III. ÚS 164/95

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti L.K., zastoupeného advokátem JUDr. F.V., proti Ministerstvu kultury České republiky, dne 3. 8. 1995 mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Podáním bez data, doručeným Ústavnímu soudu ČR dne 16. 6. 1995, požádal stěžovatel (měl na mysli patrně ústavní stížnost), aby ústavní soud vydal "usnesení, jímž by se zjišťovalo, že podaná ústavní stížnost je oprávněná, že stěžovatel nezákonným způsobem Ministerstva kultury ČR, ve věci přímého prodeje restaurátorského domovního majetku a ateliéru v H., byl zkrácen na svých právech zaručených Ústavou, a že má právo na postup řízení dle § 10 zák. č. 91/1992 Sb.".
1

Z obsahu takto odůvodněného podání se podává, že stěžovatel napadá jednak údajnou nečinnost Ministerstva kultury ČR, spočívající v tom, že toto ministerstvo až dosud nerozhodlo o jeho návrhu (žádosti), aby již zmíněné nemovitosti byly mu prodány v přímém prodeji, jednak nesprávnost postupu označeného ministerstva spatřuje v tom, že tyto nemovitosti byly prodány "ve prospěch pana Š.".

Poukazuje na svou odbornou i jinou kvalifikaci, kterou dokládá řadou písemností, z nichž je patrno, že ve své restaurátorské činnosti dosáhl uznáníhodných výsledků, spatřuje nesprávnost postupu dříve označeného ministerstva meritorně zřejmě v tom, že tyto nemovitosti nebyly prodány jemu.

Odhlédnuto od toho, že Ústavní soud ČR meritorně nemůže rozhodovat jinak než nálezem, a že toto jeho rozhodnutí musí směřovat proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci (a že tedy již z tohoto hlediska je návrhové žádání stěžovatele formálně vadné), nemůže být jeho podání chápáno jako návrh na zahájení řízení (ústavní stížnost).

I ze samotného skutkového tvrzení stěžovatelé vyplývá, že jeho nespokojenost s postupem Ministerstva kultury ČR směřuje proti jeho nečinnosti, pokud jeho osoby se týká, případně proti tomu, že cestou privatizace, ve smyslu zákona 92/1991 Sb., v současně platném znění, byl nemovitý majetek zřejmě prodán jiné osobě, která nedosahuje takových osobních a odborných kvalit jak on sám.

Není tedy pochyb o tom, že jeho stížnost je zaměřena proti postupu orgánu veřejné moci (ministerstva), který má však svůj podklad v již citovaném zákoně; není zde tedy, v případě stěžovatele, konkrétního rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.), nehledě již ani k tomu, že s ohledem na ust. § 10 odst. 3 již citovaného zákona (je-li tvrzení stěžovatele o prodeji touto formou jinému správné) je i z toho důvodu soudní

2

III. ÚS 164/95
přezkum v jakékoli jeho formě v y l o u č e n.
Za této situace je tedy zřejmé, že bez ohledu na případné formální nedostatky samotného podání - návrhu, i po jejich odstranění jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud ČR příslušný (§ 43 odst. 1 lit. e) zák. č. 182/1993 Sb.).
Z posléze zmíněného důvodu nebylo tedy třeba stěžovateli vytýkat formální vady v návrhu a vést jej k jejich odstranění.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 3. 8. 1995
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu