Ústavní soud

rozhodl dnešního dne ústavní stížnosti
stěžovatelů J. M. a B. M. ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 1994, sp. zn. 22 Ca
142/94, o určení vlastnického práva, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelé se domáhali ústavní stížností zrušení shora
uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního
úřadu Frýdek-Místek - okresního pozemkového úřadu ze dne 31. 1.
1994, č.j. PzÚ 440/91-Ša, jímž bylo vysloveno, že nejsou vlastníky
pozemků v kat. území F., a to p.č. PK 5326 - orná o výměře 4517
m2, dříve vedené v knihovní vložce 660 pro k.ú. F., nyní podle
identifikace parcel vedené v katastru nemovitostí jako p.č.
5319/33 - st. plocha o výměře 270 m2, p.č 5319/34, st. plocha
o výměře 268 m2, p.č. 5319/131, ost. plocha o výměře 41 m2, p.č.
5319/152, ost. plocha o výměře 150 m2 a zbytek parcely č. 5326
o výměře celkem 3788 m2 je sloučen do parcel č. 5319/1-ost. pl.,
5319/77-ost. pl., 5319/145- ost. pl., 5319/148-ost. pl.,
5319/153-ost. pl., 5319/149-ost. pl., 5319/141-ost. pl.,
5319/67-ost. pl., 5319/150-ost. pl., 5319/151-ost. pl.,
5319/130-ost. pl., 5319/129-ost. pl., 5319/74-ost. pl.,
5319/132-ost. pl., ve vlastnictví města F.-M., dále do parcel č.
5319/35-stav. pl., 5319/32-stav. pl., 5319/31-stav. pl., ve
vlastnictví České republiky - Okresního úřadu ve Frýdku-Místku,
a do parcely č. 5319/30-stav. pl., ve vlastnictví Stavebního
bytového družstva, F.-M.. Všechny shora uvedené parcely se
nacházejí v katastrálním území F.

Stěžovatelé namítli, že krajský soud při úvaze o vydání
parcely č. 5326 k.ú. F. nesprávně vyložil pojem "tísně a nápadně
nevýhodných podmínek" ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona č.
229/1991 Sb. Nezabýval se zejména tvrzením, že předmětný pozemek
se v době uzavření kupní smlouvy nacházel v intravilánu obce,
avšak přesto byl nevýhodně prodán jako pozemek v extravilánu
a v tomto směru se soud ani nepokusil provést důkaz nahlédnutím do
pozemkové mapy. Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky dále
stěžovatelé spatřují v tom, že jim byl bez jakéhokoli projednání
pozemek zabrán a zahrnut do honů obhospodařovaných Státním statkem
v Hnojníku, čímž jim bylo znemožněno tento pozemek užívat
a doplňovat jím zdroj své obživy. Konečně po vykoupení pozemku jim
byl vykoupen i rodinný domek za nepřiměřenou cenu a tím také
znemožněno chovat drobné hospodářské zvířectvo, neboť byli nuceni
nastěhovat se do bytu v panelovém domě. Tímto jednáním byla
stěžovatelům způsobena křivda, která by měla být ve smyslu zákona
č. 229/1991 Sb. napravena, neboť jsou splněny zákonné předpoklady
tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které existovaly v době
uzavření kupní smlouvy.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti v prvé řadě namítl, že stížnost byla podána opožděně,
neboť napadený rozsudek nabyl právní moci dnem 24. 10. 1994
a ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 26. 1. 1995. Zákonná
60denní lhůta pro její podání tedy nebyla dodržena.

Krajský soud ve věci samé popřel tvrzení stěžovatelů, že
v daném případě byl dán restituční titul podle ust. § 6 odst. 1
písm. k) - t.j. kupní smlouva uzavřená v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek - zákona č. 195/1993 Sb. (úplné znění zákona
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku)
a poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde
o provedení důkazu pozemkovou mapou o tom, zda se pozemek nacházel
v extravilánu, nemohl krajský soud k tomuto důkazu přihlédnout
s ohledem na to, že se jednalo o mapu vyhotovenou Českým úřadem
geodetickým a kartografickým až v roce 1981; pro rozhodnutí soudu
bylo významné datum sepsání kupní smlouvy, t.j. 2. 11. 1976 a soud
k tomuto dni předmětný pozemek právem posuzoval jako pozemek
v extravilánu obce. Následně, po výstavbě sídliště (což byl účel
získání pozemků), se posunuly i hranice tzv. intravilánu. Podle
právních předpisů, účinných v době uzavření předmětné kupní
smlouvy (zákon č. 53/1966 Sb. ve znění pozdějších změn
a prováděcího předpisu vyhlášky č. 97/1969), byl pojem intravilánu
charakterizován jako území, které bylo ke dni 1. 9. 1966 souvisle
zastavěno nebo jinak technicky upraveno pro potřeby obce. Pokud by
došlo k pochybnostem, zda je či není pozemek součástí zastavěného
území, měl pravomoc k rozhodnutí o této otázce orgán územního
plánování okresního národního výboru v dohodě se zemědělským
odborem. V tomto směru rozhodl zemědělský odbor okresního
národního výboru dne 29. 9. 1976, č.j. VLHZ-zem/1404/76/Kar-12.1.
Z tohoto rozhodnutí plyne, že příslušná nemovitost byla v té době
v extravilánu obce a ONV povolil její trvalé odnětí (a odnětí
dalších parcel) zemědělské výrobě. Krajský soud proto vzal za
prokázáno, že nemovitost se nacházela v extravilánu a s ohledem na
to, že byla stěžovatelům zvýšena i její cena, dospěl k závěru, že
kupní smlouva za nápadně nevýhodných podmínek nebyla uzavřena.

Okresní úřad Frýdek-Místek - okresní pozemkový úřad jako
vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní
stížnosti a poukázal zejména na tyto skutečnosti:

1) Nelze dovodit existenci tísně a nápadně nevýhodných
podmínek pouze z faktu, že byl vykoupen pozemek v extravilánu za
kupní cenu 2 Kčs/m2 do rozsahu 3000 m2 a za zbytek bylo zaplaceno
0,40 Kčs/m2.

2) Šlo skutečně o parcelu v extravilánu, což vyplývá
i z rozhodnutí odboru vodního a lesního hospodářství bývalého ONV
ve F.u-Místku, č.j. VLHZ-zem/1404/76 Kar.212.1 ze dne 29. 9.
1976, kterým bylo povoleno trvalé odnětí půdy zemědělské výrobě
v k.ú. F. pro účely výstavby sídliště. Rozhodnutí se týká též
parcely č. 5326 - role o výměře 4517 m2, která se nacházela mimo
intravilán města a to ke dni 1. 12. 1976.

3) Tvrzení stěžovatelů, že z mapy s označením Ostrava 6-8/33
zhotovené v roce 1981 vyplývá, že předmětný pozemek je
v intravilánu, neobstojí, neboť ze zprávy Katastrálního úřadu ve
F.-M. plyne, že k začlenění této parcely do intravilánu obce došlo
až 14. 8. 1979 vzhledem k provedení výstavby sídliště.

4) Tíseň stěžovatelů nelze dovodit ani ze skutečnosti, že
uzavřeli kupní smlouvu za podmínek popsaných shora (bod 1), ačkoli
původně požadovali cenu 5 Kčs/m2, a to pod pohrůžkou vyvlastnění.
Nešlo zde o bezprávnou výhrůžku, neboť zákon č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu požadoval upozornění na
možnost vyvlastnění před vlastním zahájením řízení. V případě
uskutečnění vyvlastňovacího řízení by cena za pozemek činila jen
0,40 Kčs/m2.

5) K námitce stěžovatelů, že jim byl následně vykoupen
i rodinný domek, nemohlo být přihlédnuto, neboť tento právní úkon
nebyl učiněn v době rozhodného úkonu - kupní smlouvy, jíž byl
sporný pozemek prodán.

Stavební bytové družstvo ve Frýdku-Místku jako vedlejší
účastník uvedlo, že rozhodnutí okresního pozemkového úřadu
a krajského soudu jsou v souladu se zákonem, neboť v dané věci
zcela jednoznačně nebyla splněna podmínka, že odkup nemovitosti
byl realizován v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

Město F.-M. jako vedlejší účastník uvedlo, že Krajský soud
v Ostravě rozsudkem č.j. 22 Ca 142/94 z 1. 9. 1994 rozhodl
v souladu s právními předpisy České republiky. Není tedy důvod jej
rušit, neboť tímto rozhodnutím soudu nebylo porušeno ústavně
zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele, což ostatně
z ústavní stížnosti ani nevyplývá.

Pozemkový fond České republiky se ve svém vyjádření ztotožnil
se závěry Krajského soudu v Ostravě, neboť nelze považovat za
nápadně nevýhodné podmínky případ, kdy byly pozemky vykoupeny za
cenu vyšší než stanovil tehdy platný cenový předpis. K otázce
tísně uvedl, že při uzavírání předmětné kupní smlouvy nevznikl
stav, který soud popsal jako "objektivní hospodářský sociální nebo
psychický stav, který svou závažností doléhá na osobu uzavírající
smlouvu tak, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že činí
právní úkon, jejž by jinak neučinila". Nesouhlasí konečně ani
s námitkou stěžovatelů, že tíseň byla "navozena" pohrůžkou
vyvlastnění.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou krajského soudu
jako účastníka řízení, že ústavní stížnost byla podána opožděně.
Tato námitka neobstojí. Stěžovatelé podali ústavní stížnost již
20. 12. 1994 a doručena byla Ústavnímu soudu podle podacího
razítka 22. 12. 1994. Tato ústavní stížnost však vykazovala vady
a proto soudce zpravodaj vyzval stěžovatele k jejich odstranění ve
lhůtě k tomu určené (srov. § 43 odst. 1 písm. a), § 72 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb.). Této výzvě stěžovatelé včas vyhověli
a prostřednictvím advokáta zaslali Ústavnímu soudu opravenou
ústavní stížnost, která mu byla doručena 26. 1. 1995. Rozhodné je
však původní datum doručení ústavní stížnosti 22. 12. 1994.
Poněvadž napadený rozsudek nabyl právní moci dne 24. 10. 1994,
byla ústavní stížnost podána v zákonné 60denní lhůtě, tedy včas.

Z materiálního hlediska Ústavní soud usoudil, že od ústního
jednání nelze očekávat další objasnění věci. Proto se souhlasem
stěžovatelů (učiněného prostřednictvím jejich advokáta) a se
souhlasem dalšího účastníka řízení bylo od ústního jednání
upuštěno (ust. § 44 odst. 2 cit. zákona).

Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností po stránce
věcné.

Ústavní soud se především zaměřil na otázku, zda a které
ústavní právo nebo svobody stěžovatelů zaručené ústavním zákonem
nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy, byly napadeným
rozhodnutím soudu porušeny. Stěžovatelé sice toto právo nebo
svobodu přesně nedefinovali, avšak obsah ústavní stížnosti
nasvědčuje tomu, že se dovolávají porušení ústavního práva
vlastnit majetek, které v našem právním řádu zakotvuje čl. 11
Listiny základních práv a svobod. Uvedený článek však zásadně
chrání toliko vlastnické právo již konstituované, tedy existující
a nikoli pouze tvrzený vlastnický nárok na ně. Spor o vlastnictví
- a to je i případ souzeného restitučního nároku - však předpisy
ústavního práva chráněn není a ani chráněn být nemůže (srov. nález
Ústavního soudu III. ÚS 23/93).

Ústavní soud dále zkoumal, zda ve vlastním řízení před
obecným soudem byly řádně dodrženy ústavní procesní principy ve
smyslu čl. 36 a následujících Listiny, zejména možnost domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu,
rovnost účastníků řízení a další obecně známé ústavní procesní
principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny. V rámci toho
se Ústavní soud zabýval i postupem krajského soudu, který
rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí okresního úřadu
(správního orgánu) a s poukazem na ust. § 250 l odst. 2 a 250
f o.s.ř. tak učinil bez jednání a tedy bez přítomnosti účastníků.
Ani tímto postupem krajský soud ústavní procesní principy
neporušil. Citovaná ustanovení občanského soudního řádu jsou
s Ústavou konformní a rovněž jejich materiální podmínky byly
splněny, neboť v souzené věci šlo o případ jednoduchý, kdy bylo
nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného
skutkového stavu a šlo jen o posouzení právní otázky. Ostatně ani
sami stěžovatelé žádnou námitku ve věci dodržení ústavních
procesních principů nevznesli.

Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda
obecný soud v souzené věci svým právním výkladem pojmu "kupní
smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek" ve
smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. neporušil
některé základní právo nebo svobodu stěžovatelů (§ 72 odst. 1
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). V tomto směru stěžovatelé
zejména namítali, že prodávaný pozemek byl v tzv. intravilánu
obce, zatím co krajský soud jej považoval za pozemek
v extravilánu, aniž by byl provedl důkaz nahlédnutím do pozemkové
mapy. Dále uvedli, že pozemek byl zabrán státem bez jejich
souhlasu ještě před uzavřením kupní smlouvy, čímž bylo
stěžovatelům znemožněno jej užívat. Z toho je podle názoru
stěžovatelů zřejmé, že se krajský soud při úvaze o splnění
zákonných předpokladů "tísně a nápadně nevýhodných podmínek" (při
uzavření kupní smlouvy) dopustil pochybení.

Ani tyto námitky stěžovatelů neobstojí.

V prvé řadě je třeba předeslat, že Ústavní soud není běžnou
třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem
zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických nebo
právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem
a dalšími právními předpisy, pokud takové porušení současně
neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob,
zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.
10 Ústavy. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů
provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat touto
otázkou jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před obecnými soudy
byly porušeny ústavní procesní principy, zejména ústavní principy
dokazování. Nic takového - jak již Ústavní soud uvedl - však
v souzené věci nebylo zjištěno.

V konkrétním případě krajský soud (a před ním i správní
orgán) provedly řádné zákonné řízení a dospěly k závěru, že sporný
pozemek byl zahrnut do tzv. extravilánu. V tomto směru je
přirozeně rozhodné datum uzavření kupní smlouvy o prodeji a koupi
pozemku, tedy datum 2. 11. 1976. Ústavní soud sám provedl důkaz
kopií pozemkové mapy, Kraj Severomoravský, okres Frýdek-Místek,
obec F.-M., Ostrava 6-8/33, vypracované Českým úřadem geodetickým
a kartografickým (z níž stěžovatelé dovozují, že šlo o pozemek
v intravilánu) a zjistil, že tato mapa byla vydána v roce 1981,
tedy 5 let po uzavření kupní smlouvy. Námitka stěžovatelů, že
tíseň a nápadně nevýhodné podmínky při uzavření kupní smlouvy
spočívají v chybném zařazení prodávaného pozemku do extravilánu
(a tím i v nepřiměřeně nízko stanovené ceně), je tedy nesprávná.
Právem proto krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že
kupní cena odpovídala cenám nemovitostí platných v době uzavření
kupní smlouvy (0,40 Kčs/1m2) a byla zvýšena v rozsahu do 3000 m2
na 2 Kčs/1m2. Uvedené ceny se týkaly všech subjektů kupních smluv
tohoto druhu a z uvedených, byť nepochybně nízkých, cen nelze
dovozovat, že jejich obecně stanovená výše naplňuje pojem nápadně
nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy. Nápadně nevýhodné
podmínky je totiž nutno posuzovat konkrétně, podle okolností
daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného
restituujícího občana ve srovnání s občany jinými. Nic takového
však v souzené věci zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani
netvrdili.

Pokud jde o zahrnutí prodávaného pozemku v době uzavření
kupní smlouvy do extravilánu, vyplývá konečně z obsahu spisu, že
rozhodnutím bývalého ONV ve Frýdku-Místku ze dne 29. 9. 1976,
č.j. VLHZ zem.1404/76/Kar/212/1, bylo povoleno trvalé odnětí
zemědělské výrobě mimo intravilán města i u sporné parcely č.
5326 role o výměře 4507 m2. Rovněž na toto rozhodnutí právem
poukázal v napadeném rozsudku krajský soud. Na straně stěžovatelů
jde tedy v této otázce o zřejmý omyl.

Ústavní soud se dále zabýval námitkou, že sporný pozemek
zabral stát stěžovatelům ještě před uzavřením kupní smlouvy a tím
jim znemožnil jej užívat. V řízení před obecným soudem
konkretizovali stěžovatelé své námitky dále a uvedli, že se
dostali do stavu tísně, neboť existovala možnost vyvlastnění
pozemku, který již byl zabrán státním statkem, v čemž uživatelé
právem spatřovali újmu na svých právech. Krajský soud však ve svém
rozsudku správně dovozuje, že zákonný důvod vydání nemovitosti
podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. je dán pouze
tehdy, jsou-li splněny obě tam uvedené podmínky, tedy uzavření
kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Na jiném
místě tohoto usnesení poukazuje Ústavní soud na výsledky
dosavadního řízení, z nichž plyne, že k uzavření kupní smlouvy za
nápadně nevýhodných podmínek nedošlo. Za této situace již proto
nebylo třeba - byť se tím krajský soud zabýval - k posouzení
uplatňovaného restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k)
zákona č. 229/1991 Sb. zjišťovat, zda je splněna i další tam
uvedená podmínka, totiž uzavření kupní smlouvy v tísni.

Stěžovatelé konečně poukazovali na to, že následně po
vykoupení pozemku jim byl vykoupen za nepatrnou cenu i rodinný
domek, který nedlouho předtím renovovali, čímž jim bylo znemožněno
chovat hospodářské zvířectvo, neboť se museli nastěhovat do bytu
v panelovém domě. Tato otázka však nebyla předmětem řízení
u okresního pozemkového úřadu ani u krajského soudu, které
k návrhu stěžovatelů rozhodovaly pouze o určení vlastnictví
k parcele č. 5326, kat. území F.. Proto se touto otázkou nemohl
zabývat ani Ústavní soud.

Z těchto důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by
napadeným rozhodnutím soudu či v řízení před ním bylo porušeno
některé základní právo nebo svoboda stěžovatelů zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Proto
Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. července 1995