III. ÚS 48/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele JUDr. J.P.,
t a k t o
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností ze dne 6.3.1995, kterou Ústavní soud obdržel o den později, stěžovatel brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 Tz 22/94, ze dne 5.1.1995, kterým zmíněný soud rozhodl tak, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.3.1994, sp. zn. 4 T. 82/92, byl porušen zákon v ustanoveních § 188 odst. 1 písm. c), § 172 odst. 1 písm. d), § 11 odst. 1 písm. ch) trestního řádu ve prospěch obviněného (a tedy stěžovatele JUDr. P.). Zároveň uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 Vrchní soud v Praze zrušil a témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V uvedeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv uvedených v čl. 90, 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušením uvedených základních práv (tedy práva na soudní ochranu a spravedlivý proces - rovnost stran) spatřuje stěžovatel v tom, že dle jeho názoru nebyla zachována lhůta k podání stížnosti o porušení zákona ve smyslu ustanovení § 272 trestního řádu. Věcné důvody, pro které Vrchní soud v Praze

2 - III. ÚS 48/95

vyhověl stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ČR, napadené stěžovatelem nejsou. Má za to, že nebyla správně stanovena právní moc usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým bylo jeho trestní stíhání zastaveno v měsíci březnu 1994 s tím, že zmíněné rozhodnutí nebylo doručeno, zejména Obvodnímu státnímu zástupci, v souladu s kancelářským řádem pro okresní a krajské soudy, jakož i pro státní zastupitelství. Dodal, že v tomto směru navrhl řadu důkazů, avšak tyto návrhy Vrchní soud neakceptoval s tím, že o určitosti data, kdy byla rozhodná písemnost doručena, nemá pochyb. Provedení, obsáhlého dokazování potom navrhl i Ústavnímu soudu závěrem podané ústavní stížnosti.

V těchto souvislostech nutno poukázat na spisový materiál Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 11 Tz 22/94), který si Ústavní soud vyžádal, stejně jako na vyjádření Vrchního soudu samého. Ve svém vyjádření poukazuje na odůvodnění citovaného rozsudku s tím, že co se týče uvedené lhůty, stěžovatel zpochybňoval její zachování již v souvislosti s řízením ohledně stížnosti pro porušení zákona. Dodal, že pochybnosti stěžovatele Vrchní soud v řízení odmítl jako nepodložené konkrétním prokázaným pochybením či úmyslnou machinací v doručování. Případné drobné nedostatky v kancelářské práci má za právně irelevantní a za rozhodující pokládá prokazatelné doručení příslušnému státnímu zastupitelství jakožto orgánu, což je stvrzeno podacím razítkem s označením data (18.4.1994).
Nepřipojení parafy či podpisu rovněž na faktickém doručení nic nemění. Za podstatnou nepovažuje vzdálenost mezi odesílatelem a adresátem, ale fakt, že neshledal nic, co by nasvědčovalo možné nepřípustné manipulaci s doručováním. Obdobným způsobem Vrchní soud v Praze argumentoval i v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 5.2.1995, sp. zn. 11 Tz 22/94. Zde uvedl, že napadené usnesení nabylo právní moci dne 22.4.1994, tak jak to odpovídá doručenkám na čl. 122 založeného ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 4 T 82/92. Úvahy obviněného o možných machinacích s doručováním odmítl jako úvahy spisem nepodložené, když spisový materiál ve věci nevzbuzuje nejmenší pochybnosti

3 - III. ÚS 48/95

o správnosti tam založených dokladů a na nich uvedených dat. Za rozhodující pokládá datum na otisku úředního razítka, které také osvědčuje včasnost podání zmíněné stížnosti pro porušení zákona.

Ústavní soud si vyžádal i spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 4 T 82/92, stejně jako doručné knihy téhož soudu za období uvedené stěžovatelem. Zjistil, že ve zmíněném spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 jsou skutečně na čl. 122 založeny doručenky ohledně zmíněného usnesení téhož soudu s tím, že stěžovateli bylo předmětné usnesení doručeno dne 14.4.1994, jeho, právnímu zástupci dne 18.4.1994 a téhož dne také OSZ. Data na doručenkách jsou označena razítkem, jsou zřetelná a o jejich správnosti není pochyb. Z úředního záznamu soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 (předsedkyně senátu), která rozhodovala ve věci, sp. zn. 4 T 82/92, usnesením ze dne 23.4.1994, na čl. 120 je zřejmé, že v obou trestních
kancelářích soudu potvrzuje OSZ převzetí rozhodnutí soudu vždy jen razítkem vždy bez podpisu. Vysvětluje potom, že měsíc a den, který je na doručence připsán, je vyznačován trestní kanceláří soudu podle pokynu předsedy senátu jako lhůta, kdy má být spis předložen. Z připojených doručných knih je zřejmé, že zmíněné usnesení bylo zasláno stěžovateli dne 11.4.1995. Zásilky pro OSZ zde uvedeny nejsou, přičemž ze sdělení Obvodního státního zástupce pro P. plyne, že kniha došlé pošty podle kancelářského řádu pro státní zastupitelství není vedena. Došlá pošta je evidována tak, že písemnost je označena podacím razítkem včetně všech náležitostí, stejným podacím razítkem je označena doručenka odesilatele, příp. kopie písemnosti a s došlou písemností je dále nakládáno tak, že tato je založena do dozorového spisu a předložena příslušnému referentovi. Tak tomu byla i v posuzovaném případě.

Z uvedených skutečností tedy jednoznačně plynou závěry dovozené již Vrchním soudem (a nakonec i Městským soudem v Praze v odůvodnění jeho usnesení, sp. zn. 5 To 340/94, ze dne

- 4 - III. ÚS 48/95

13.7.1994 - uvádí i to, že v předmětné věci bylo obvodním soudem doručováno zcela shodným způsobem jako v jiných trestních věcech). Přitom je na místě připomenout, že Městský soud v Praze tímto usnesením zamítl stížnost Obvodního státního zástupce podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že stížnost byla podána opožděně, a to až dne 10.6.1994, když vychází rovněž z právní moci zmíněného usnesení, tedy z data 22.4.1994. Za daného stavu věci nelze tedy dovodit případné podezřelé okolnosti vedoucí k závěru, že bylo s doručováním zmíněné písemnosti neoprávněně manipulováno. Lze souhlasit se závěrem Vrchního soudu, že za rozhodující skutečnost nutno považovat ten fakt, že konkrétního dne (18.4.1994) bylo doručeno SZ jako orgánu, což je vyjádřeno a stvrzeno podacím razítkem s označením data. Stejně tak lze souhlasit i se závěrem, že případné další úvahy týkající se kancelářské práce jsou právně irelevantní a pochybnosti vznesené stěžovatelem jsou nepodložené konkrétním a prokazatelným pochybením či úmyslnou machinací v doručování.

V těchto souvislostech je na místě opakovaně připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, 83, 91 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují tak, že současně neporušují základní práva nebo svobody osob zaručená ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy. Tak se v daném případě nestalo. Nelze tedy zjevně dovodit stěžovatelem tvrzené porušení uvedených práv. Také Ústavní soud je přesvědčen, že Vrchní soud v Praze v uvedené věci vycházel důsledně ze spisového materiálu, důkazů v něm uvedených a soudem provedených. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci stalo, kautely dané ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to

- 5 - III. ÚS 48/95
ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (tak i nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 23/93). Obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 4 T 82/92, svědčí tomu, že obecné soudy neporušily zásadu zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, respektovaly i zásadu rovnosti účastníků řízení, a proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutí nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než usnesením návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.

S poukazem na uvedené skutečnosti se Ústavní soud ani nezabýval formálními vadami návrhu (nedostatečná plná moc právního zástupce).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 1995
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR