Ústavní soud České republiky

rozhodl dnešního dne v senátě ve
věci stěžovatele S.t.s. K., s. p., o ústavní stížnosti proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca
90/94-27, t a k t o :

Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e .

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca
90/94-27 se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í .
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27, kterým byl
odmítnut jeho návrh na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu
- pozemkového úřadu K. ze dne 22. 6. 1993, č.j. PÚ 514/91-LC.
Podle uvedeného rozhodnutí jsou vlastníky nemovitostí v rozhodnutí
uvedených oprávněné osoby podle § 4 odst. 2, písm. c), § 4a odst.
3, písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, a to: PhMr.
E.P., Ing. H.H. a Ing. M.S. všichni rovným dílem.

Stěžovatel (jako navrhovatel) podal Krajskému soudu v Brně
prostřednictvím Okresního úřadu - pozemkového úřadu Kroměříž
citovaný návrh na přezkoumání uvedeného rozhodnutí, který byl
datován dne 21. 7. 1993. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8.
2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27, tento opravný prostředek odmítl.
Usnesení o odmítnutí odůvodnil krajský soud tím, že stěžovatel
podal opravný prostředek po uplynutí zákonné 30denní lhůty, neboť
napadené rozhodnutí mu bylo doručeno 22. 6. 1993 a opravný
prostředek proti němu doručil stěžovatel osobně pozemkovému úřadu
až dne 22. 7. 1993.

Stěžovatel především tvrdil, že soud chybně počítal počátek
a konec lhůty 30 dnů k podání opravného prostředku, která ve
skutečnosti skončila až dne 22. 7. 1993, takže opravný prostředek
byl podán včas. Z toho stěžovatel dovodil, že mu Krajský soud
v Brně svým postupem a odmítavým usnesením znemožnil domáhat se
svého práva u soudu, čímž byl porušen článek 36 Listiny základních
práv a svobod. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27,
zrušil.

Dále stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud
podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb. odložil vykonatelnost rozhodnutí
Okresního úřadu - pozemkového úřadu Kroměříž ze dne 22. 6. 1993,
č.j. PÚ 514/91-LC.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální. Z hlediska dodržení zákonné lhůty zjistil, že
napadené usnesení Krajského soudu v Brně nabylo právní moci dne
24. 2. 1995. Ústavní stížnost obdržel Ústavní soud dne 20. 3.
1995, takže 60denní lhůta k podání stížnosti ve smyslu ustanovení
§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla dodržena. Ani jiné důvody
k odmítnutí ústavní stížnosti soudce zpravodaj neshledal.

Ústavní soud nejdříve rozhodl o návrhu stěžovatele na odklad
vykonatelnosti citovaného rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového
úřadu K. tak, že usnesením ze dne 5. 6. 1995, č.j. I. ÚS
59/95-26, návrh stěžovatele zamítl.

V další části řízení Ústavní soud posuzoval vlastní ústavní
stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší
účastníci řízení.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení uvedl, že ze strany
soudu skutečně došlo k vadnému výpočtu konce lhůty pro podání
opravného prostředku stěžovatelem. Stěžovatel (v soudním řízení
navrhovatel) prokázal, že opravný prostředek doručil osobně
odpůrci - pozemkovému úřadu - dne 22. 7. 1993 a tento den byl
posledním dnem lhůty, kdy mohl být podán opravný prostředek. Proto
Krajský soud v Brně navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno
s tím, že Krajský soud v Brně opravný prostředek stěžovatele
projedná. Zároveň Ústavnímu soudu předložil předmětný soudní spis.

Okresní úřad Kroměříž - pozemkový úřad jako vedlejší účastník
řízení uvedl, že součástí rozhodnutí pozemkového úřadu bylo
i poučení o opravném prostředku. V tomto poučení byla uvedena
lhůta 30 dnů k podání opravného prostředku v souladu s ustanovením
§ 250m o.s.ř. Rozhodnutí pozemkového úřadu převzal ředitel STS, s.
p., K. v den jeho vydání, tj. dne 22. 6. 1993 a písemný návrh
stěžovatele (navrhovatele) na přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem
byl pozemkovému úřadu doručen dne 22. 7. 1993, poslední den lhůty.

Vedlejší účastnice Ing. M.S. a PhMr. E.P. ve svém vyjádření
uvedly, že při posuzování ústavní stížnosti nestačí jenom
přešetřit procesní stránku, tj. správné počítání lhůty. Podle
jejich názoru je nutné soustředit se i na hledisko hmotněprávní
a posoudit věc především z obsahového hlediska, neboť je třeba
především respektovat právní jistotu v oblasti materiálního
chápání práva ve smyslu článku 1 Ústavy České republiky. Závěrem
namítly, že procesní nedostatek nemůže nalézt ústavní ochrany,
pokud bylo právu z hlediska hmotněprávního učiněno zadost.

Vedlejší účastník Ing. H.H. uvedl, že lhůta uváděná
stěžovatelem podle ustanovení § 250m odst. 2 o.s.ř. není lhůtou
procesní a domnívá se, že se jedná o jinou lhůtu. Tím dovozuje, že
počátek lhůty je nutné počítat ode dne 22. 6. 1993, takže končí
dne 21. 7. 1993. Dále namítl, že opravný prostředek měl být podán
přímo soudu a nikoliv správnímu orgánu.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z hlediska práva na "spravedlivý proces" stanoví Listina
základních práv a svobod v článku 36 odst. 1, že každý se může
domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Se
zřetelem na to bylo nutné se zabývat otázkou, zda v řízení před
obecným soudem nebyly porušeny základní procesní principy, tedy
garance procesní povahy. I při rozhodování soudů o opravných
prostředcích proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů jde
zejména o základní požadavek, spočívající v tom, že každá ze stran
musí mít stejnou možnost hájit své zájmy.

Stěžovatel správně uvádí, že v souladu s poučením o opravném
prostředku uvedeném v rozhodnutí pozemkového úřadu měl právo
k podání opravného prostředku krajskému soudu prostřednictvím
pozemkového úřadu.

Podle § 70 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zvláštní
zákony stanoví, ve kterých případech soudy přezkoumávají
rozhodnutí správních orgánů. Takovým zákonem v této věci je
občanský soudní řád, který upravuje postup soudu a účastníků tak,
aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv oprávněných zájmů
účastníků v občanském soudním řízení. Podle hlavy třetí, části
páté občanského soudního řádu se postupuje při rozhodování
o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů
v široké škále těchto rozhodnutí. Jedním z těchto případů je
i přezkoumávání rozhodnutí o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, a to zejména pokud jde o rozhodnutí
pozemkového úřadu o vlastnictví k nemovitosti (srov. § 9 odst. 3,
6 zákona č. 229/1991 Sb.). Napadené rozhodnutí pozemkového úřadu
je právě takovým rozhodnutím, kterým správní orgán rozhodl
o vlastnictví nemovitostí v rozhodnutí uvedených. Stěžovatel proto
právem uplatnil návrh na zahájení řízení v souladu s § 250m odst.
2 o.s.ř., podle něhož se návrh podává u příslušného soudu ve lhůtě
30 dnů od doručení rozhodnutí a je podán včas i tehdy, byl-li
podán ve lhůtě u orgánu, který vydal rozhodnutí. Námitka
vedlejšího účastníka ing. H. je tedy v tomto směru mylná.

Ani pokud jde o počítání lhůt, nelze uvedenému vedlejšímu
účastníku přisvědčit. Podle § 246c o.s.ř. pro řešení otázek, které
nejsou přímo upraveny v této části (tj. v části páté občanského
soudního řádu), se užije přiměřeně ustanovení první a třetí části
tohoto zákona. V první části o.s.ř. upravuje běh lhůt ustanovení
§ 57 o.s.ř., které stanoví, že do běhu lhůty se nezapočítává den,
kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty a že lhůta je
zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu nebo podán
příslušnému orgánu, který má povinnost je doručit (odstavce 1, 3
citovaného ustanovení). Jde tedy nepochybně i v souzené věci
o lhůtu procesní.

Po vyvrácení uvedených námitek dospívá Ústavní soud k závěru,
že je třeba přisvědčit stěžovateli, pokud tvrdí, že krajský soud
nesprávně zhodnotil počátek a konec lhůty k podání opravného
prostředku. Stěžovatel (navrhovatel) totiž prokázal, že opravný
prostředek doručil osobně pozemkovému úřadu dne 22. 7. 1993, což
byl poslední den zákonné lhůty, neboť rozhodnutí pozemkového úřadu
mu bylo doručeno 22. 6. 1993. Opravný prostředek byl tedy podán
včas.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou vedlejších
účastnic Ing. S. a PhMr. P. , že procesní nedostatek nemůže nalézt
ústavní ochrany, pokud právu z hlediska hmotněprávního bylo
učiněno zadost. Je totiž povinností Ústavního soudu, aby náležitě
zvážil právě dodržování procesních principů, neboť jejich
ignorování může vést - a mnohdy i vede - k porušení základních
práv a svobod občanů zaručených ústavními zákony a mezinárodními
smlouvami ve smyslu článku 10 Listiny. K takovému porušení došlo
i v souzené věci, neboť napadeným rozhodnutím, které vycházelo
z nesprávného počítání lhůty k opravnému prostředku, byla
stěžovateli odepřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu (článek 36 odst. 1 Listiny). Tím došlo k porušení
uvedeného článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se konečně zabýval i další námitkou vedlejších
účastnic P. a S. (podanou až při ústním jednání), že se ochrany
dovolává stát - státní podnik, který je vykonavatelem správy
národního majetku, jejž měl vydat. Pokud tak státní podnik
neučinil a jeho selhání nahradil jiný orgán reprezentující stát,
není prý důvodu poskytovat stěžovateli ochranu, i když krajský
soud nesprávně jeho odvolání odmítl. Ani této námitce však Ústavní
soud nemohl vyhovět, a to ze stejných důvodů, které jsou rozvedeny
v předchozí části odůvodnění tohoto nálezu. Toliko pro úplnost se
dodává, že stát nelze ztotožňovat se státním podnikem, který má
samostatnou právní subjektivitu a může - jak i vedlejší účastnice
uznávají - podat svým jménem ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst.
1 zákona o Ústavním soudu. Ta okolnost, že státní podnik vykonává
správu svěřeného státního majetku, je z formálního i materiálního
hlediska pro účely řešení ústavní stížnosti zcela nerozhodná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27,
zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. října 1995