Ústavní soud

rozhodl v ve věci ústavní stížnosti P. V. proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 12 To
1/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27.
10. 1994, sp. zn. 4 T 56/94, za účasti Vrchního soudu v Praze jako
účastníka řízení, a dále za účasti Krajského státního
zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení,
t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti shora
uvedeným rozsudkům vytýkal porušení práva vyslýchat nebo dát
vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu
svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti
sobě, zaručeného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a v čl. 14
odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech (dále pak jen Pakt), dále práva na spravedlivé projednání
před nestranným a nezávislým soudem, zaručeného v čl. 6 odst. 1
Úmluvy a v čl. 14 odst. 1 Paktu, a konečně práva, aby byl
považován za nevinného, pokud jeho vina není prokázána, upraveného
v čl. 14 odst. 2 Paktu, v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a nepřímo i v čl.
40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
K porušení těchto základních práv a svobod pak mělo dojít
v důsledku odmítnutí soudu prvého stupně provést výslech celé řady
svědků, a to konkrétně P., D., C. a L. M., ačkoliv šlo o osoby,
jejichž výslech mohl podstatnou měrou přispět k objasnění věci
a k prověření obhajoby obžalovaného. Dále porušení uvedených práv
dovozoval ze skutečnosti, že mu bylo znemožněno klást svědkům
otázky, které dle jeho názoru měly taktéž význam pro objasnění
věci, a to konkrétně otázku svědku H., zda v době po uzavření
půjčky farář K. sliboval pomoci se splacením dluhu obžalovanému
V., dále otázku, zda svědek farář K. dával restaurovat čtyři
obrazy světců z farnosti, dále otázku, zda se provádí pravidelná
kontrola inventářů na farnosti a konečně otázku, zda a za jakých
podmínek mohou být zcizovány majetkové součásti farnosti resp.
součásti inventářů kostelů. Porušení shora uvedených základních
práv a svobod dovozoval i ze zkreslující protokolace
a jednostranného hodnocení provedených důkazů, a také je spatřoval
ve skutečnosti, že bylo rozhodnuto ve věci samé rozsudkem, aniž by
bylo předtím předcházelo rozhodnutí o námitkách obžalovaného proti
správnosti protokolů o hlavním líčení s tím, že dle § 215 odst.
2 trestního řádu nemá soud možnost úvahy, zda žádosti o provedení
výslechu svědka vyhoví či nevyhoví, a s tím, že ačkoliv byl
upozorněn soudem na možnost přísnější právní kvalifikace, nebylo
mu uděleno slovo k závěrečným řečem poté, co prohlásil, že nežádá
poskytnutí nové lhůty na přípravu obhajoby. Konečně ve své ústavní
stížnosti uvedl, že všechny uvedené vady řízení současně založily
jeho pochybnost o nestrannosti členů senátu, a proto vznesl také
námitku podjatosti, které však nebylo vyhověno, přitom samo
ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu ve znění zák. č. 292/1993
Sb. je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 14 odst. 1 Paktu
a čl. 36 odst. 1 Listiny, proto se vedle ústavní stížnosti domáhal
zrušení ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu ve znění zák. č.
292/1993 Sb. Ústavní soud z toho důvodu řízení o Ústavní stížnosti
usnesením ze dne 16. 6. 1995, čj. II. ÚS 101/95-10, přerušil
a návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu
postoupil plénu k rozhodnutí. Návrh na zrušení uvedeného
ustanovení byl dne 11. 8. 1995, pod čj. Pl. ÚS 19/95-16, odmítnut,
neboť bylo shledáno, že navrhovatel není osobou oprávněnou
k podání návrhu na zrušení zákona, jestliže napadeným rozsudkem ve
věci samé nebylo aplikováno ustanovení § 31 odst. 1 trestního
řádu. Poté bylo pokračováno v řízení o ústavní stížnosti vyžádáním
vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení.

Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na svůj připojený
rozsudek s tím, že vše, co může Vrchní soud k věci uvést, je v něm
podrobně rozvedeno.

Krajské státní zastupitelství jako vedlejší účastník řízení
se ve svém vyjádření zcela ztotožnilo s rozhodnutími soudů s tím,
že Vrchní soud dostál všem povinnostem, vyplývajícím z ustanovení
§ 2 odst. 5 a 6 tr. řádu a nedošlo proto ani k porušení práv,
garantovaných článkem 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, článkem 14
odst. 2, 3 písm. e) Paktu a článkem 40 odst. 2 Listiny. Dále ve
svém vyjádření zdůraznil, že nelze přehlédnout, že stěžovatel
poukazuje na takové skutečnosti, které by měly směřovat k podání
podnětu ke stížnosti pro porušení zákona dle § 266 a násl.
trestního řádu. V této souvislosti pak dovodil, že porušením
zákona se rozumí porušení trestního zákona nebo trestního řádu,
ale i porušení zákonů z jiných oblastí našeho právního řádu,
přičemž se nemusí jednat o normy, mající formu zákona, protože ve
smyslu § 266 trestního řádu vždy půjde o to, aby se jednalo
o obecně závaznou právní normu, uveřejněnou ve Sbírce zákonů.
V tomto smyslu pak konstatoval, že stěžovatel nevyčerpal všechny
procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Dne 6. 11. 1995 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření
stěžovatele ke stanovisku vedlejšího účastníka Krajského státního
zastupitelství, v němž odmítl názor, že ústavní stížnost je
nepřípustná vzhledem k tomu, že nevyčerpal možnost podání podnětu
ke stížnosti pro porušení zákona, když tuto je oprávněn podat
pouze ministr spravedlnosti.

Nutno předeslat, že Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí
konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného
soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve
vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a za předpokladu, že soudy
při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými
v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti
zasahovat. V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisu
Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 56/94, zjistil, že rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. 4 T 56/94,
byl stěžovatel uznán vinným trestným činem,

I. že v přesně nezjištěných dnech od března do října 1993
vylákal pod záminkou restaurování soch a jiných sakrálních
předmětů ke škodě Římskokatolického farního úřadu B. a na jeho
administrátorovi J. K. větší množství soch a uměleckých předmětů
v hodnotě 1.649.250,- Kč a ke škodě J. K. a jeho sestry J. Ch.
v hodnotě 44.000,- Kč, a to sochu sv. Václava v hodnotě 80.000,-
Kč, sochu sv. Zikmunda v hodnotě 80.000,- Kč, 4 andílky z oltáře
Jana Nepomuckého v hodnotě 140.000,- Kč, 2 andílky z oltáře Panny
Marie v hodnotě 70.000,- Kč, 2 andílky z oltáře sv. Floriána
v hodnotě 70.000,- Kč, anděla z oltáře Panny Marie v hodnotě
90.000,- Kč, kříž v hodnotě 10.000,- Kč, Kalvárii v hodnotě
450.000,- Kč, Vzkříšení Krista v hodnotě 35.000,- Kč, 2 Příbramské
Madonky v hodnotě 13.000,- Kč, sošku Madony pod skleněným
příklopem v hodnotě 10.000,- Kč, obraz světce v hodnotě 1.000,-
Kč, to vše pocházející z kostela a fary v B., dále pak 2 sochy
světců z oltáře sv. Antonína v hodnotě 60.000,- Kč z kostela
v Chl., řezaný rám v hodnotě 30.000,- Kč z kostela
v R., sochu sv. Ignáce z Loyoly v hodnotě 150.000,- Kč, sochu
sv. Františka z Assisi v hodnotě 150.000,- Kč, 2 sochy andělů
v hodnotě dohromady 70.000,- Kč, sádrovou sošku Madony v hodnotě
250,- Kč, to vše pocházející z kostela v K. a z majetku
J. K. a J. Ch., kopii Ukřižování dle Františka Bílka v hodnotě
1.000,- Kč, 2 pseudobarokní křesla v hodnotě nejméně 40.000,- Kč
a obraz Madonky od Mikoláše Alše v hodnotě 3.000,- Kč, avšak žádný
z uvedených předmětů k restaurování nepředal, ale rozprodal mezi
nezjištěné kupce a peníze použil pro svou potřebu, tedy ke škodě
cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl
a uvedeným činem způsobil škodu velkého rozsahu,

II. 8. 2. 1993 si v Kutné Hoře vypůjčil od O. H. do 30. 3.
1993 částku 25.000,- Kč ač věděl, že peníze nebude moci vrátit,
a přitom dluh nevyrovnal ani dodnes, tedy ke škodě cizího majetku
sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a uvedeným činem
způsobil škodu nikoliv malou,

III. počátkem října 1993 v P. prodal M. P. za částku
12.000,- Kč údajně havarovaný osobní automobil výrobní značky
Renault s technickým průkazem, ač věděl, že jeho původní vlastník
J. K. označený osobní automobil již 22. ledna 1993 prodal O. P.,
tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho
v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou,

IV. dne 27. 5. a 30. 5. 1993 v obci R. v objektu domu čp. 16
vymáhal na L. P. částku 60.000,- Kč tím, že jemu i členům jeho
rodiny vyhrožoval zabitím, ublížením na zdraví a způsobením škody
na majetku a ke zdůraznění svých pohrůžek rozbil kladivem
reflektory zaparkovaného osobního auta výrobní značky Oltcit a tím
L. P. způsobil škodu ve výši 3.200,- Kč, tedy jiného pohrůžkou
násilí nutil, aby něco konal a poškodil cizí věc a způsobil tak na
cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou a tím spáchal ad I. trestný
čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák. ad II. trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. ad IV. trestný čin vydírání
podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci
podle § 257 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku, pro jehož výkon byl
zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle § 35 odst. 2 tr.
zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 2. 1994, sp. zn. 2 T 36/94, jakož
i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, zrušením pozbyla podkladu.
Konečně bylo rozhodnuto o povinnosti obžalovaného P. V. nahradit
poškozeným škodu, a to 1. Římskokatolickému farnímu úřadu B. ve
výši 1.649.250,- Kč, 2. J. Ch. ve výši 40.000,- Kč, 3. J. K.
1.000,- Kč, 4. O. H. ve výši 25.000,- Kč, 5. M. P. ve výši
12.000,- Kč, 6. L. P., ve výši 3.200,- Kč. Poškození J. Ch.
a J. K. byli se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení
ve věcech občanskoprávních a poškození J. L. a M. Š. odkázáni
vůbec se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Dále bylo zjištěno, že soudy obou stupňů
vycházely ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn, způsobem,
který je stanoven trestněprávními procesními předpisy. Z ústavního
principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústy mimo jiné vyplývá, že
jsou to obecné soudy, které v každé fázi řízení zvažují, které
důkazy je třeba provést, zda a na kolik je potřebné dosavadní stav
dokazování doplnit a posuzují důvodnost návrhu na doplnění
dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do
výlučné pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší
hodnotit "hodnocení důkazu obecných soudů", a to dokonce ani
tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Nelze
proto spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatele v tom, že soud
nevyhověl všem jeho důkazním návrhům, a to ve smyslu čl. 6 odst.
3 písm. d) Úmluvy, a čl. 14 odst. 3 písm. e) Paktu, kde je
upraveno právo na výslech svědků, stejně tak nemohlo dojít ani
k porušení práva na spravedlivé projednání před nestranným
a nezávislým soudem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1
Paktu a konečně nemohlo dojít ani k porušení práva být považován
za nevinného, pokud vina není prokázána ve smyslu čl. 14 odst. 2
Paktu a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Z uvedeného plyne, že Ústavní soud
neshledal, že by v řízení u obecných soudů došlo k porušení
navrhovatelem tvrzených základních práv a svobod, a proto nezbylo
než návrh dle ust. § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zamítnout.

Konečně k návrhu vedlejšího účastníka Krajského státního
zastupitelství na odmítnutí ústavní stížnosti vzhledem k tomu, že
nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon
k ochraně práva přiznává, neboť stěžovatel nepodal podnět ke
stížnosti pro porušení zákona, Ústavní soud potvrzuje názor
stěžovatele uvedený v jeho vyjádření, totiž, že stížnost pro
porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek není prostředkem
na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.,
neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale
ministru spravedlnosti, přičemž sám podnět k jejímu podání nelze
už vůbec považovat za prostředek na ochranu práva.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. 12. 1995

Odlišné stanovisko JUDr. I. B. k nálezu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil mimo jiné porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Pro poměr odst. 3 a odst. 1 čl. 6 Úmluvy platí, že odst. 3 sice upřesňuje pojem práva na spravedlivý proces v trestním řízení, nicméně neexistence porušení odst. 3 ještě nevylučuje, aby bylo shledáno porušení odst. 1, a naopak, je-li shledáno porušení odst. 1, není třeba již dále zkoumat porušení práv, upravených v odst. 3. Obecně o právu na spravedlivý proces, tak jak je upraveno v čl. 6 Úmluvy, pak platí, že zaujímá v demokratické společnosti natolik významné místo, že jakýkoliv zužující výklad čl. 6 odst. 1 Úmluvy neodpovídá cíli a předmětu tohoto ustanovení. Dále dlužno dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nerozlišuje skutkové okolnosti a právní otázky, přičemž vlastním cílem článku 6 odst. 1 Úmluvy je spravedlivý proces. Ačkoliv tedy Ústavnímu soudu nepřísluší vykonávat přezkumné pravomoci, (srov. čl. 81; čl. 90; čl. 91 Ústavy), bude otázka porušení práva na spravedlivý proces záviset na tom, zda v dané věci trestní řízení ve svém celku proběhlo spravedlivě či nikoliv.

Protože z ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu a § 3; § 23; § 31 trestního zákona jasně plyne pro úvahu o druhu a výměře trestu nutnost objasnit okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, a to i v poměru k osobám, u nichž by nenastupovala trestní odpovědnost, a protože pro trestní řízení platí jak zásada skutečného stavu věci, tak povinnost se stejnou pečlivostí objastnit okolnosti ve prospěch i neprospěch obviněného, přičemž okolnostmi ve prospěch obviněného je třeba rozumět verzi obhajoby včetně návrhů, týkajících se rozsahu dokazování, znamená to, zejména je-li tu určitá nevěrohodnost, daná objektivně již tím, že nebyli zjištěni překupníci, že šlo o předměty, nalézající se v kostelech z farnosti faráře K., a to v hodnotě 1.649.250,- Kč, navíc "zcizené" za období 14 měsíců, povinnost zabývat se individuálně mírou selhání preventivního počínání všech odpovědných subjektů, tj. i poškozeného faráře K., a tím i verzí obhajoby, neboť jen konkrétní vyhodnocení okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, třebas by spočívalo pouze ve vytvoření prostoru pro vlastní trestnou činnost, je prostředkem k naplnění práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud jde o okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, je zejména nutno poukázat na výpověď faráře K. o tom, že obviněného podporoval v celkové částce 180.000,- Kč až 200.000,- Kč včetně auta (napadená rozhodnutí vychází dokonce z částky 250.000,- Kč), a o tom, že se přimlouval za poskytnutí půjčky obviněnému u svědka O. H., dále na výpovědi svědků M. Š. - zástupce kostelníka, J. D. - kostelníka, M. P. - kostelníka, z nichž vyplývá, že obviněný se spolu s poškozeným farářem K. minimálně formou osobní účasti společně podíleli na demontáži a odvozu předmětů z poutní kaple v R., z kostela v Ch. a z kostela v K., dále na výpověď J. L. o tom, že byl farářem K. požádán taktéž o půjčku, a o tom, že obrazy se ztratily, ještě než přišel na faru B. obviněný V., dále nutno poukázat na výpověď svědka J. B. o odprodeji hodin farářem K., a svědka V. S. o odprodeji skříně farářem K., a jeho žádosti o poskytnutí půjčky, provázené nabídkou prodeje starých vzácných tisků, stejně tak nutno poukázat i na výpověď O. P. o tom, že zakoupení vozu Renault bylo vyjednáváno s farářem K.. Napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, se v tomto smyslu, s okolnostmi, za nichž byl trestný čin spáchán, dostatečným způsobem skutkově ani právně nevypořádalo, a dokonce vyšlo z verze, že "poškozený farář K. nabyl přesvědčení, že výkonem svého kněžského povolání zachránil obviněnému život", což poškozený nikdy netvrdil, a dále se spokojilo pouze s všeobecným konstatováním, že "spáchání trestné činnosti a její rozsah bylo usnadněno zanedbáním povinné péče osobami odpovědnými....", a to vše za situace, kdy šlo o dvě tvrzení, stojící proti sobě, byť jedno bylo pod sankcí křivé výpovědi. Z těchto důvodů mám za to, že došlo k porušení shora uvedených ustanovení trestního zákona a trestního řádu, která ukládají povinnost objastnit okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, a současně tak založilo i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. práva na spravedlivý proces.

V Brně dne 6. 12. 1995