Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 20. 12. 1995
v senátě ve věci ústavní stížnosti proti opatření Ministerstva
zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu Praha, čj.
3325/94-440, ze dne 10. 11. 1994, a rozhodnutí Pozemkového úřadu
v Mladé Boleslavi ze dne 29. 12. 1992, čj. 385-136, 527/91,
t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelé podali k Ústavnímu soudu České republiky ústavní
stížnost, kterou tento soud obdržel dne 28. 12. 1994. Stížnost
směřuje proti opatření Ministerstva zemědělství - Ústředního
pozemkového úřadu Praha, čj. 3325/94-440, ze dne 10. 11. 1994.

Podle názoru stěžovatelů Ministerstvo zemědělství-Ústřední
pozemkový úřad tímto opatřením rozhodlo o odmítnutí návrhu
stěžovatelů na přezkoumání rozhodnutí Pozemkového úřadu v Mladé
Boleslavi v mimoodvolacím řízení, podle § 65 Správního řádu (zákon
č. 71/1967 Sb., ve znění změn a doplňků).

Navrhovatelé zároveň poukazují na porušení ust. § 11 odst.
1 písm. d) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn
a doplňků, neboť podle tohoto ustanovení nelze vydat pozemky, na
kterých byla zřízena chatová či zahrádková osada.V rozporu s tímto
ustanovením však Okresní úřad Mladá Boleslav-Pozemkový úřad vydal
dne 29. 12. 1992 rozhodnutí, čj. 385-136, 527/91, kterým podle §
9 zák. č. 229/1991 Sb. rozhodl o vlastnictví oprávněných osob
k zemědělským pozemkům, zastavěných chatami navrhovatelů. Chatová
osada stěžovatelů byla zřízena na základě územního rozhodnutí již
před 1. 10. 1976. Tímto rozhodnutím bylo jednak přesně vymezeno
území této chatové osady, ale i další stavebně-technické podmínky
výstavby a užívání rekreačního střediska, jak zněl tehdy běžný
termín, neboť pojem chatová osada se objevil teprve ve stavebním
zákoně z r. 1976.
Z dalších skutečností, jako je rozhodnutí o vyhlášení
stavební uzávěry a chatařského řádu, stěžovatelé dovozují, že
chatová osada byla zřízena jako chatová osada trvalého charakteru,
takže vzhledem k ust. § 11 odst. 1 písm. d) zák. č. 229/1991 Sb.
neměly být takovéto pozemky Okresním úřadem-Pozemkovým úřadem
v Mladé Boleslavi oprávněné osobě vůbec vydány.

Stěžovatelé dále uvádí ve své stížnosti, že s ohledem na
tehdy platnou novelizaci zákona č. 229/1991 Sb., provedenou zák.
č. 183/1993 Sb., Pozemkový úřad pochybil, když o vydání pozemků
rozhodl bez účasti a vědomí stěžovatelů, neboť v této době byli ve
smyslu § 14 zák. č. 71/1967 Sb., účastníky řízení.

Navrhovatelé - majitelé chat, se domáhali zrušení správního
rozhodnutí cestou žaloby ke Krajskému soudu v Praze a návrhem na
obnovu řízení u Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi.

Jak Krajský soud, tak i Okresní úřad-Pozemkový úřad Mladá
Boleslav návrh odmítly s odůvodněním, že podle současně platného
znění zák. č. 229/1991 Sb. jsou účastníky řízení pouze oprávněná
osoba, povinná osoba a Pozemkový fond.

Právní názor Pozemkového úřadu, jímž byl odmítnut návrh
stěžovatelů na povolení obnovy řízení ve věci vydaného
restitučního rozhodnutí, byl opřen o doplněné znění § 9 odst. 8
provedené zák. č. 183/1993 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 7.
1993, tedy znění, které v době vydání napadeného správního
rozhodnutí (29. 12. 1992) nebylo platné a na jejich procesní
postavení měl být proto aplikován právní předpis platný v době
vydání restitučního rozhodnutí.

Přes skutečnost, že odmítnutí návrhu na obnovu řízení nebylo
učiněno rozhodnutím, podali proti tomuto vyřízení navrhovatelé
odvolání, jež zároveň spojili s návrhem na přezkoumání rozhodnutí
mimo odvolací řízení, podle § 65 zák.č. 71/1967 Sb. (Správního
řádu).
Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad odmítlo
odvolání navrhovatelů s tím, že v daném případě se nejednalo
o rozhodnutí ve smyslu Správního řádu, ale pouze o dopis, kterým
správní orgán odmítl návrh na povolení obnovy řízení, neboť byl
podán osobami neoprávněnými, neúčastníky řízení.

Současně pak tento účastník řízení uvedl, že neshledal návrh
na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení důvodným, neboť
původní znění zák. č. 229/1991 Sb. blíže nevymezovalo označení
pojmu " chatová osada" a z poznámky č. 10 k ust. § 11 odst. 1
písm. d) zák. č. 229/1991 Sb., které odkazuje na znění vyhlášky č.
83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu,
dovodil, že otázka chatových osad, založených před rokem 1976,
není v původním znění zák. č. 229/1991 Sb. řešena až do doby
novelizace tohoto zákona, zákonem č. 183/1993 Sb. ze dne 1. 6.
1993. Uvedl proto, že není pochybením správního orgánu, pokud
chatové osady zřízené před rokem 1976 nebyly za takovéto, ve
smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. d), považovány.

Stěžovatelé zdůrazňují, že rozhodnutí o vlastnictví
k zastavěným pozemkům a jejich následné vydání oprávněné osobě je
nezákonné, neboť takovéto pozemky neměly být ex lege nikdy vydány.

Současně poznamenávají ke stanovisku Ministerstva zemědělství
- Ústředního pozemkového úřadu, týkajícího se ochrany práv
současného vlastníka nemovitostí, na kterého oprávněná osoba
nemovitosti převedla, že předmětné pozemky byly v krátké době po
jejich restituci převedeny na právního zástupce oprávněné osoby,
z čehož dovozují, že oběma smluvním stranám muselo být při převodu
zřejmé, že k vydání pozemků došlo v rozporu se zák. č. 229/1991
Sb.
Své podání k Ústavnímu soudu České republiky navrhovatelé
odůvodňují porušením čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen Listiny), podle kterého má být majetek nezbytný
k zajištění veřejného zájmu, ponechán ve vlastnictví státu.
Navrhovatelé považují své právo na nerušenou rekreaci za okolnost
odůvodňující existenci veřejného zájmu. Současně se odvolávají
i na znění čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého přechodem
vlastnictví na soukromé osoby dochází k nebezpečí jeho zneužití na
újmu práv druhých osob, v tomto případě navrhovatelů, kteří jsou
a budou vystaveni nebezpečí neregulovaného zvyšování nájemného za
užívání pozemků, popř. požadavku vlastníka pozemků na odstranění
staveb rekreačních chat.

K návrhu stěžovatelů se jako účastník řízení vyjádřilo
Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad, který mj.
uvedl: "Předmětem pravomocného rozhodnutí Okresního úřadu
- Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 12. 1992, čj.
385-136, 527/91, bylo vydání pozemků p. č. 563/1, 564, 565 a část
p. č. 566 v katastrálním území B. oprávněné osobě, podle zákona č.
229/1991 Sb. Na těchto pozemcích bylo na základě územního
rozhodnutí umístěno rekreační středisko, v jehož územním obvodu
došlo k vybudování jednotlivých chat, a to před rokem 1976".

Ústřední pozemkový úřad návrh na přezkoumání pravomocného
rozhodnutí pozemkového úřadu mimo odvolací řízení a jeho zrušení
podle § 65 odst. 2 Správního řádu zamítl, z důvodů blíže
specifikovaných v dopise ze dne 19. 11. 1994, čj. 3325/94-440.

Tento účastník řízení uvedl, že v řízení především zkoumal,
zda rozhodnutím pozemkového úřadu došlo k porušení zákona platného
v době rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že ust. § 11 odst. 1
písm. d) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění zák.č. 93/1992 Sb.,
odkazovalo na vyhlášku č. 83/1976 Sb., o obecných požadavcích na
výstavbu, ve znění vyhl. č. 45/1979 Sb., nedomnívá se účastník
řízení (Ústřední pozemkový úřad), že pozemkový úřad, který ve věci
pravomocně rozhodoval, se dopustil porušení zákona, když
v restituci vydal pozemky, na které nebylo ve smyslu zákona č.
50/1976 Sb. (stavební zákon) vydáno územní rozhodnutí o umístění
chatové osady. Ke změně textu ust. § 11 odst. 1 písm. d) došlo až
novelou zákona o půdě zákonem č. 183/1993 Sb. Podle novelizovaného
znění se důvodem pro nevydání pozemku stává rovněž skutečnost, že
na pozemku se nachází chatová osada, která byla zřízena před 1.
10. 1976.

Otázkou ovšem zůstalo, uvádí tento účastník řízení, co lze
chápat pod pojmem "chatová osada", neboť tento pojem není
definován v žádném právním předpise. V rámci metodické pomoci
pozemkovým úřadům vydal Ústřední pozemkový úřad dne 29. 7. 1994
Informaci, podle které se za chatovou osadu, která na pozemku
existovala již před 1. 10. 1976 a jejiž existenci nelze doložit
územním rozhodnutím, považuje zejména seskupení minimálně pěti
chat, jejichž vlastníci užívají společná zařízení, jako jsou např.
cesty, zdroj vody, rozvodní sítě aj. Toto vymezení představuje
pouze doporučené kritérium a pozemkový úřad musí každý jednotlivý
případ řešit individuálně.

Dále pak Ústřední pozemkový úřad podotýká, že problém
definice chatových osad, stejně jako osad zahrádkářských, vznikl
především v souvislosti s úpravou znění § 11 odst. 1 písm. d), po
novelizaci zákona o půdě. Do této doby jediným zákonným kritériem
existence či neexistence chatové osady bylo vydané územní
rozhodnutí o jejím umístění na pozemku.

Dalším důvodem, proč účastník řízení odmítl zrušit napadené
rozhodnutí, byla skutečnost, že pozemky v době návrhu na
přezkoumání rozhodnutí podle § 65 Správního řádu, byly již ve
vlastnictví dalších osob. Odvolací orgán neměl důvod
k pochybnostem o tom, že veškeré úkony, spojené s vydáním
a následným převodem pozemků, byly uskutečněny v dobré víře všech
zúčastněných stran.

Uvedl dále, že Správní řád ukládá správním orgánům dbát na
to, aby práva nabytá v dobré víře byla co nejméně dotčena, rovněž
z tohoto důvodu nelze proto, podle jeho názoru, napadené
rozhodnutí prvoinstančního orgánu považovat za nezákonné.

Přílohou vyjádření byla Ústavnímu soudu České republiky
předložena Informace k postupu okresních pozemkových úřadů při
posuzování a řešení případů ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. d)
zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

K věci se vyjádřil i první vedlejší účastník řízení - Okresní
úřad Mladá Boleslav - referát Pozemkového úřadu, který ve svém
vyjádření uvedl, že jestliže navrhovatelé tvrdí, že napadeným
opatřením došlo k porušení čl. 11 odst. 2 Listiny a považují své
právo na výkon nerušené rekreace za okolnost odůvodňující
existenci veřejného zájmu, pak podle názoru tohoto vedlejšího
účastníka má citovaný zákon stanovit, který majetek nezbytný
k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního
hospodářství a veřejného zájmu smí být ve vlastnictví státu, obce
nebo určených právnických osob. Taková právní úprava však dosud
nebyla přijata.

Vedlejší účastník řízení pak zdůraznil, že napadeným
opatřením v žádném případě nemohlo dojít k uváděnému porušení čl.
11 odst. 3 Listiny, neboť opatřením Ministerstva
zemědělství-Ústředního pozemkového úřadu nedošlo k přechodu
vlastnictví na fyzické osoby. Dovozuje, že ve smyslu ust. § 65
Správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb.) není na přezkoumání
rozhodnutí mimo odvolací řízení právní nárok a nelze tedy ve
vyhovění či nevyhovění návrhu spatřovat porušení shora uvedených
občanských práv a svobod.

Pokračuje ve vyjádření v tom smyslu, že objasňuje právní
vztahy v užívání pozemků navrhovateli před jejich vydáním, a to na
základě nájemní smlouvy, uzavřené mezi stěžovateli a JZD Sukorady.
K doložení této skutečnosti přiložil jako listinný důkaz územní
rozhodnutí odboru výstavby a vodního hospodářství ze dne 17. 7.
1961, čj. výst./154/24c-1330/61, o umístění rekreačního střediska
H. na pozemcích blíže specifikovaných v k. ú. obce B.,
s přiloženým situačním plánkem střediska a výpis z katastru
nemovitostí obce Sukorady, ze kterého je zřejmé, že současnými
vlastníky předmětných pozemků jsou JUDr. Z. a J. M..

K ústavní stížnosti se vyjádřil i pátý vedlejší účastník,
který se plně ztotožnil s důvody uvedenými v opatření Ministerstva
zemědělství-Ústředního pozemkového úřadu.

Podle ust. § 72 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb. jsou oprávněny
ústavní stížnost podat fyzické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d)
Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím řízení,
jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné
moci byla porušena jejich základní práva nebo svobody, zaručené
ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Stěžovatelé označili způsob vyřízení svého návrhu na
přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení Ministerstvem
zemědělství-Ústředním pozemkovým úřadem ze dne 10. 11. 1994, pod
zn. 3325/94-440, za opatření ve smyslu shora citovaného ust. § 72
odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.

Z předloženého listinného důkazu vyplývá, že shora jmenovaný
státní orgán oznámil formou dopisu právním zástupcům stěžovatelů
a účastníkům řízení dotčených napadeným rozhodnutím pozemkového
úřadu ze dne 29. 12. 1992, čj. 385-136, 527/91, že z důvodů blíže
uvedených v ústavní stížnosti a na základě výsledku předběžného
řízení ve věci, Ústřední pozemkový úřad podanému návrhu na
přezkoumání rozhodnutí v rámci mimoodvolacího řízení dle § 65
Správního řádu nevyhovuje.

Je zajisté v možnostech rozhodujícího správního orgánu za
dodržení podmínek a rámce daného Správním řádem zjednat nápravu
těch pravomocných rozhodnutí, které byly vydány v rozporu se
zákony či jinými obecně závaznými právními předpisy. Podnět
k přezkoumání může podat jakýkoli subjekt, tedy nejen účastník
předchozího pravomocně skončeného řízení. Přitom Správní řád
ukládá přezkoumajícímu správnímu orgánu povinnost vycházet
z právního stavu a skutkových okolností v době vydání rozhodnutí.
Mimořádný opravný prostředek, kterým přezkoumání rozhodnutí mimo
odvolací řízení bezesporu je, slouží především k nápravě právních
omylů, tj. k odstranění rozporu rozhodnutí se zákony.

V době rozhodování platilo znění § 11 odst. 1 písm. d) zák.
č. 229/1991 Sb. v tom smyslu, že pozemky nelze vydat v případě, že
se na nich nachází zahrádková nebo chatová osada, přičemž poznámka
č. 10 k tomuto ustanovení odkazovala na znění § 52-58 vyhl. č.
83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve
znění vyhl. č. 45/1979 Sb. Obě shora citované vyhlášky pak
v těchto ustanoveních přímo pracují s pojmem chatová osada
a přesně vymezují podmínky jejího zřízení. Při správné aplikaci
zákona o půdě a posouzení obsahu pojmu "rekreační středisko"
uvedené v územním rozhodnutí s věcně totožným obsahem pojmu
"chatová osada" uvedeným v zák. č. 229/1991 Sb. rozhodně nemohly
u rozhodujícího orgánu vzniknout pochybnosti o nemožnosti vydat
zastavěné pozemky i bez příslušné metodické informace Ministerstva
zemědělství-Ústředního pozemkového úřadu.

Tento svůj "právní omyl" mohl rozhodující správní orgán
napravit cestou autoremedury, aniž bylo nutné hledat složité
a nepřesvědčivé argumenty na potvrzení správnosti takového
rozhodnutí.

Ústavní soud České republiky zastává názor, že účastníkem
řízení v době vydání správního rozhodnutí mohli být nepochybně
i stěžovatelé, neboť tomu nebránilo jak tehdejší znění zákona č.
229/1991 Sb., tak i znění ust. § 14 odst. 1 Správního řádu, které
uvádí, že účastníkem řízení ..... je i ten, kdo tvrdí, že může být
rozhodnutím ve svých právech , právem chráněných zájmech nebo
povinnostech přímo dotčen, a to až do doby než prokáže opak.

Přes tyto skutečnosti, jimiž se Ústavní soud České republiky
v rámci úplnosti a spravedlnosti řízení cítil povinen zabývat,
musí znovu opakovat již mnohokrát publikovaný závěr, že není
dalším odvolacím orgánem v soustavě obecných soudů a nemůže ani
suplovat zatím blíže nejasné pravomoci Nejvyššího správního soudu
České republiky, je však oprávněn jednat pouze a v těch případech,
kdy došlo k porušení základních práv a svobod občana ve smyslu čl.
10 Ústavy.

Stěžovatelé doložili svoji ústavní stížnost tvrzením porušení
čl. 11 odst. 2, 3 Listiny. Článek 11 odst. 2 stanoví, že zákon
upraví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé
společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí
být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob;
zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve
vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České
republice. Citované ust. čl. 11 však podle názoru Ústavního soudu
nevykazuje žádnou souvislost s projednávanou ústavní stížností,
neboť se projednávaný případ na znění čl. 11 odst. 2 vůbec
nevztahuje, neboť nejsou splněny náležitosti, uváděné v tomto
odstavci, a to potud, že zájem chatařů nelze považovat za veřejný
zájem. K tomu navíc by muselo přistoupit zákonné vymezení,
vztahující se na tyto konkrétní pozemky. Další uváděné porušení
čl. 11 odst. 3 Listiny, které deklaruje, že vlastnictví nesmí být
zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy, má dopad na předmět ústavní stížnosti
pouze v tom smyslu, že proti zneužití vlastnických práv jinými
subjekty je možné se dovolat ochrany zákona.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud České republiky
neshledal porušení uváděných základních práv a svobod, nezabýval
se již ani problematikou restitucí pozemků, na kterých se chatová
osada nachází, rozhodl o zamítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů.

Rozhodnutí Ústavního soudu České republiky je závazné pro
všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
se nelze odvolat.

V Brně dne 20. 12. 1995