III. ÚS 24/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů G.C. a I., zastoupených JUDr. M.T.V.,
t a k t o
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Dne 2.2.1995 obdržel Ústavní soud navrhovateli podanou ústavní stížnost, ve které se tito domáhají zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cm 1/94, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cmo 397/94, o nařízení předběžného opatření a o zajištění důkazů. Navrhovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že zmíněnými rozhodnutími soudů bylo porušeno jejich ústavní právo na rovné postavení účastníků před soudem z hlediska čl. 96 odst. 1 Ústavy a nebyl dodržen občanský soudní řád, kterým je soudce při rozhodování vázán ve smyslu ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy. Podle názoru navrhovatelů nebyly také naplněny ústavní povinnosti obecných soudů ve smyslu č1. 90 Ústavy, a to proto, že soudy neposkytly ochranu jejich právům. K namítanému porušení ústavních práv mělo dojít v rámci sporu, který probíhá před Krajským obchodním soudem v Praze pod sp. zn.
1 Cm 1/94 mezi navrhovateli a F ČR.

- 2 - III. ÚS 24/95

V rámci tohoto sporu podali navrhovatelé též návrh na předběžné opatření, návrh na zajištění důkazů a návrh na smírčí řízení. Krajský obchodní soud svým usnesením, čj. 1 Cm 1/94-11, ze dne 18.2.1994 tyto návrhy zamítl. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření a o zamítnutí návrhu na zajištění důkazů podali navrhovatelé odvolání. Vrchní soud v Praze potom svým usnesením, čj. 3 Cmo 397/94-22, usnesení Krajského obchodního soudu potvrdil.

Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cm 1/94, vyplývá, že dne 7.1.1994 podali navrhovatelé žalobu ve věci týkající se nekalé soutěže při prodeji státního podniku S., když žaloba směřuje proti F. V žalobě se domáhají, aby soud rozhodl, že vyloučení navrhovatelů z obchodní veřejné soutěže, organizované žalovaným na prodej státního podniku S., je neplatné, a že žalovaný je povinen uzavřít se žalobci kupní smlouvu na s.p. S., z titulu druhého v pořadí uchazečů v této obchodní soutěži. Součástí žaloby byl i samostatný návrh na vydání předběžného opatření podle § 74 občanského soudního řádu, kterým by soud zakázal F uzavřít kupní smlouvu ve vztahu k s. p. S., se třetí osobou, dále návrh na zajištění důkazů podle § 78 občanského soudního řádu, totiž, aby soud uložil F do 3 dnů doručit soudu protokol o průběhu napadené veřejné obchodní soutěže spolu s dalšími listinami, které se této soutěže týkaly a konečně návrh na smírčí řízení podle § 67 o.s.ř., podle kterého měl žalovaný přehodnotit své stanovisko a uzavřít se žalobci kupní smlouvu, jak je navrhováno v petitu smlouvy. Návrh na předběžné opatření žalobci doplnili tak, že požadují, aby soud také pozastavil platnost případně již uzavřené kupní smlouvy k předmětnému státnímu podniku S se třetí osobou.

Krajský obchodní soud v Praze dne 18.2.1994 svým usnesením, čj. 1 Cm 1/94-11, návrh na nařízení předběžného opatření, návrh na zajištění důkazů i návrh na smírčí řízení zamítl. V odůvodnění uvedl, že
ustanovení § 74 o.s.ř., kterého se žalobci dovolávají

3 - III. ÚS 24/95

se týká předběžných opatření před zahájením řízení. Vzhledem k tomu, že návrh na vydání předběžného opatření byl soudu zaslán jako součást návrhu na zahájení řízení ve věci samé, lze s ohledem na ustanovení § 82 odst. 1 o.s.ř., podle nějž je řízení zahájeno dnem, kdy soudu došel návrh na zahájení řízení, postupovat podle § 102 občanského soudního řádu, podle nějž je účelem předběžného opatření zatímní úprava poměrů účastníků, je-li této úpravy třeba i po zahájení řízení. Soud potom dospěl k závěru, že není důvodu poměry účastníků zatímně upravit.

Pokud jde o návrh na zajištění důkazů, tak § 78 o.s.ř., na který se žalobci odvolávají, se rovněž týká zajišťování důkazů před zahájením řízení. Protože řízení bylo zahájeno podáním návrhu, lze postupovat dle § 102 občanského soudního řádu. Podle ustanovení v něm obsažených soud může zajistit důkaz, je-li tu oprávněná obava, že později nebude možné důkaz provést, a nebo jen s velkými obtížemi. S ohledem na charakter listin, které měly být jako důkaz zajištěny, potom soud dospěl k závěru, že tato obava zde nehrozí.

Pokud žalobci navrhli provedení smírčího řízení podle § 67 a násl. občanského soudního řádu, lze takové řízení provést jen před zahájením řízení, neboť jeho účelem je řešení sporu bez zahájení soudního řízení, a proto soud nemohl vyhovět ani tomuto návrhu.

Proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 1 Cm 1/94-11, podali stěžovatelé jako žalobci odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 21.11.1994, čj. 3 Cmo 397/94-22, usnesení Krajského obchodního soudu v Praze potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud konstatuje, že účelem předběžného opatření vydaného v průběhu řízení při splnění dalších podmínek podle ustanovení § 102, § 74 a násl. občanského soudního řádu, je dočasně, tedy do rozhodnutí ve věci samé, upravit poměry účastníků, je-li taková úprava naléhavá. I když platí, že svůj návrh pro účely vydání navrženého předběžného

- 4 - III. ÚS 24/95

opatření nemusí ještě žalobce prokázat, musí je však alespoň předloženými důkazy osvědčit. Tuto podmínku žalobci svým návrhem a v dosud proběhlém řízení nenaplnili. Rozhodnou skutečností je žalobci tvrzené porušení příslušných ustanovení obchodního zákoníku o veřejné obchodní soutěži žalovanými a jím stanovených podmínek soutěže. Postup žalovaného lze potom ozřejmit až provedením dalších důkazů, na jejichž základě však bude moci rozhodnout až dokazováním ve věci samé. V části týkající se zamítnutí návrhu na zajištění důkazů uvádí vrchní soud, že pokud žalobci argumentují porušením § 18 občanského soudního řádu a možnosti seznámit se s obsahem listin v držení žalovaného, je třeba uvést, že účastník má právo navrhnout v soudním řízení důkazy prokazující jeho tvrzení a trvat na jejich provedení v řízení, jestliže je to potřebné ke zjištění skutkového stavu. Účastníkům řízení nemůže být ani odňato právo se k provedeným důkazům v rámci dokazování vyjádřit, což znamená, že prováděl-li se důkaz listinou, vyjadřuje se účastník i k její pravosti.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 9.5.1995 odkázal na odůvodnění obsažené ve zmíněném usnesení a dále zdůraznil, že předběžné opatření nařízené soudem podle § 74 a násl. a § 102 o.s.ř. včetně zkoumání podmínek pro jeho vydání soudem nelze ztotožňovat rozhodnutí ve věci samé s tím, že účastník má právo navrhnout vydání předběžného opatření, dokonce ještě před podáním návrhu na zahájení řízení v samotné věci. Soud může využít prostředku předběžného opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků. Zda jde o takový případ, přenechává zákon k úvaze soudu v rámci zkoumání podmínek pro vydání předběžného opatření. Pokud se soud rozhodne použít takového prostředku, musí mít rozhodné skutečnosti osvědčeny. K zajištění důkazů ve smyslu ustanovení § 102, § 78 občanského soudního řádu přistupuje obdobně osvědčení odůvodněné obavy, že důkaz nebude možno provést později vůbec, nebo jen s velkými obtížemi v rámci dokazování řízení ve věci samé. Vrchní soud neshledal, že by postupem Krajského obchodního soudu v otázkách předběžného opatření došlo k porušení práv stěžovatelů. Pokud ti

5 - III. ÚS 24/95

i dnes v rámci ústavní stížnosti argumentují tvrzeným nerovným postavením vůči žalovanému, jde o nepochopení principů občanského soudního řízení, zejména pak postavení účastníka řízení a soudu v rámci dokazování. Dodává, že ve věci samé dosud nebylo rozhodnuto a zmíněná práva stěžovatelů tak zůstávají podrobně upravena a chráněna.

Krajský obchodní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na stanovisko uvedené v odůvodnění zmíněného usnesení a dodal, že si není vědom žádného porušení ústavních práv stěžovatelů a zároveň také sdělil, že s ohledem na značnou přetíženost soudu nelze ani přibližně určit dobu, kdy bude samotná věc projednávaná.

Navrhovatelé se domnívají, že uvedeným postupem soudů byla porušena jejich základní práva a svobody zaručená Ústavou a Listinou základních práv a svobod, jak již uvedeno. Argumentují i tím, že žaloba proti F ČR byla podána 3.1.1994 a soudy kromě zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření a zajištění důkazů neučinily v řízení žádný další krok. Uvádějí, že soudy nezajistily svým postupem spravedlivou ochranu jejich práv, došlo k jejich porušení stejně jako k porušení jejich právem chráněných zájmů a soudní řízení tak nesplnilo účel, když bylo umožněno, aby žalovaný mohl zneužít svých majetkových práv na úkor žalobců (§ 1, 2 o.s.ř.). Mají i za to, že nebyla dodržena zásada uvedená v § 6 o.s.ř., a sice, že v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny a namítají tím porušení § 100 odst. 1 o.s.ř. ohledně délky řízení ve věci předběžného opatření a zjištění důkazů. V těchto porušeních občanského soudního řádu vidí navrhovatelé porušení svých ústavních práv vyjádřených v čl. 95 odst. 1 Ústavy, kdy soudce je při rozhodování vázán zákony a v čl. 90 Ústavy, kdy soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům. Ve zmíněných rozhodnutích

- 6 III. ÚS 24/95

potom také spatřují porušení rovného postavení účastníků před soudem ve smyslu č1. 96 odst. 1 Ústavy.

V uvedené věci Ústavní soud vycházel z připojeného spisu, samotné ústavní stížnosti i vyjádření soudů. Oba soudy vydaly zamítavá rozhodnutí v rámci výše uvedeného řízení, které řádně proběhlo. Podle § 102 o.s.ř. soud může vydat předběžné opatření a je věcí jeho úvahy, zda uzná okolnosti případu za natolik naléhavé, aby tak učinil. Soudy potom shodně dospěly k závěru, že v daném případě tomu tak není, a to po zvážení důkazní situace a jejím volném hodnocení s tím, že úvahy navrhovatele nejsou zjevně důvodné a pohybují se v oblasti neopodstatněných domněnek. Samotným postupem soudů, které naznačeným způsobem rozhodly na základě vlastní úvahy, nebyla porušena rovnost účastníků, protože navrhovatelům nebyla odebrána možnost se při projednávání merita věci k důkazům vyjadřovat, hodnotit je, navrhovat, etc. Problém délky řízení je potom problémem obecným a plyne z přetíženosti soudů. Stěžovatelé neprokázali, a kromě svých úvah se o to ani nepokusili, že by takto soudy postupovaly jen vůči nim. V dané věci soudy jejich žalobu ani neupřednostnily ani neodsunuly.

V naznačených souvislostech je na tomto místě připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, 90 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy). V postupu obecných soudů potom Ústavní soud
porušení zmíněných ústavních principů neshledal. Je bezpochybné, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) také plyne zásada volného hodnocení důkazů a jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (a tak se v posuzované věci stalo) kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.

- 7 - III. ÚS 24/95

M.G., jako zástupce G.C., spol. s r.o. v souvislosti s rozhodováním o uvedené ústavní stížnosti zaslal Ústavnímu soudu podání označené jako "podnět k senátu Ústavního soudu k podání návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení zákona o Ústavním soudu a občanského soudního řádu". V tomto podání uvedl, že podle jeho názoru jsou v rozporu s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod ustanovení § 30 odst. 1, § 31 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ustanovení § 241 odst. 1 a § 250a občanského soudního řádu, kdy podle těchto ustanovení musí být účastník zastoupen při řízení před Ústavním, případně Vrchním soudem advokátem, komerčním právníkem nebo notářem. Navrhovatel má za to, že tato ustanovení zmíněných zákonů jsou v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod.

Zmíněný podnět je navrhovateli předkládán v souvislosti s ustanovením § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. a je formulován jako podnět senátu k zahájení příslušného řízení. Institut "podnětu" však zákon o Ústavním soudu nezná. Upravuje pouze řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů ve své hlavě druhé, oddílu prvním, kde jsou taxativně vymezeny subjekty k uvedenému postupu oprávněné. Tak i senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, nikoliv ovšem v souvislosti s jakýmkoliv podnětem vysloveným navrhovatelem, ale pouze a právě v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti. Konečně ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) cit. zákona může takto postupovat i ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 citovaného zákona - tedy tím, že spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, a nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy. Tak se v daném případě nestalo a navrhovatel ani tento postup nevolil a v samotném "podnětu" také na jím podanou vlastní

8 - III. ÚS 24/95
ústavní stížnost neodkazuje, a s podnětem ji nespojuje. Zmíněný podnět je tedy takto nezávazným podnětem občana Ústavnímu soudu k úvaze o určité právní otázce. Nejde tedy o úkon hmotně či procesně právní, který by mohl vyvolat právní následky. Nutno uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není zabývat se normotvornou činností.
Z uvedených důvodů potom Ústavnímu soudu nezbylo, než uvedený návrh jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 1995

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu