III. ÚS 237/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Ing. J.D., zastoupeného advokátem JUDr. A.P.,
t a k t o
Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :

Dne 3.10.1995 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost, v níž se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.8.1994, sp. zn. 3 Cao 171/94. Zároveň navrhl zrušení přílohy č. 2 nařízení vlády č. 174/1994 Sb. Napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí ČSSZ, ze dne 19.5.1992, č. 240124006, kterým byl navrhovateli upraven invalidní důchod z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. a současně byl potvrzen i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.5.1994, sp. zn. 27 Ca 298/92. Při výpočtu důchodu vycházela ČSSZ z nařízení vlády ČR č. 174/1991 Sb. a navrhovatel má za to, že zmíněnými rozhodnutími ČSSZ i uvedených soudů bylo porušeno jeho právo dané čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Navrhovatel má dále za to, že byl poškozen nejen aplikací práva, ale že v rozporu s Ústavou je i zmíněná příloha č. 2 nařízení vlády č. 174/1991 Sb.

Na místě je uvést, že návrh na zrušení zmíněného nařízení vlády již navrhovatel podal Ústavnímu soudu dne 11.4.1995, jeho

2 - III. ÚS 237/95

návrh však byl usnesením, sp. zn. III. ÚS 78/95, ze dne 26.4.1995 podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnut.

Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kterým nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle § 74 téhož zákona může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, a nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 27 Ca 298/92, Ústavní soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.8.1994, sp. zn. 3 Cao 171/94, kterým se potvrzuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.5.1994, sp. zn. 27 Ca 298/92, a tedy i rozhodnutí ČSSZ ze dne 19.5.1992, č. 240124006, nabyl právní moci dnem 5.10.1994.
Ústavní stížnost byla navrhovatelem podána k přepravě dne 2.10.1995, tedy výrazně po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

S ohledem na již uvedené je na místě, a s poukazem na zjištěné skutečnosti na okraj věci uvést, že návrh na zrušení přílohy č. 2 nařízení vlády č. 174/1991 Sb. odůvodňuje navrhovatel pouze tím, že její aplikace ji značně poškozuje, když neodpovídá skutečnému stavu věci. Neuvádí, které jeho základní právo či svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR byly tímto právním předpisem porušeny, ani se kterými ustanoveními Listiny základních práv a svobod nebo mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR je případně napadený právní předpis v rozporu.

- 3 - III. ÚS 237/95

Na základě zmíněných skutečností (zejména stran lhůty k podání ústavní stížnosti), proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, neboť jde o návrh, který je podán po lhůtě stanovené pro jeho podání citovaným zákonem.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 1995
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu