III. ÚS 187/95

1) Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci se skládá z několika komponentů (III. ÚS 114/94, III. ÚS 211/95). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Komponentem druhým je posouzení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími jsou hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv.
2) Smyslem ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích je posouzení způsobu aplikace tehdejších právních předpisů.

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. B. a M.M., zastoupených advokátem JUDr. V.P., o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 1995, sp. zn. 23 Co 528/94, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. června 1994, sp. zn. 8 C 67/92, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu České republiky v zákonem stanovené lhůtě, navrhovatelé požadují zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 1995, sp. zn. 23 Co 528/94, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. června 1994, sp. zn. 8 C 67/92, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání přesně specifikovaných nemovitostí, a to podle § 4 odst. 2 a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Svůj nárok odůvodnili tím, že spoluvlastníky těchto nemovitostí se stali na základě postupní smlouvy ze dne 23. srpna 1957, která byla registrována SN dne 26. října 1957, když tento majetek na ně převedl jako dosavadní vlastník jejich otec. S převodem nemovitostí vyslovil souhlas ONV rozhodnutím č. j. 31816/57, a to dne 24. října 1957. Tento souhlas byl však podle ustanovení § 39 vládního nařízení č. 20/1955 Sb. zrušen ÚNV rozhodnutím č. j. Výst./2-21l817/57-Dr.N; Výst/99/d.632/Dej., ze dne 29. prosince 1957. Uvedené zamítavé rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno SV rozhodnutím č.j. 152.7-3465/58-11/Bý, ze dne 10. června 1958.
Důvodem zamítavých rozhodnutí orgánů státní správy bylo probíhající trestní řízení proti postupiteli pro trestný čin zkrácení daně, a tudíž rozpor s obecným zájmem na převodu nemovitostí byl spatřován v úmyslu zbavit se jediného majetku, vhodného k zajištění úhrady daňových nedoplatků. Rozsudkem Lidového soudu trestního v Praze 2 ze dne 19. května 1958, sp. zn. 6 T 44/58, který nabyl právní moci dnem 24. června 1958, byl vysloven, mimo jiné, vedlejší trest propadnutí všeho jmění J. B., otci stěžovatelů.
Žalobci v řízení před obecnými soudy tvrdili platnost postupní smlouvy a protiprávnost, resp. právní irelevantnost odepření souhlasu k převodu nemovitostí ze strany orgánů státní správy.
Své zamítavé rozhodnutí obecné soudy zdůvodnily zejména poukazem na skutečnost, že, jednak ohledně trestního postihu postupitele, tj. otce stěžovatelů, nikdy nedošlo k rehabilitaci podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jednak tím, že nebylo prokázáno, že nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů, uvedených v § 6 odst. 1, 2 cit. zákona a současně, že by žalovaní byli povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona, když žalobci neprokázali, že žalovaní nabyli věc v rozporu s platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
V ústavní stížnosti, kromě skutečností uváděných v řízení před obecnými soudy, argumentují stěžovatelé tehdejší protiústavností zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a pronájmech zemědělské a lesní půdy, podle jehož § 1 k převodu nemovitosti bylo třeba přivolení ONV. Protiprávnost postupu správních orgánů spatřují stěžovatelé dále v tom, že účelu zabránění zkrácení daně sloužil institut odporovatelnosti podle § 46 až § 49 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, a nikoli institut přivolení k převodu nemovitostí. V tom, že obecné soudy nevzaly tyto argumenty do úvahy při svém rozhodování, spatřují stěžovatelé dotčení na svých vlastnických právech podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé dále vytýkají soudům procesní pochybení, spočívající ve skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 6 dne 20. června 1994 konal ústní jednání bez právního zástupce žalobců, který se jej ze zdravotních důvodů nemohl účastnit, prostřednictvím třetí osoby se telegraficky omluvil a požádal o odročení jednání. Jelikož žalobci v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. června 1994, sp. zn. 8 C 67/92, uvedené procesní pochybení namítli, a tím namítli i zbavení možnosti uplatnění svých nároků, a jelikož se odvolací soud, podle jejich názoru, s touto námitkou nevypořádal, v řízení před Ústavním soudem uplatňují své dotčení na základních právech, vyplývajících z čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod.
Kromě uvedeného vytýkají stěžovatelé v ústavní stížnosti soudu prvního stupně i další procesní pochybení, a to porušení ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř., jakož i nesprávné volby důkazu majetkovou evidenční kartou O.ú. P.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud České republiky od Obvodního soudu pro Prahu 6 vyžádal spis sp. zn. 8 C 67/92.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci se skládá z několika komponentů (III. ÚS 114/94, III. ÚS 211/95). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). V dané věci nejsou dány důvody pro konstatování rozporu ustanovení § 6 odst. 1, 2 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s Ústavou, ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Komponentem druhým je posouzení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími jsou hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv.
Interpretace a aplikace citovaných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, učiněná obecnými soudy, je v souladu s ústavní ochranou vlastnického práva, zakotvenou v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a tudíž nijak neomezila stěžovatelova základní práva, vyplývající z uvedeného článku Listiny základních práv a svobod. Je tomu tak z následujících příčin:
Jelikož žádný z důvodů povinnosti vydat věc, obsažených v § 6 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nelze vztáhnout na posuzovaný případ, zakládali stěžovatelé svůj nárok ustanovením § 6 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož se povinnost vydat věc vztahuje i na další případy, neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona. Podle tohoto ustanovení je povinnost vydat věc založena i skutečností, že k majetkové křivdě došlo v důsledku politické perzekuce nebo postupem, porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Jelikož v daném případě stěžovatelé neuplatnili nárok podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, lze při aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích uvažovat pouze o "postupu porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody". Za takovýto postup se podle § 2 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích pro účely tohoto zákona rozumí také jednání, které je v rozporu se zásadami, uvedenými v § 1 odst. 1 citovaného zákona, tj. zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, vyjádřená Ch., Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními lidskými pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
V některých pramenech, na které odkazuje cit. ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je obsažena i ochrana vlastnického práva, a to zejména v čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Především je v této souvislosti nutno zodpovědět otázku, zdali "postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody" spočívá z hlediska cit. ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích toliko ve způsobu aplikace tehdejších právních předpisů nebo zároveň i v rozporu těchto předpisů s obecně uznávanými lidskými právy. V předmětné věci nutno tudíž zodpovědět otázku, zdali je předmětem aplikace § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích zákona posouzení souladu zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a pronájmech zemědělské a lesní půdy, podle jehož § 1 k převodu nemovitosti je třeba přivolení ONV, s obecně uznávanými lidskými právy a svobodami, nebo je předmětem aplikace cit. ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích způsob použití tehdy platného zákona č. 65/1951 Sb.
Interpretace první by znamenala nutnost přezkoumání všech právních předpisů, na jejichž základě došlo nebo docházelo k převodům vlastnictví, s obecně uznávanými lidskými právy a svobodami. Vzhledem ke skutečnosti, že právní řád v období let 1948 až 1989 byl svou podstatou v rozporu s obecně uznávanými lidskými právy a svobodami, a tudíž v takovém rozporu byla řada právních předpisů veřejného i soukromého práva, znamenala by tato interpretace in concreto zpochybnění prakticky všech převodů vlastnictví. Uvedený závěr se nepochybně vztahuje i na omezení dispozice vlastnictvím souhlasem státu. Tato interpretace není ale v souladu s účelem zákona, jehož účelem není odstranění všech křivd, nýbrž zmírnění některých z nich, a rovněž by pak představovala redundanci k výčtu, obsaženému v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stejné stanovisko k interpretaci § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona zastává i právní teorie: "Podle znění zákona ke křivdě nedošlo samým zákonem nebo jiným právním předpisem, nýbrž až jeho použitím." (J. B., Zákon o mimosoudních rehabilitacích, Praha 1991, s. 8). Nesplnění podmínek, obsažených v § 6 zákona i mimosoudních rehabilitacích, činí pak zkoumání naplnění ustanovení § 4 odst. 2 uvedeného zákona irelevantním.
Smyslem ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích je tudíž posouzení způsobu aplikace tehdejších právních předpisů. Z tohoto hlediska nutno konstatovat, že rozhodnutí ÚNV č. j. Výst/2-211817/57-Dr.N; Výst/99/d.632/Dej., ze dne 29. prosince 1957, jakož i rozhodnutí SV č. j. 152.7-3465/58-11/Bý, ze dne 10. června 1958, byla vydána v souladu s vládním nařízením č. 20/1955 Sb. Protiprávnost postupu správních orgánů nelze spatřovat v tom, že účelu zabránění zkrácení daně sloužil institut odporovatelnosti podle § 46 až § 49 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, a nikoli institut přivolení k převodu nemovitostí. Důvodem zamítavých rozhodnutí orgánů státní správy bylo probíhající trestní řízení proti postupiteli pro trestný čin zkrácení daně, a tudíž rozpor s obecným zájmem na převodu nemovitostí byl spatřován v úmyslu zbavit se jediného majetku, vhodného k zajištění úhrady daňových nedoplatků. Ze žádného ustanovení právního předpisu nebo právního principu nevyplývá, že by státní orgán byl povinen při ochraně veřejného zájmu, pod který zajištění úhrady daňových nedoplatků nepochybně lze podřadit, postupovat pouze využitím institutu odporovatelnosti podle § 46 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku.
Stěžovatelé, jak bylo již uvedeno, namítají i dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z principů spravedlivého procesu, konkrétně z čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 8 C 67/92, bylo zjištěno, že v protokolu z ústního jednání dne 20. června 1994 byla konstatována nepřítomnost právního zástupce žalobců, a to bez doplnění, že jde o nepřítomnost omluvenou (jak tomu bylo u prvního žalobce, ing. arch. J. B.). V protokolu není obsažen záznam, že druhé žalobkyni, M. M., byla předsedkyní senátu JUDr. B. S., položena otázka, týkající se jejího souhlasu s konáním ústního jednání v nepřítomnosti právního zástupce žalobců. Na č. l. 104 je ve spise založen rukou napsaný záznam ze dne 20. června 1994 o telefonickém převzetí telegramu z B., kterým J.Š. omlouvá nepřítomnost JUDr. P., právního zástupce žalobců, na ústním jednání z důvodu naléhavého odvozu do nemocnice. Na záznamu s nečitelným podpisem je poznámka, podle níž v telegramu nebyla uvedena spisová značka a do spisu byl záznam založen až po ústním jednání. V písemném vyjádření k odvolání právní zástupce žalovaných uvádí, že na ústním jednání dne 20. června 1994 soudkyně JUDr. S. se přítomné žalobkyně opakovaně dotazovala na její stanovisko, zdali z důvodu nepřítomnosti svého právního zástupce trvá na odročení ústního jednání, přičemž tato s konáním ústního jednání projevila souhlas. V rozporu s tímto tvrzením stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že soudkyně JUDr. S. se přítomné žalobkyně M. M. nedotazovala, zdali souhlasí s ústním jednáním v nepřítomnosti svého právního zástupce. Stěžovatelé dále argumentují v uvedené souvislosti tím, že i případný souhlas druhé žalobkyně na nemožnosti konat ústní jednání nic nemění, jelikož se k této skutečnosti nemohl vyjádřit řádně omluvený první žalobce, ing. arch. J. B.
Dne 25. ledna 1995 se před Městským soudem v Praze konalo ve věci ústní jednání, na kterém byl přítomen i právní zástupce navrhovatelů, a měl tudíž příležitost uvést ve svém vyjádření všechny důležité skutečnosti pro soudní rozhodování.
Podle ustanovení § 212 odst. 2 o. s. ř. k vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud jen potud, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto skutečnost Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí i výslovně konstatoval. Nelze než přisvědčit uvedenému závěru soudu, že žádné z procesních pochybení nebylo takové povahy, že by účastníkům odňalo možnost uplatnění jejich procesních práv v celém průběhu občanského soudního řízení, tedy i v průběhu odvolacího řízení. Stejný závěr se týká i námitky nesprávné volby důkazu. Ústavní soud České republiky v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93).
Na základě uvedeného nutno posuzovat návrh jako zjevně neopodstatněný, čímž je naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 18. října 1995

JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj