí majetku, v jehož
rámci se nacházela i rozestavěná chata v k.ú. O.. Vlastnictví
k této chatě potom právní mocí zmíněného rozsudku přešlo na čs.
stát zastoupený finančním odborem Obvodního národního výboru
v Praze 3. Chata potom v r. 1973 byla odprodána za stanovenou cenu
manželům P., kteří stavbu v r. 1978 dokončili. Usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 3, sp. zn. 3 Rt 117/90, ze dne 22.10.1990 byl
prohlášen odsuzující rozsudek za zrušený. Stěžovatel následně
písemně vyzval manžele P. k vydání předmětné chaty, jeho výzva
však nebyla akceptována. Proto dne 2.1.1992 podal k Okresnímu
soudu Praha-západ žalobu, ve které žádal, aby soud vydal rozsudek
s tím, že žalovaní manželé P. jsou povinni vydat žalobci rekreační
chatu v osadě Z., k.ú. O.. Žaloba byla později změněna tak, že
žalovaní měli být povinni uzavřít se žalobcem dohodu o vydání
předmětné chaty podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích. Okresní soud o této věci jednal
v osmi stáních a prováděl obsáhlé dokazování. Rozsudkem ze dne
3.2.1994, sp. zn. 6 C 5/92, potom žalobu zamítl. Navrhovatel podal
proti rozsudku odvolání a Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze
dne 17.11.1994, sp. zn. 14 Co 394/94, rozsudek okresního soudu
potvrdil a jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 20.1.1995. Ze
spisu Okresního úřadu Praha-západ, čj. Rp-A-926/72 , potom plyne,
že byla podepsána hospodářská smlouva o převodu správy národního
majetku mezi finančním odborem Obvodního národního výboru Praha
3 a finančním odborem Okresního národního výboru Praha-západ
o převodu rekreační chaty č. p. 796, parcela se zahradou, čk. 10
ve výměře 578 m2 v k. ú. O., okr. Praha-západ, LV 51 pro k. ú. O..
Správa majetku se převáděla ke dni 7.2.1973, přičemž smlouva je
podepsána a opatřena otisky razítek. Podpisy předávající
i přejímající organizace, resp. jejich pracovníků, jsou potom
datovány dne 7.3.1973. Přiložená kupní smlouva mezi finančním
odborem ONV Praha-západ a manžely J. a N. P. týkající se
nedokončené stavby rekreační chaty v osadě Z., obec O. je datována
dnem 5. března 1973 a registrována Státním notářstvím Praha-západ
dne 8.3.1973.

V posuzované věci jde takto o vlastnický spor, který byl mezi
účastníky projednáván a pravomocně rozhodnut v řízení před
obecnými soudy. Navrhovatelův odkaz na čl. 11 Listiny základních
práv a svobod neobstojí. Větu prvou tohoto článku, totiž že "každý
má právo vlastnit majetek", je třeba chápat jako poukaz ústavního
zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své
normotvorné činnosti nesmí z práva vlastnictví nikoho vyloučit.
Nejde zde tedy o ústavní ochranu vlastnictví v tom smyslu, jak by
vyplývalo z námitky navrhovatele, a pokud je uvažovanou větou
chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla
o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující,
a nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně. Rozumí se pak samo sebou,
že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva
jako takového in concreto má býti teprve zjištěna nebo takové
právo samo má být konstituováno (především na základě jiných
hmotně právních předpisů), ústavně chráněn není a chráněn být
nemůže. Jak bylo řečeno výše, podstata navrhovatelovy ústavní
stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných
soudů, zejména pak s rozsudkem Krajského soudu v Praze, a to ve
zcela shodném smyslu i rozsahu, jak se podává v odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně.

Na tomto místě nutno opětovně připomenout, že Ústavní soud
není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů,
není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a již proto
nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich
činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti
postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv
a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu plyne také
zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu):
jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané
ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci
Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to
ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. To se
týká i uváděné možnosti krajského soudu připustit proti svému
rozhodnutí dovolání.

Obsah spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 6 C 5/92,
tedy nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování vlastnického
sporu mezi účastníky nikoho z nich a priori z nároku na vlastnické
právo nevyloučily.
Krajský soud se však při svém rozhodování nikterak nezabýval
námitkami stěžovatele, které plynou ze spisu Okresního úřadu
Praha-západ, čj. Rp-A-926/72, když uvedené námitky se jeví jako
nikoliv nepodstatné. V protokolu o jednání před odvolacím soudem
ze dne 17.11.1994 (na čl. 128), totiž žalobce poukázal na
"okolnost, že k podepsání smlouvy, na jejímž základě žalovaní
majetek nabyli, došlo ještě před převedením majetku do správy ONV
Praha-západ, takže tento orgán nebyl oprávněn smlouvu uzavřít".
Krajský soud v Praze toto závažné tvrzení žalobce nejen nezkoumal,
v tomto směru ani nekonal žádné dokazování, ale ani v odůvodnění
rozsudku neuvedl, proč tak neučinil. Na věci nic nemění
skutečnost, že na tuto okolnost poukázal žalobce až ve svém
závěrečném návrhu při jednání před krajským soudem.

Z takto zjištěných skutečností je potom na místě uzavřít, že
uvedeným postupem Krajského soudu v Praze byl porušen čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod o právu občana na soudní
ochranu a v konečném důsledku i ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, podle
kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rozhodnutí
Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné
pro všechny orgány i osoby.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. října 1995