III. ÚS 53/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti L.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 15/94 ze dne 22. února 1995, a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 30/93 ze dne 19. 1. 1994, mimo ústní jednání dne 8. 8. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se svým návrhem ze dne 21. 4. 1995, doručeným Ústavnímu soudu ČR dne 21. 4. 1995, který jinak splňoval náležitosti návrhu na zahájení řízení (§ 34 zák. č. 182/1993 Sb.), domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 15/94 ze dne. 22. února 1995, a rovněž zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 30/93 ze dne 19. 1. 1994. Dále se stěžovatel domáhá vydání předběžného opatření ve smyslu ust. § 80 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,

1

kterým by bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Po doručení ústavní stížnosti zkoumal Ústavní soud splnění podmínek dle ustanovení § 80 zák. č. 182/1993 Sb., aby mohl rozhodnout předběžným opatřením o návrhu stěžovatele. Citované ustanovení zákona o Ústavním soudu umožňuje Ústavnímu soudu vydat předběžné opatření tehdy, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, tedy musí jít o odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, o zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu. V stížnosti stěžovatele nebyly shledány podmínky pro rozhodnutí dle ust. § 80 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.

Ústavní stížnost stěžovatele je zaměřena proti shora citovaným rozhodnutím orgánů veřejné moci, kterým dle jeho tvrzení mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod tím, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 30/93 ze dne 19. 1. 1994, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že dne 25. 1. 1993 kolem 19.30 h. na schodišti v rodinném domku v Č., v podnapilém stavu, po předcházející slovní rozepři, v úmyslu usmrtit, bodl jedenkrát kuchyňským nožem do levé poloviny hrudníku P.H. Nůž pronikl 3 cm pod levou prsní bradavkou přes páté žebro ve čtvrtém a pátém mezižebří do srdce a levé srdeční komory. Poškozený utrpěl bodněřezné poranění hrudníku s probodením srdce a krvácením do levé pohrudniční dutiny a do srdce. Na následky zranění poškozený na místě činu zemřel.

Vrchní soud v Praze, sp. zn. 6 To 15/94 ze dne 22. 2. 1995, zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jak dříve byl citován.

Stěžovatel se v odůvodnění své ústavní stížnosti zabývá hodnocením skutkového stavu a proti zjištěním soudů nevznáší

2

III. ÚS 53/95
podstatné námitky; rozvíjí svůj názor na hodnocení důkazů provedených, zejména pokud jde o otázku, kontaktu s poškozeným a ve vztahu k tomuto okamžiku skutkového děje namítá, že nesprávně soudy obou stupňů vyhodnotily otázku nutné obrany dle (§ 13 tr. zák.); tvrdí, že svým jednáním jednal v souladu s tímto ustanovením a nemůže být tedy rozhodnuto o úmyslném usmrcení poškozeného (§ 219 odst. 1 tr. zák.). Na podporu svého tvrzení rozvádí charakteristiku poškozeného, zejména jeho povahu, o níž se zmiňuje jako o násilnické s tím, že se jednalo o osobu, která ráda vyvolávala rvačky a o osobu, která jej již v minulosti několikrát fyzicky napadla, a proto z něj měl panický strach.

Krajskému soudu v Brně stěžovatel vytýká zužující výklad ust. § 13 tr. zákona s tím, že tento výklad je poplatný minulým letům. V další části své ústavní stížnosti pak vede stěžovatel polemiku s právními závěry, jak byly učiněny Vrchním soudem, který dokonce došel k závěru, že v jeho případě podmínky nutné obrany vůbec nebyly dány a pouze zásada nemožnosti reformace in peius zachránila jej od toho, že mu tato okolnost, snižující dle Krajského soudu stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, nebyla Vrchním soudem upřena. V závěru své ústavní stížnosti pak stěžovatel dospívá k závěru, že jak Krajský soud v Brně, tak i Vrchní soud v Praze, porušily jeho práva dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení citovaných ustanovení Ústavy a Listiny základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v zužujícím výkladu ust. § 13 tr. zákona o nutné obraně.

Ústavní soud od Krajského soudu v Brně vyžádal k ústavní stížnosti spis této věci se týkající (2 T 30/93). Z toho spisu vyplývá, že ústavní stížnost je, jak je ostatně z ní samotné patrno, pouze polemikou se závěry obecných soudů, pokud se týče hodnocení mezí nutné obrany dle ust. § 13 tr. zákona.

Ústavní soud konstatuje, že kromě zmíněné polemiky není v ústavní stížnosti obsaženo jiné tvrzení o porušení Listiny

III. ÚS 53/95
základních práv a svobod, případně Ústavy. Ústavní soud již dříve vyložil (např. ve věci III. ÚS 23/93), za jakých okolností a podmínek se cítí oprávněn, vzhledem k tomu, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 83, 91 úst. zákona č. 1/1993 Sb.), zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a že předpokladem takovéhoto zásahu je, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Pochybení v tomto směru však Ústavním soudem nebylo zjištěno a samotným stěžovatelem nebylo ani namítáno a pouhá polemika s právními závěry obecných soudů tímto pochybením být nemůže.

Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení je stěžovatelem namítáno, chrání procesní čistotu řízení, v němž o konkrétním právu rozhoduje obecný soud, a to postupem upraveným konkrétním procesním předpisem (trestním řádem). Nebylo-li shledáno jeho porušení a jednání obecného soudu není v rozporu s ním, nelze dovodit porušení citovaného ustanovení Listiny základních práv a svobod.

Článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel rovněž namítá, stanoví presumpci neviny, která je rovněž obsažena v obecné právní úpravě (v trestním řádu). Stěžovatel však blíže neuvádí, v čem spatřuje porušení tohoto ustanovení, tedy, v čem mělo dojít k porušení presumpce neviny dle citovaného článku, neboť ve věci je pravomocně rozhodnuto obecným a příslušným soudem a je vyslovena vina stěžovatele jeho jednáním, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Brně 2 T 30/93 ze dne 19. 1. 1994.

Ústavním soudem nebyly proto shledány důvody, pro něž by měl ve věci postupovat dle ust. § 44 a násl. zák. č. 182/1993 Sb. a v ústním jednání rozhodnout nálezem.

Nezbylo tedy, než rozhodnout, jak je z výroku tohoto usnesení patrno (§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 8. 8. 1995
JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR