III. ÚS 228/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele J.M., zastoupeného advokátem JUDr. T.S.,
t a k t o
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 18.9.1995,se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.5.1995, sp. zn. 38 Ca 106/94, 38 Ca 107/94. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. M.(referát pozemkového úřadu), ze dne 12.10.1994, čj. 1787-4285/93, a rozhodnutí téhož úřadu, čj. 1788-4285/93, z téhož dne. Na základě uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze potom O.ú. M., (pozemkový úřad) vydal dne 25.7.1995 nové rozhodnutí ve věci, a to pod čj. 2935-4285/93/HI 95.

Navrhovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze byl porušen čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Porušení práv, která uvedené články obsahují, spatřoval navrhovatel v tom, že soud neumožnil při projednávání odvolání proti uvedeným rozhodnutím

- 2 - III. ÚS 228/95

pozemkového úřadu navrhovateli uvést skutečnosti rozhodné pro posouzení celé věci a navrhnout k jejich prokázání příslušné důkazní prostředky. Dále vytýká i fakt, že zmíněný soud usnesením spojil obě věci ke společnému projednání, aniž o tom navrhovatele předem uvědomil a nakonec rozhodl bez nařízeného jednání. Dále soudu navrhovatel vytýká, že: ve věci rozhodl, aniž zvážil určité okolnosti ke stížnosti uváděné a neumožnil tehdy navrhovateli jako žalobci uplatnit námitky nicotnosti určitých úkonů správních orgánů. Ve svém "Doplňujícím podání do ústavní stížnosti" ze dne 17.10.1995 navrhovatel dovozuje nicotnost, příp. neplatnost zákona č. 46/1948 Sb. a vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 1447/1948 Ú.1., podle kterých byl odňat zemědělský majetek jeho otci. Neplatnost či nicotnost dovozuje zejména z hlediska přirozenoprávní teorie, aniž by však v tomto doplňujícím podání měnil petit ústavní stížnosti.

Úvodem na tomto místě nutno opakovaně zdůraznit, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (č1. 81, 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svoboda

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 106/94, 38 Ca 107/94, Ústavní soud zjistil, že dne 11.11.1994 podal navrhovatel prostřednictvím O.ú., pozemkového úřadu žaloby, ve kterých se domáhal právě zrušení rozhodnutí zmíněného pozemkového úřadu ze dne 12.10.1994, čj. 1787-4285/93 a čj. 1788-4285/93. Těmito rozhodnutími zmíněný pozemkový úřad neschválil dohodu o vydání nemovitostí ze dne 10.12.1993 uzavřenou mezi navrhovatelem a L., a dohodu o vydání nemovitostí ze dne 4.5.1994 uzavřenou mezi navrhovatelem a DL. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.5.1995

3 - III. ÚS 228/95

s odvoláním na § 112 odst. 1 občanského soudního řádu obě věci spojil, neboť spolu skutkově souvisí.

Dále Městský soud rozhodl, že rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu se potvrzují a obě věci se vracejí pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu je dále zřejmé, že Městský soud v Praze při svém rozhodování postupoval v souladu s § 247 a dalších občanského soudního řádu. Při rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem. Navrhovatel ve svém odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu nenavrhoval žádné důkazy, pouze konstatoval, že rozhodnutí se týkalo pozemků dvojího charakteru. Část pozemků je ve vlastnictví fyzických osob, část nikoliv. K této námitce soud přihlédl, konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, že předmětem pozemkovým úřadem neschválených dohod o vydání nemovitostí měly být pouze pozemky, které mohly být v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. předmětem dohody, to jest pozemky č. 301, 303, 304, 305 a 507/2 v k.ú. L. Protože se však dohody týkaly i pozemků, které předmětem dohod být nemohly, soud rozhodnutí pozemkového úřadu jako věcně správné potvrdil.

K námitce navrhovatele, že soud ve věci rozhodl, aniž umožnil žalobci na obranu svého nároku uvést skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, a tím porušil čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, je třeba uvést, že řízení o přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů je zvláštním řízením. Podle § 247, § 251i odst. 1 občanského soudního řádu soud přezkoumává pouze zákonnost správních rozhodnutí. Rozhodující je pro něj skutkový stav, který byl zjištěn v době napadeného rozhodnutí, dokazování se neprovádí. Soud nemůže při svém rozhodování přihlížet k okolnostem, které nebyly uvedeny v rámci správního řízení. Zkoumá pouze okolnosti, z nichž správní orgán vycházel při svém rozhodování, a které vyplývají ze spisu (tak i založené kopie jednotlivých přídělových listin se kterými měl navrhovatel

- 4 - III. ÚS 228/95

možnost se seznámit). Jestliže se prokáže, že správní orgán neměl možnost takové okolnosti v řízení uplatnit, popř. že odmítl určité důkazy provést, aniž by přesvědčivě zdůvodnil své rozhodnutí, soud by byl povinen
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Jestliže však žalobce v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu nenamítá nic proti skutkovému stavu, jak byl zjištěn správním orgánem, soud vychází ze zjištěného skutkového stavu a vlastní dokazování provádět nemusí. Ze spisu vyplývá, že navrhovatel v žalobě neuvádí námitky proti skutkovému stavu, jak byl zjištěn pozemkovým úřadem, pouze konstatuje, že se správním rozhodnutím nemůže souhlasit a poukazuje na skutečnost, že byl v 50. letech vězněn a po celou dobu totalitního režimu pronásledován.

Ústavní soud takto neshledal namítané porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod; navrhovateli nebylo upřeno právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a soud přezkoumával zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy předepsaným způsobem (čl. 36 odst. 2 Listiny). Ústavní soud rovněž neshledal porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Přestože navrhovatel nespecifikoval ve své stížnosti, které z práv uvedených v čl. 38 Listiny mělo být postupem soudu porušeno, ze stížnosti vyplývá,
že se zřejmě jedná o právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Jak vyplývá ze spisu, Městský soud v Praze rozhodl bez nařízeného jednání podle § 250f občanského soudního řádu, neboť se jednalo o posouzení právní otázky (skutkové otázky nebyly v odvolání namítány). Postupovat tedy podle zákona.

Ústavní soud rovněž neshledal, že by rozhodnutím soudu byla porušena práva upravená čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatel ve stížnosti nespecifikoval, které jeho právo

5 - III. ÚS 228/95

upravené čl. 11 Listiny základních práv a svobod mělo být porušeno. Ani výkladem nebylo možno dospět k závěru, která práva měl navrhovatel na mysli. Navrhovatel ve své stížnosti pouze poukazuje na nesprávné právní posouzení věci. To však, jak uvedeno výše, Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat.

Pokud jde o napadené rozhodnutí O.ú. M., pozemkového úřadu, čj. 2935-4285/93/HI 95 ze dne 25.7.1995, toto rozhodnutí bylo vydáno na základě rozsudku Městského soudu v Praze a plně respektuje právní názor vyslovený soudem v odůvodnění rozsudku, totiž, že navrhovatel je vlastníkem pozemků č. 301, 303, 304, 305 a 507/2 a není vlastníkem ostatních pozemků. Námitka uváděná v ústavní stížnosti, totiž, že pozemkový úřad se ve svém rozhodování neřídil právním názorem soudu, je proto bezpředmětná.

Uváděnými námitkami, že odnětí zemědělského majetku otci navrhovatele J.M. staršímu bylo provedeno podle zákona, jež je neplatný nebo nicotný od samotného počátku, se Ústavní soud nezabýval. Zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, již nelze použít, a to ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (§ 32 citovaného zákona). Jak je uvedeno v preambuli k zákonu č. 229/1991 Sb., bylo účelem zákona "zmírnit následky některých majetkových křivd". Účelem zákona tedy nebylo odstranit všechny křivdy. Konec konců odstranění všech křivd není ani fakticky možné. Zmírňování následků některých majetkových křivd se pak musí dít v rámci Ústavy a v mezích zákona. Zákon č. 229/1991 Sb. přitom sám určuje, že zákon č. 46/1948 Sb. se nepoužije od účinnosti zrušujícího zákona, to jest dnem vyhlášení. Jak bylo konstatováno výše, soud při svém rozhodování postupoval v intencích zákona. Nebyl proto důvod (i s ohledem na § 67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) se neplatností již nepoužitelného zákona zabývat, když jeho zrušení ostatně ani stěžovatel výslovně nenavrhl.

- 6 - III. ÚS 228/95

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 1995

JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR