Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě dne 30. listopadu 1995 ve
věci ústavní stížnosti stěžovatele K. R., zastoupeného JUDr. V.
S., proti Vrchnímu soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.), která ani z formálního hlediska nevykazovala vady,
které by bránily jejímu meritornímu projednání (§ 43 odst. 1 zák.
č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1, ve znění rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 3. 1994 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 16. 11. 1994 a tvrdí, že Městský soud v Praze stejně jako
Vrchní soud tamtéž, jako orgány veřejné moci v jeho věci vedené
před Obvodním soudem pro Prahu 1, pod sp. zn. 9 C 133/92, porušily
jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 11 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listiny), a to potud, pokud
zamítly jeho žalobu vůči Ministerstvu financí České republiky
o vyplacení finanční náhrady za nemovitosti (rodinný domek
s příslušnou parcelou v k. ú. Karviná) konfiskované dne 24. 12.
1949 ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.;
navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem posléze označená
rozhodnutí obecných soudů II. a III. stupně zrušil.

Předseda senátu 3 Cdo jako zástupce účastníka (Vrchního soudu
v Praze), byv k tomu Ústavním soudem vyzván (§§ 30 odst. 3, 42
odst. 3, 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), vyjádřil se k podané
ústavní stížnosti tak, že odkaz stěžovatele na čl. 11 Listiny
označil za zcela nepřípustný (nelze poskytnout ústavní ochranu
vlastnickému právu, které v době zahájení řízení, ale i po jeho
skončení s případně kladným výsledkem pro stěžovatele, ještě
neexistuje) a další jeho vývody, pokud směřovaly k meritu věci,
odmítl s poukazem na to, že v řízení před obecnými soudy nijak
neprokázal, že by na jeho právní předchůdkyni J. S. dopadala
výjimka plynoucí z ust. § 1 bodu 2 dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb.; zdůraznil, že za daného stavu věci jsou důvody
obsažené v ústavní stížnosti, směřující k aplikaci § 6 odst. 2
zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, právně
nevýznamné, a proto navrhl, též z dalších důvodů, které rozvedl,
aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost není důvodná.

Z předložených opisů rozhodnutí obecných soudů se podává, že
stěžovatel usiloval vůči Ministerstvu financí ČR o vyplacení
finanční náhrady za rodinný domek s příslušnou parcelou (jde
o nemovitosti v těchto rozhodnutích blíže označené a zapsané v k.
ú. Karviná Fryštát) s tvrzením, že tyto nemovitosti byly jeho
právní předchůdkyni (tetě) J. S. neprávem konfiskovány, a to
přesto, že ona sama, stejně jako celá její rodina, vždy byla
národnosti české, proti českému národu se za německé okupace ničím
neprovinila a byla vždy Československé republice věrná; svůj
žalobní návrh proto opřel jednak o tyto skutečnosti, jednak o své
dědické nároky plynoucí ze závěti zemřelé J. S.

Obecný soud I. stupně jeho žalobě (mezitimním rozsudkem ze
dne 1. 7. 1993) co do základu vyhověl, nicméně odvolací soud,
zabývající se věcí z podnětu odvolání žalovaného Ministerstva
financí ČR, prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu
stěžovatele v celém rozsahu zamítl, když byl dospěl k závěru, že
soud I. stupně přes správná skutková zjištění pochybil při právním
hodnocení věci. Podle názoru odvolacího soudu k tomu, aby mohl být
stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) se svým nárokem
úspěšný, musel by prokázat, že k přechodu vlastnictví posuzovaných
nemovitostí na stát došlo v rozhodném období, tj. v době od 25.
2. 1948 do 1. 1. 1990 (§ 6 odst. 1, 2 ve spojení s ust. § 1 odst.
1 zák. č. 87/1991 Sb.); tento důkaz se mu však nezdařil, neboť ony
nemovitosti podlehly režimu dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb., jehož účinky, co do změny vlastnických vztahů ve
smyslu ustálené judikatury čsl. soudů, nastaly ex lege již dnem
vyhlášení citovaného dekretu (§ 1 odst. 1 al. 1, § 21 dekretu),
tedy dnem 30. 10. 1945, a tudíž mimo již zmíněné rozhodné období.

Vrchní soud v Praze, projednávající dovolání stěžovatele,
právní závěry odvolacího soudu označil za správné a zákonným
ustanovením zcela odpovídající, právní úvahy odvolacího soudu
doplnil vlastním právním rozborem v úvahu připadající
problematiky, a protože ani v řízení, které vydání napadeného
rozhodnutí předcházelo, neshledal vady, které by odůvodňovaly jiné
rozhodnutí, dovolání stěžovatele zamítl.

Základ stěžovatelovy právní konstrukce, z níž stěžovatel
vyvozuje svůj nárok a odvíjí všechny další právní aspekty, spočívá
v tvrzení, že jeho právní předchůdkyně "paní J. S. nabyla
československé státní občanství podle § 1 odst. 1 zák. č.
236/1920 Sb., že v roce 1947 jí bylo vydáno osvědčení o národní
spolehlivosti ve smyslu § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky
č. 33/1945 Sb., takže kontinuita čsl. státního občanství byla v ní
zachována"; toto své tvrzení, které obecné soudy vzaly za zjištěné
(obecný soud I. stupně podle odůvodnění svého rozhodnutí výslovně,
obecné soudy vyšších stupňů, pak odkazem na správná skutková
zjištění nalézacího soudu), prokazoval stěžovatel xeroxovou kopií
osvědčení o čsl. státním občanství ze dne 15. 9. 1947, z něhož
tato právní skutečnost měla vyplývat; nicméně právě rozhodným
skutečnostem se státním občanstvím J. S. spojeným, nevěnovaly
obecné soudy - především obecný soud I. stupně - dostatek
pozornosti.

Podle archivních materiálů, které si Ústavní soud vyžádal
(policejní přihlášky k trvalému pobytu z doby okupace - přílohy
podle č. l. 9 spisu Ústavního soudu) a ostatně i ve shodě
s vyjádřením stěžovatele před Ústavním soudem, byla J. S., za doby
německé okupace ve smyslu nařízení o německých národnostních
listinách (Volksliste) a německé státní příslušnosti v připojených
východních územích ze dne 4. března 1941, ř. z. I str. 118 (ve
znění nařízení ze dne 31. ledna 1942 ř. z. I str. 51), zapsána do
národnostní listiny (Volksliste) č. 2, což znamená, že podle
kritérií citovaným nařízením stanovených (přihlášky k němectví,
původu a rasové způsobilosti) patřila mezi ty Němce, kteří se "za
polské doby (J. S. byla v rozhodné době obyvatelkou Těšínska,
které rovněž spadalo pod režim zmíněného nařízení jako část
Československé republiky předtím okupovaného Polskem) sice aktivně
nezasazovali o němectví, kteří si však své němectví prokazatelně
zachovali" a jako taková nabyla s účinkem ode dne 26. října 1939
německou státní příslušnost (§ 3 citovaného nařízení); tímto dnem
nejpozději tedy J. S. čsl. státní občanství, nabyté ve smyslu zák.
č. 236/1920 Sb., ztratila.

Výjimky vyplývající z dekretu prezidenta republiky č.
33/1945 Sb. podléhaly zvláštnímu režimu, mimo jiné v tom, že
vydání osvědčení o čsl. státním občanství pro osoby citovaným
dekretem dotčené bylo podmíněno předcházejícím vydáním osvědčení
o národní spolehlivosti, potvrzeným ministerstvem vnitra (§ 1
odst. 4 cit. dekretu); takovýto doklad stěžovatel přes výzvu
- s odkazem na negativní šetření v příslušných archivech
- Ústavnímu soudu nepředložil; obdobně nepodařilo se ani Ústavnímu
soudu samotnému získati od příslušných státních autorit spisový
podklad, z něhož by bylo lze usoudit, že J. S., po skončení
německé okupace, opět nabyla (nebo v průběhu okupace ČSR si
zachovala) státní občanství československé.

V naznačených souvislostech proto neobstojí poukaz
stěžovatele na jím předloženou kopii (originál listiny nebyl
Ústavnímu soudu předložen) osvědčení o čsl. státním občanství
svědčícího J. S. a vystaveného pod č. j. I-2/12736-47 někdejším
Okresním národním výborem ve Fryštátě dne 15. září 1947; obecně
vzato, takové osvědčení, které samo o sobě není konstitutivním
správním aktem, z něhož by státní občanství vzniklo, svým
charakterem a významem může mít sice povahu veřejné listiny, která
jako taková existenci v něm uvedených skutečností osvědčuje
(dokládá), to ovšem za předpokladu, že jak svou formou, tak
i obsahem vyhovuje předepsaným náležitostem; v posuzované věci
však tyto podmínky splněny nejsou.
Průkaz o státním občanství republiky Československé podléhal
režimu vyplývajícímu z vyhlášky ministerstva vnitra ze dne 15.
prosince 1926 č. 225/1926 Sb. a náležitosti tohoto průkazu
(osvědčení) byly dány úředním vzorcem (§ 1 citovaného nařízení),
který byl k této vyhlášce jako závazný vzor připojen; podle něj ve
vydaném osvědčení o čsl. státním občanství musel být též uveden
důvod nabytí čsl. státního občanství a tomuto podstatnému údaji
v úředně předepsaném vzoru byla vyhrazena zvláštní, samostatná
rubrika.

Stěžovatelem předložená kopie osvědčení o čsl. státním
občanství J. S. však nejen údaj o získaném důvodu nabytí čsl.
občanství, ale i příslušnou rubriku vůbec, postrádá, takže z něj
bližší okolnosti o vzniku (důvodu) státního občanství J. S.
zjistit nebo objasnit nelze.

Podle názoru Ústavního soudu, jestliže veřejná listina, ať
již svým obsahem nebo formou, nevyhovuje podmínkám stanoveným
zákonem (příp. jiným obecně závazným právním předpisem), ztrácí
v důsledku takové vady charakter listiny veřejné a v důsledku toho
také údaje v ní obsažené nemají charakter (význam) údajů
(skutečností) jakoby veřejnou listinou prokazovaných a jsou proto
z tohoto hlediska právně bezvýznamné. Vycházeje z tohoto právního
názoru, dospěl Ústavní soud k závěru, že základní předpoklad
tvrzeného nároku stěžovatel neprokázal, a že již z toho důvodu
jeví se jeho ústavní stížnost jako nedůvodná, aniž by bylo
potřebné zabývati se blíže dalšími jejími důvody, které jsou
ostatně pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů.
Jen na okraj sluší však poznamenat, že i kdyby nebylo překážek
popsaných shora, nebylo by lze přisvědčit stěžovatelem uplatněné
námitce, totiž, že jím napadená rozhodnutí obecných soudů zasahují
do jeho ústavně zaručeného základního práva daného článkem 11
Listiny, a to z důvodů vyjádřených v podání účastníka tohoto
řízení (Vrchního soudu v Praze), které je ostatně zcela ve shodě
s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak toto vyplývá z jeho
dřívějších nálezů (k tomu viz kupř. nález č. 5 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994),
v nichž Ústavní soud podrobně vyložil, jak je třeba - pod
ústavními aspekty - rozumět ochraně vlastnického práva
z citovaného článku Listiny vyplývajícího; nezbylo proto než
o podané ústavní stížnosti rozhodnout zamítavým výrokem, jak ze
znělky nálezu je zřejmé.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54
odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 30. 11. 1995