III. ÚS 215/95

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti paní Z.J., zastoupené advokátem JUDr. F.P., proti Městskému soudu v Praze, mimo ústní jednání 5. 10. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze (ze dne 20. června 1995, sp. zn. 28 Ca 367/94) a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud, jako orgán veřejné moci, zasáhl do jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní (a jinou) právní ochranu tak, jak toto vyplývá zřejmě z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Aniž by tento tvrzený ústavně právní aspekt stěžovatelka blíže rozvedla, ve svých námitkách poukazuje na to, že v její správní věci, vedené před Magistrátem hlavního města Prahy, došlo k porušení správního řádu, mimo jiné též proto, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně postrádalo přiměřené odůvodnění, což vedlo k tomu, že ani v opravném řízení nemohla se dostatečně a účinně bránit.

1

III. ÚS 215/95
Obecnému soudu posléze vytýká, že k těmto procesním pochybením, jimiž správní řízení je zatíženo, tento soud ve svém rozsudku nepřihlédl a postupem ve smyslu § 250f o. s. ř. její žalobu, jíž se domáhala zrušení napadeného správního rozhodnutí, zamítl.

Odhlédnuto od toho, že ústavní stížnost v rozhodujících ústavně právních aspektech obsahuje toliko strohý odkaz na čl. 36 Listiny základních práv a svobod a blíže nerozvádí, v čem mělo k porušení jejich základních práv (a svobod) v posuzované věci dojít, z předloženého rozhodnutí obecného soudu, především však z jeho odůvodnění, je zcela zřejmé, že obdobnými námitkami se zabýval již obecný soud, a že se s nimi také, v přiměřeném a v dostatečném rozsahu vypořádal, především s ohledem na to, že dostatečným způsobem a zcela ve shodě s ustálenou judikaturou obecných soudů a také naukou, správně vyložil zásady správního uvážení.

Ve své judikatuře Ústavní soud ČR opakovaně vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů (sr. kupř. nález č. 5 in. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 1), příp. za jakých podmínek ústavní stížnost sama má své opodstatnění (sr. kupř. nález č. 31 dtto); takto vyloženým zásadám však v posuzované věci ústavní stížnost neodpovídá. Pouhá polemika s rozhodovacími důvody (odůvodněním) napadeného rozhodnutí, již pro zcela odlišnou povahu ústavního soudnictví, podmínky pro přijetí a věcné projednání ústavní stížnosti nahradit nemůže.

Nezbylo proto, než v posuzované věci o ústavní stížnosti rozhodnout, jak z výrokové části tohoto usnesení je patrno.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 5. 10. 1995

JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR