I. ÚS 170/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelky M.Ch., zastoupené advokátem JUDr. I.P.,
t a k t o
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka, zastoupená svým advokátem, podala svým podáním ze dne 27. 6. 1995 návrh ústavní stížnosti proti Městskému soudu v Praze ve věci sp. zn. 10 T 45/93, v níž napadá postup tohoto soudu, kdy nebyla propuštěna z vazby, ač nebyly dány vazební důvody, a v tom spatřuje zásah do svých práv, chráněných podle čl. 40 odst. 3, č1. 38 odst. 2, ve spojení s čl. 2 odst. 2,. a čl. 8 odst. 5 a dále v čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Současně napadá i postup Vrchního soudu, který v její věci rozhodoval v odvolacím řízení, vedeném pod sp. zn. 5 To 18/95 a sp. zn. 5 To 31/95, ale jako účastníka ve svém návrhu ústavní stížnosti tento soud neuvádí.
Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že oba soudy tím, že ji drží ve vazbě neoprávněně, zasahují do jejího práva na obhajobu, daného čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a neposkytují jí čas a možnost k přípravě obhajoby. V souvislosti s tím pak požádala o vydání předběžného opatření a o přednostní projednání své stížnosti ve smyslu § 80 zákona č. 182/1993 Sb.
Soudce zpravodaj posoudil podaný návrh ústavní stížnosti, předložené kopie usnesení Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze,a vyžádal si i usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně, sp. zn. Tzn 24/95, ze dne 27. 6. 1995, týkající se stížnosti pro porušení zákona, podané v téže věci ve prospěch stěžovatelky
1

I. ÚS 170/95

ministrem spravedlnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, předložená stěžovatelkou, je zjevně neopodstatněná. Jmenované soudy dospěly v různých stadiích řízení k závěru, že vzetí stěžovatelky do vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu bylo oprávněné a že v době rozhodování důvody vazby nadále trvaly. V ústavní stížnosti nebyly uvedeny nové důvody (s výjimkou námitky neposkytnutí času k obhajobě), které by soudy nebyly mohly uvážit a které by něco změnily na dosavadním průběhu řízení. Nebyl shledán důvod, aby bylo něco měněno na stanovisku Nejvyššího soudu ČR, že pro rozhodnutí o vazbě není nutné a v mnoha případech ani možné - na rozdíl od rozhodnutí ve věci samé - aby měl soud podklady pro naprosto jistý závěr o tom, že z hlediska existence vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu obviněná skutečně působí na svědky, nebo jinak maří objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nýbrž že postačí důvodné obavy z takového jednání, k němuž prozatím ani nemuselo dojít, protože právě vazba má tomu zabránit a má zajistit maximálně nestranný a negativně neovlivněný průběh trestního stíhání. Bylo současně přihlédnuto k tomu, že tím není dotčena zákonná povinnost orgánů činných v trestním řízení v každém stadiu trestního řízení přezkoumávat, zda důvody vazby obviněné osoby ještě trvají.

Nebylo ovšem možno přijmout ani námitku stěžovatelky, že jsou omezena její práva na obhajobu tím, že v důsledku vazby jí není poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby. Soudce zpravodaj byl nucen konstatovat, že pokud by takové námitce mělo být vyhověno, znamenalo by to, že v případě, že by obviněný byl ze zákonných důvodů držen ve vazbě, např. od svého zatčení až do vydání rozsudku, znamenalo by to automaticky porušení jeho práva na obhajobu. Pro takový výklad však není v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod opora. Je proto nutno vyjít z toho, že stěžovatelka má i ve vazbě pro obhajobu stejné podmínky
jako všichni ostatní, kteří se ve vazbě ocitli, a že nejde o zásah do jejích práv, který by byl v rozporu s ústavněprávními předpisy.

Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, svým usnesením podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 1995

JUDr. Vladimír P a u l
soudce zpravodaj