II. ÚS 244/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti navrhovatelky A.S., zastoupené advokátkou JUDr. I.B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 8 Co 1069/95-51, ze dne 15. 6. 1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci, č.j. 6 C 892/93-37, ze dne 9. 3. 1995, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Okresního soudu v Jindřichově Hradci a ZD, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, t a k t o :

Návrh se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka napadla ústavní stížností pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 8 Co 1069/95-51, ze dne 15. 6. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci, č.j. 6 C 892/93-37, ze dne 9. 3. 1995.

Níže uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl návrh, aby odpůrce ZD vydal navrhovatelce mrtvý inventář - dřevo o kvalitě a rozměrech přesně ve výroku rozhodnutí specifikovaném anebo zaplatil náhradu v penězích částkou 106.131,58 Kč.

II. ÚS 244/95
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozhodnutí zaujal právní názor, týkající se výkladu ust. § 20 odst. 1 zákona o půdě. O svůj výklad, v odůvodnění rozsudku jednoznačně formulovaný, opřel své rozhodnutí, jak uvedeno ve výroku.

Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti namítla nesprávnost rozhodnutí Krajského soudu. Tvrdí, že výklad soudu je v rozporu se zněním § 20 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Tímto rozsudkem dle navrhovatelky odvolací soud porušil zákon o půdě ve znění pozdějších právních předpisů a následně tedy i čl. 95 Ústavy ČR.

Ústavní soud se zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Dle § 72 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V daném případě se tak, nestalo. Navrhovatelka namítla nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu s tím, že soud se při svém rozhodování opřel o nesprávnou (contra legem) interpretaci zákona. Odvolání se na čl. 95 Ústavy v tomto případě neobstojí.

Ústavní soud je v této souvislosti nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy, není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.

Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
V Brně dne 29. 11. 1995 soudce Ústavního soudu ČR
Za správnost vyhotovení: