III. ÚS 179/95

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti Ing. P.K., zastoupeného advokátkou JUDr. J.O., proti Krajskému soudu v Brně, Magistrátu města Brna, ND a PF České republiky, mimo ústní jednání dne 8. 8. 1995, soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu ČR 29. 6. 1995, domáhá zrušení rozhodnutí Magistrátu města Brna, pozemkového úřadu, č. j. 436/91-RN ze dne 14. 2. 1995 a rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 101/95 ze dne 18. 4. 1995. Těmito rozhodnutími, dle názoru stěžovatele, mělo být porušeno jeho právo dle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod, totiž právo požívat rovného obsahu a ochrany vlastnických práv a právo na soudní ochranu nezávislým a nestranným soudem.
1

III. ÚS 179/95
Právo stěžovatele, dle citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod, mělo být, dle jeho názoru, porušeno tím, že Krajský soud v Brně, rozhodl řízení proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, pozemkovému úřadu (kterým bylo vysloveno, že stěžovatel není vlastníkem pozemku, části parc. 1156 - zahrada o výměře 936 m2, v kat. úz. B., a nemá nárok na náhradu podle § 11 odst. 2 ani podle § 16 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, v platném znění) potvrzujícím výrokem. Ve své ústavní stížnosti zabývá se polemikou s právními závěry učiněnými zejména krajským soudem a dovolává se též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 3 Cdo 47/92 - výklad ekvivalentu plnění a otázek s ním spojených). Dle tvrzení stěžovatele není dána ekvivalentnost smluvního vztahu založeného mezi ním a IB při prodeji zahrady, neboť - dle vlastního tvrzení - musel přistoupit na cenu stanovenou podle socialistického předpisu a proti takovéto ceně se nemohl nijak bránit, a proto - jak dále tvrdí - nejednalo se o smlouvu. Porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod pak spatřuje tedy v tom, že nebyl uznán jeho restituční nárok a porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod vidí v tom, že krajský soud nepostupoval v intencích dle § 6 o. s. ř., tedy tak, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.

Ústavní soud se předně zabýval opodstatněností ústavní stížnosti ve vztahu k závěrům stěžovatele tak, jak tyto jsou vyjádřeny v jeho ústavní stížnosti a jak shora jsou shrnuty; zde nezbývá než konstatovat, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě vede právní a skutkovou polemiku se závěry obecného soudu a příslušného správního orgánu, kterými byl zamítnut jeho tvrzený nárok na vydání pozemku či zaplacení náhrady dle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Tím, že mu nebylo vyhověno, mělo dojít k porušení citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod, aniž by však - pro absenci bližších důvodů - bylo patrno, jakým jednáním se tak mělo stát.

III. ÚS 179/95
Již několikrát Ústavní soud ve svých rozhodnutích (např. III. ÚS 23/93) vyložil, za jakých okolností a podmínek je příslušný Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti a k zásahu do jurisdikční činnosti soudů obecných. Předpokladem takovéhoto zásahu je, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a porušily procesní ustanovení, která stanoví příslušné konkrétní procesní předpisy, v tomto případě občanský soudní řád. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, čl. 83 a 91 úst. zák. č. 1/1993 Sb., a jako takový není další instancí obecného soudnictví a nepřísluší mu svými rozhodnutími, pokud není shledáno jednání obecných soudů v rozporu s citovanou hlavou pátou Listiny základních práv a svobod, zasahovat do činnosti soudů obecných. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), a jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely citovaného ustanovení občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit postup soudu, tedy hodnocení důkazů provedených soudy obecnými, a to ani tehdy, kdyby se s takovýmto hodnocením sám Ústavní soud neztotožňoval.

Obdobně Ústavní soud již dříve vyložil, jak je třeba chápat obsah čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Prvou větu čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("každý má právo vlastnit majetek") je třeba chápat především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby ve své normotvorné činnosti nikoho z práva na vlastnictví nevylučoval, a proto nejde tedy o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo ještě ani nevzniklo nebo teprve, např. rozhodnutím soudu či jiného orgánu, vzniknout má, řečeno jinými slovy, zmíněnou větou je chráněno vlastnické právo jako takové toliko tehdy, jde-li již o vlastnické právo existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně, a to i tehdy, je-li takovýto nárok opřen např. o zákony restituční. Je tedy zřejmé, že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence práva vlastnického má být teprve zjištěna, nebo takové právo samo má být konstituováno,

3

ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.

Za situace, kdy stěžovatel vede pouze polemiku s právními závěry správního orgánu a posléze Krajského soudu v Brně, nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno (§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 8. 8. 1995

JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR