Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
navrhovatele O. V., invalidního důchodce, proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze, sp. zn. 1 Cao 21/95, ze dne 17. 2. 1995,
t a k t o :

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1Cao 21/95, ze dne
17. 2. 1995, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Vrchního soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Krajského
soudu v Praze, sp. zn. 16 C 452/92 a 18 Ca 124/93, ze dne 20. 9.
1994, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 14. 5. 1992, č. 521104218, o přiznání
invalidního důchodu pro navrhovatele a rozhodnutí ze dne 7. 9.
1993, č. 521104218, o odnětí invalidního důchodu navrhovateli
a přiznání částečného invalidního důchodu, navrhovatel namítá, že
všechna byla vydána, aniž bylo vyhověno jeho návrhu na vyžádání
znaleckého posudku z oboru neurologie a pracovního lékařství. Dále
namítal, že Vrchní soud posoudil jeho zdravotní stav a pracovní
neschopnost podle příslušné posudkové komise, jejíž zjištění však
byla v rozporu s lékařskými zprávami a zejména s posudkem prof.
MUDr. J., DrSc., který předložil. Současně uvedl, že posudková
komise je komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, což je
orgán, řídící jednu stranu sporu, totiž Českou správu sociálního
zabezpečení Praha. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti
dovozoval, že napadené rozhodnutí porušilo čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listina), upravující princip
nestranného procesu, dále čl. 37 odst. 3 Listiny, upravující
princip rovnosti stran a konečně i právo navrhovatele na přiměřené
hmotné zabezpečení při neschopnosti v práci, zakotvené v čl. 30
odst. 1 Listiny.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že pro účely
rozhodnutí vycházel z posudku posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí, který hodnotil ve smyslu ustanovení § 132
o.s.ř. v souvislosti s ostatními provedenými důkazy s tím, že
předmětný posudek se vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi
včetně navrhovatelových námitek a posudku soudního znalce prof.
MUDr. J., DrSc. Dále uvedl, že jestliže provedení důkazů posudkem
posudkové komise ukládá soudu přímo zákon, a to v ustanovení § 4
odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen zák. č. 582/1991 Sb.), a navíc dospěl-li soud při hodnocení
důkazů postupem podle § 132 o.s.ř. k závěru, že tento posudek je
úplný, nemůže zpochybnit provedení tohoto důkazu skutečnost, že
v témže zákoně zákonodárce svěřil Ministerstvu práce a sociálních
věcí také řízení činnosti České správy sociálního zabezpečení,
která je kompetentní rozhodovat o nárocích ze státního důchodového
zabezpečení. Pokud jde o posouzení souladu ustanovení § 4 odst.
2 zák. č. 582/1991 Sb. s čl. 37 Listiny, odkázal na pravomoci
Ústavního soudu.

Česká správa sociálního zabezpečení se přípisem ze dne 21.
6. 1992 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není
vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům
soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a že jeho pravomoc je
vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno
ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (§ 72 odst. 1 písm.
a) zák. č. 182/1993 Sb.). V daném případě má být tímto zásahem do
základních lidských práv rozsudek Vrchního soudu v Praze ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze a rozhodnutími České
správy sociálního zabezpečení, když protiústavnost je spatřována
ve skutečnosti, že v řízení nebylo vyhověno návrhům stěžovatele na
vyžádání znaleckého posudku z oboru neurologie a pracovního
lékařství a dále ve skutečnosti, že Vrchní soud vycházel pouze
z posudků posudkové komise s tím, že tato se nevypořádala
s posudkem a zprávami předloženými stěžovatelem, navíc sama
posudková komise je komisí Ministerstva práce a sociálních věcí,
tedy orgánu, řídícího Českou správu sociálního zabezpečení jakožto
jednu ze stran soudního sporu. Vzhledem k těmto tvrzením
navrhovatele o protiústavnosti napadených rozhodnutí nezbylo
Ústavnímu soudu než si vyžádat spis Krajského soudu v Praze, sp.
zn. 18 Ca 124/93, z něhož zjistil, že navrhovatel napadl opravnými
prostředky rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
14. 5. 1992 o přiznání invalidního důchodu, neboť měl za to, že
jde o invaliditu v důsledku pracovního úrazu a dále rozhodnutí ze
dne 7. 9. 1993 o přiznání částečného invalidního důchodu, neboť
měl za to, že mu náleží plný invalidní důchod. V těchto opravných
prostředcích zejména zdůrazňoval, tak jako ve své ústavní
stížnosti, že nebyl vyžádán znalecký posudek a že se posudková
komise, která je podřízena jedné straně sporu, nevypořádala
s důkazy, jež sám předložil (znalecký posudek prof. MUDr. J.,
DrSc., lékařské zprávy dr. H. a dr. J.). Krajský soud a poté
Vrchní soud však jeho návrhům na doplnění dokazování uvedeným
v odvolání nevyhověly a správní rozhodnutí potvrdily. Ze shora
uvedeného plyne, že v dané věci se jedná o rozhodnutí o opravném
prostředku proti rozhodnutí správních orgánů, tedy o řízení dle
části páté, hlavy třetí o.s.ř. Dále však pro toto řízení platí §
246c o.s.ř., dle kterého se pro řešení otázek, které nejsou přímo
upraveny v obecných ustanoveních o správním soudnictví, užije
přiměřeně ustanovení v prvé a třetí části o.s.ř., tj. obecná
ustanovení a ustanovení o řízení v prvním stupni, včetně hlavy
druhé, upravující dokazování, což ostatně koresponduje
s ustanovením § 250q odst. 1 o.s.ř., které upravuje možnost
provést dokazování nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Uvedené dále znamená, že s ohledem na ustanovení § 6, § 120, §
125 ve spojení s § 250q o.s.ř. platí i pro rozhodování o opravných
prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů zásada skutečného
stavu věci, nyní skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.),
avšak modifikovaná ustanovením § 250i o.s.ř. potud, že jde
o skutkový stav tak, jak jej zjistil správní orgán, tedy v době
vydání rozhodnutí správním orgánem. V dané věci se jedná
o zjištění skutkového stavu ke dni 14. 5. 1992 u rozhodnutí č.
521104218 a ke dni 7. 9. 1993 u rozhodnutí č. 521104218. Protože
napadená rozhodnutí Vrchního soudu i krajského soudu vycházela
z posudků posudkové komise nejenom předcházejících dat (posudky
z 10. 11. 1992 a 17. 11. 1992), ale též z posudků ze dne 29. 12.
1993, ze dne 12. 4. 1994 a ze dne 14. 6. 1994, a dále ze
znaleckého posudku prof. MUDr. J. ze dne 20. 9. 1993, z lékařských
zpráv dr. H. ze dne 8. 1. 1993, 29. 1. 1993, 13. 1. 1993, 4. 5.
1994 a dr. J. ze dne 10. 5. 1994, které nic nevypovídají o tom, že
by se zabývaly zkoumáním zdravotního stavu navrhovatele a jeho
příčinami právě ke dni napadených rozhodnutí, tj. ke dni 14. 5.
1992 a ke dni 7. 9. 1993, pak nejenže nelze zjistit z jakého
skutkového stavu rozhodnutí vycházela, ale také zda a do jaké míry
byly důkazy (znalecký posudek i lékařské zprávy) navržené
navrhovatelem srovnatelné s posudky posudkové komise. Jinými
slovy, u žádného z provedených důkazů nelze zjistit, zda se
vztahují k rozhodnému období, tj. zda vyhodnocují zdravotní stav
navrhovatele ke dni vydání napadených rozhodnutí. Z tohoto pohledu
je tak zcela znemožněno tvrdit, že se časově neidentifikovatelné
posudky posudkové komise vypořádávají a jsou způsobilé se
vypořádat se znaleckým posudkem prof. MUDr. J., DrSc. a zprávami
dalších lékařů, když, jak již bylo konstatováno, i tyto postrádají
časové určení z hlediska rozhodného období. Za této situace je
napadené rozhodnutí rozhodnutím, které vychází z neskutečného,
resp. neidentifikovatelného skutkového stavu, čímž se stává
naprosto nepřezkoumatelným. Navíc za této skutkově zcela
nepřehledné situace bylo Vrchním soudem postupováno dle § 250f
o.s.ř., tj. rozhodnuto rozsudkem bez jednání, přestože toto
ustanovení předpokládá, že musí být nepochybně správně zjištěný
skutkový stav věci. Tyto vady řízení jsou bezesporu vadami, které
mohly mít za následek i nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu
jeho nezákonnosti, spočívající v porušení ustanovení § 250q
a navazujících ustanovení § 153 odst. 1, § 132 a § 157 odst. 2
o.s.ř. a § 250f o.s.ř. V dané věci je takové rozhodnutí současně
rozhodnutím, které porušuje principy hlavy páté Listiny, a to
konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny, upravující právo na soudní
ochranu a čl. 36 odst. 2 Listiny, upravující právo na přezkum
zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, neboť jejich smysl se
nenaplnil, přestože formálně řízení proběhlo, a konečně
rozhodnutím, jež porušuje i čl. 38 odst. 2 Listiny, dle kterého má
každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům, neboť bylo jednáno dle § 250f o.s.ř., aniž
byly pro to splněny podmínky. Za této situace nezbylo Ústavnímu
soudu, než napadené rozhodnutí zrušit dle ustanovení § 82 odst.
3 zák. č. 182/1993 Sb.

Pro úplnost se uvádí, že zásadně nelze spatřovat porušení čl.
36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům
účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených
důkazů provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1, 2 o.s.ř.), to však
platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně
usoudit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS
150/93).

V dalším řízení bude třeba, aby vzhledem k zásadě skutečného
stavu věci (§ 153 odst. 1; § 250 q; § 246 c o.s.ř.), která nemůže
být nijak omezena pravomocí ministerstva dle § 4 odst. 2 zák. č.
582/1991 Sb. zřizovat posudkové komise s oprávněním posuzovat
zdravotní stav a pracovní schopnost a vzhledem ke skutečnosti, že
ve věci neexistuje jediný důkaz jasně se zabývající zdravotním
stavem ke dni správních rozhodnutí, byl provedený důkaz znaleckým
posudkem, jak navrhuje navrhovatel, a to pro odstranění
jakýchkoliv pochybností a z důvodu obnovení důvěry občana
- navrhovatele v právo. V tomto směru dlužno dodat, že není od
věci, když soudy v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod (dále jen Úmluva) a čl. 36 Listiny dbají, aby jejich
rozhodnutí byla nikoliv jen shora předepsanou, ale též
akceptovatelnou spravedlností, což je v daném případě zvlášť
aktuální, je-li tu námitka směřující proti posudkům posudkové
komise jako subjektu podřízeného protistraně. K této námitce
navrhovatele, a na to navazujícímu vyjádření Vrchního soudu
ohledně pravomoci Ústavního soudu přezkoumat protiústavnost
jednotlivých předpisů se uvádí, že úpravu § 4 odst. 2 zák. č.
582/1991 Sb. neshledal Ústavní soud protiústavní (čl. 37 Listiny),
a to právě s ohledem na ustanovení § 250q o.s.ř. i § 246c o.s.ř.,
která umožňují aplikaci zásady skutečného stavu věci prováděním
i jiných důkazů a dále též s ohledem na složení komisí upravené
v § 3 vyhl. č. 182/1991 Sb., proto také Ústavní soud ani
nepostupoval dle § 78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.

Vzhledem k tomu, že stačilo, aby pro účely rozhodnutí Ústavní
soud zjistil porušení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny,
nezkoumal již navrhovatelem tvrzené porušení čl. 30 odst. 1
Listiny.
Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. 11. 1995