Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. T., zastoupeného advokátkou JUDr. K. S., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o rozkladu ze dne 18. 4. 1995, čj. 1628/95-10, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti navrhoval zrušení rozhodnutí o rozkladu ministra Ministerstva zemědělství ČR ze dne 18. 4. 1995, čj. 1628/95-10, kterým bylo rozhodnuto, že dům č. p. 1 se st. p. č. 1/2 v k. ú. V. není nemovitostí, na kterou se vztahuje zákon o půdě, neboť tímto rozhodnutím měl být poškozen ve svém právu na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž mělo dojít k porušení jeho základních práv a svobod, zaručených v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a dovozoval, že na předmětnou nemovitost se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), vzhledem k předloženému znaleckému posudku a skutečnosti, že jeho rodiče byli především zemědělci, na čemž nemůže nic změnit konfiskace majetku v souvislosti s hostinskou činností jeho otce, když konfiskace sama byla výrazem persekuce celé rodiny. Závěrem zdůraznil, že napadené rozhodnutí je zavádějící, neboť rozlišuje mezi malým a velkým hospodářstvím a navíc používá byrokratických přístupů stejně tak jako tomu bylo při konfiskaci.
Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatele a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., a to z těchto důvodů: ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se navrhovatel dovolává, nemohlo být rozhodnutím o rozkladu Ministerstva zemědělství ČR dotčeno, neboť se jím nic neříká o tom, že stěžovatel je či není vlastník předmětné nemovitosti, ale pouze stanoví, že předmětné nemovitosti jako zemědělské usedlosti nespadají pod režim resp. do působnosti zákona o půdě. Stejně tak napadené rozhodnutí o rozkladu není v rozporu s ustanoveními Hlavy páté Listiny základních práv a svobod, která zakotvují právo na soudní a jinou právní ochranu, neboť toto rozhodnutí nezbavuje navrhovatele práva domáhat se soudní cestou svého nároku dle zákona o půdě s tím, že jiná věc je, zda bude se svým návrhem úspěšný. Z tohoto pohledu jde současně i o nepřípustný návrh dle § 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb., neboť navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). Pro úplnost se uvádí, že z ustanovení § 135 odst. 1, 2 o.s.ř. jasně plyne, že i když již příslušný orgán rozhodl, není civilní soud tímto rozhodnutím vázán, vyjma pravomocného výroku rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin nebo správní delikt a kdo ho spáchal, a může v rámci posouzení rozhodujících skutečností dojít pro účely civilního řízení k jiným závěrům.
Z uvedených důvodů byl návrh navrhovatele dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnut.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. 7. 1995