III. ÚS 248/95

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti pana Z.N., zastoupeného advokátkou JUDr. K.Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně, mimo ústní jednání dne 31. 10. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, která jinak - co do formálních náležitostí - splňovala .podmínky pro její projednání, brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů (usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 28. dubna 1995, sp. zn. 15 Co 313/94, případně usnesení Městského soudu tamtéž, ze dne 14. 3. 1994, sp. zn. 26 E 715/94) a tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími porušily obecné soudy jeho ústavně zaručené základní právo, plynoucí z Listiny základních práv a svobod, neboť mu "soudním rozsudkem" byla stanovena povinnost, která je v rozporu s právem přiznaným mu jako otci dítěte (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).

1

Aniž by ve své stížnosti označil účastníky řízení (§ 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), stěžovatel, z důvodů naznačených shora a též s odkazem na nález Ústavního soudu, vydaný ve věci I. ÚS 30/94 - navrhl, aby Ústavní soud především rozhodnutí odvolacího soudu (tj. Krajského soudu v Brně, jak shora je označeno) svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle obsahu spisu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 30/94, Ústavní soud svým nálezem ze dne 6. června 1995 zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, sp.zn. 8 To 222/93 ze dne 29. listopadu 1993, když by dospěl k závěru, že trestní stíhání stěžovatele pro podezření z trestného činu dle § 213 odst. 1 tr. zákona (resp. jeho pravomocné odsouzení pro tento trestný čin), z důvodů, které v citovaném nálezu blíže rozvedl, není (nebylo) v souladu s ústavními principy (zde sr. též nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 20/94); nález Ústavního soudu, na který se stěžovatel odvolává, dotýká se tedy jeho trestní věci.

Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně (sp. zn. 15 Co 313/94), tedy z rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje, se podává, že tento soud, jako soud odvolací, rozhodl o odvolání stěžovatele (v řízení před obecnými soudy povinného) proti usnesení soudu I. stupně, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami z jeho mzdy, a to k uspokojení pohledávky oprávněného (ošetřovné), totiž, VÚ pro děti a mládež v K.; podkladovým rozhodnutím (exekučním titulem) v posuzované věci je rozhodnutí označeného VÚ, které - jako rozhodnutí vydané ve správním řízení - je soudně vykonatelné (§ 274 lit. f) o. s. ř.). Za zvláštní zmínku v uvažované souvislosti stojí, že napadené rozhodnutí obecného soudu bylo vydáno dne 28. dubna 1995, zatímco nález (viz výše), na který se stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolává, byl vydán Ústavním soudem 6. června 1995, tedy až poté, co obecný soud v exekuční věci stěžovatele
2

pravomocně rozhodl; s přihlédnutím k této skutečnosti a k vyčerpávajícímu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit, že by obecné soudy v době svého rozhodování (§ 154 o. s. ř.) rozhodly v rozporu se zákonem, případně - a to zejména - s ústavně zaručenými principy.

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.); takovýmto prostředkem nelze rozumět jen opravný prostředek proti již vydanému rozhodnutí (jak se mylně stěžovatel domnívá), ale všechny procesní prostředky, které jsou podle procesního práva stěžovateli k dispozici; je proto na něm, aby pod aspekty dříve zmíněných nálezů Ústavního soudu uvážil, jak docílit nápravy ve věci, která pro něj pravomocně skončila dříve než Ústavní soud vydal v jiné jeho věci (trestní) nález, na který se stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolává.

Za situace, kdy podkladové rozhodnutí není až dosud nikterak dotčeno, nezbývá než uzavřít, že podaná ústavní stížnost nevyhovuje zákonným podmínkám (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), a že tedy v současné době je jako předčasná neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti pak vyplývá ze základních procesních principů, na nichž ochrana práv, včetně těch, která jako základní práva jsou chráněna ústavně, spočívá.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
(§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 31. 10. 1995

JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR